Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+7 neviditelných
.moment.
datum / id27.08.2019 / 498688Vytisknout |
autor.duke.
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno120x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
.moment.

V práci nebylo co dělat. Volal jsem staničnímu z vedlejšího oddělení, jestli by se tam něco nenašlo - že zastupuju. Řekl, že Valtr je na tom od rána špatně, že to však patrně zvládnou. Nicméně, pokud by vyžadoval moji péči, ozve se. Tak jsem si po obědě domluvil setkání s Josefem, u kterýho jsme měli příští týden v plánu případový setkání – novinka v rámci transformace psychiatrické péče.

V podstatě šlo o takový divadýlko „odborníků“, kdy každej poví svůj názor aby všechno lépe dopadlo. Trochu se zapomínalo na to, že pokud má člověk po dobu měsíců narušený kontakt s realitou, tzn. žije ve svým světě, kdy k němu promlouvají hlasy, je jeho návrat do „našeho světa“ - ve formě před propuknutím nemoci - již málo pravděpodobný. Odborně se tomu říkalo postpsychotický defekt osobnosti. Člověk s tímto postižením se o nic nesnažil, nic nechtěl, nic ho nebavilo. Farmaka ho utlumovala a tak si pocitu oživení dodával nikotinem, kávou, marihuanou a alkoholem.

Po rozhovoru s Josefem už mě opravdu nenapadlo, co dělat a tak jsem si četl. Novej Houllebecq mě bavil. A domů se mi nechtělo. Čekala mě tam Agota a dvě malý holky, co jsme si udělali, aby měl život (především můj) nějakej přesah. Agotě jsem ve chvíli dobré nálady, kterých jsem měl poslední dobou poskrovnu, řekl, že to druhý dítě byl náš majstrštyk. Tomu nerozuměla a ve chvíli, kdy se mě ptala, jak to myslím, jsem už litoval, že jsem o tom začal. Měl jsem totiž práci a mohl z bytu na pár hodin odejít. Ona v něm zůstávala a její život se smrskl na péči o naše křičící děti.

Jistě, pro ni to žádnej majstrštyk nebyl. Pro mě ano. Anna měla dva a půl roku, moc nemluvila, neustále zakopávala a po těle byla otlučená natolik, že kdyby na nás někdo zavolal OSPOD, měli bychom co vysvětlovat. Měla tmavě hnědé oči a její pohled byl podobně neúprosný jako můj v kritické době dospívání. Byla svéhlavička a na každou žádost odpovídala automaticky ne ještě před tím, než byla cele vyřčena. Agota už přes rok sledovala na internetu Kateřinu Královou, afektovanou hysterku se zaječími zuby a její praktiky se snažila uplatňovat v přístupu k našim dcerám. Nejraději jsem s Annou chodil do bazénu, kde jsme se mohli dosyta vyblbnout a srát na nějaký výchovný principy. Tříměsíční Johana prozatím jen ležela a pokud zrovna nedávila, nekříčela nebo nespala, šlo s ní vytvořit pomocí modulace hlasu a mimiky jistou sounáležitost, která vyvracela možnost, že by byla autistická. Měla do modra zbarvený oči a přesto, že přišla na svět akutně o šest týdnů dřív, měla se k světu.

Agota, vystudovaná pediatryně, přinášela do našeho života pravidelně různé tragické příhody, o kterých se právě doslechla. Ta poslední byla o její spolužačce se třemi dětmi, která se rozvádí a do toho zjistila, že její roční dítě onemocnělo na leukemii. Dokázala tak doma udržovat opravdu ponurou atmosféru, kdy mi často připadalo, že nás provází nebývalé štěstí, že tu ještě jsme, které se však mávnutím proutku může proměnit v noční můru. Vedle péče o děti se věnovala ekologii, což spočívalo v lajkování příspěvků na FB a v posílání několikatisícových částek Grínpísákům, kteří ji zasílali dopisy se složenkou a barevnými fotografiemi dokumentující ekologické katastrofy různě ve světě. Jednou to byli mořští živočichové umírající na konzumaci plastů nebo chobotnice uvězněné v pneumatikách, jindy vykácené deštné pralesy. Vrcholem jejího snažení patrně byla několik let probíhající finanční podpora jedné nepohledné holčičky, kterou na internetu nabízela organizace Most, pomáhající tibetským dětem v Indii. Ekologie a charita prostě jela. Doma jsme si čistili zuby roztřepeným dřevem, na který jsme nanášeli černou pastu z Déemka, do Tesca jsem byl vysílán s látkovými sáčky na zeleninu a pečivo. Okurky jsem bral jedině bez obalu a vejce z neklecového chovu.

Domů se mi nechtělo. Přesto jsem se na holky těšil. Těšil jsem se na Agotu, protože všechno, co dělala, k ní patřilo a líbilo se mi. Šlo jen o to, udržet si hranici před tím, s čím jsem nesouhlasil, nacházet konsensus.

Chvilku jsem si zdříml v křesle a když jsem se probral, cítil jsem se trochu svěží. Do vzduchu se vkrádal podzim a cesta domů proschlou krajinou skýtala několik zákoutí, kde jsem mohl zastavit a vykouřit si svou cigaretu. Jízda autem a cigareta mi přece jen ještě vyvolávala chvilkovou iluzi svobody. Byl to hluboký nádech před tím, co mě čeká doma.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.08.2019 11:17:47dát kritice tip.duke.

díky za tipy

28.08.2019 09:03:40dát kritice tipFruhling
Smrt na uver, Cestu hlubin noci a Ferii pro jindy.
28.08.2019 08:34:53dát kritice tip.duke.

co si od celineho četl? nedávno jsem dočetl sprnové světlo, jak si mi kdysi doporučil.. až po letech sem se k tomu dostal..

28.08.2019 08:12:42dát kritice tipFruhling
Postupne jsem dospel k tomu, ze houellebecq napsal je i jednu dobrou knihu, tu prvni. Ma ale talent podchytit naladu ve spolecnosti a podle toho se prodat vcetne te pozy koukejte-jsem-novodoby-Celine.
28.08.2019 07:28:19dát kritice tip.duke.

nojo, mám.. obě jsoum koneckonců majstrštyk.. dík..

na H. se mi líbí jeho neotřelost a vtipnost.. je to trochu porno, to mi neva.. srovnání s V. mi chybí, sem nic nečetl..

27.08.2019 20:50:07dát kritice tipreka
redaktor prózy

Ty máš fakt děti, Narvahu? A druhý je dokonce majstrštyk? Gratuluju!

A co maj v ČR všichni s tim Houllebecqem, jako by to bylo něco super? Vždyť je to někde na úrovni Viewegha.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.