Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
Zelená mříž 14 - Když smrky kvetou
datum / id30.08.2019 / 498764Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno73x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Přemýšlel jsem o rozdělení kapitoly aspoň na dvě části, zdá se mi být na jedno přečtení příliš dlouhá. Jenže jsem v žádném místě nedokázal najít takový dělicí bod, abych jím nepřirozeně nenarušil děj. Nechám tedy na vás čtenářích samých, kam až se na jeden zátah dostanete, abyste nabrali dech pro pokračování. Přeju vám k tomu svatou trpělivost.

Zelená mříž 14 - Když smrky kvetou

 

Když smrky kvetou

 

Konečně se slunce vyhouplo nad les. Svítí mu pod ostrým úhlem přímo do očí. Musí je přivírat a obličej otáčet stranou.

Ještě teď se mu před očima rozbíhají saze a pavoučci, jak před chvílí pohlédl právě do středu ultrafialového kotouče. Zapomněl, že od okamžiku skutečného východu slunce, toho matného, žlutavě oranžového, jímž se lidský zrak může ještě bezbolestně probírat, uplynula víc než hodina a tento východ, jehož se stal svědkem, je o výšku lesa opožděný. Sluneční paprsky měly již v tuto chvíli za sebou vysilující šikmý průchod vzdušným oceánem a střelily mezi dvěma stromovými vrcholy krátce a krutě do jeho nepřipravených, šerem kmenoviny dosud rozšířených zřítelnic. Zabolelo to pronikavě.

Žluté, černé, modré a fialově rudnoucí kruhy se však postupně mění v nitky a plující obláčky, jež nejzřetelněji vynikají za zavřenými víčky. Teď se rozplývají.

Už je schopen rozeznávat, na co se dívá.

Vidí vějíř nakloněných hranolů v barvě jitřního oparu. Jeho středem je oslnivý bod, před nímž oči samy uhýbají.

Vějíř není pouze plošný, ale zaplňuje celý prostor kmenoviny. Každý světlounce modrošedý svazek paprsků opírá se jako nahnutý pilíř o lesní půdu, pařez nebo smrkový kmen. Jejich základny tvoří nepravidelné mnohoúhelníky koncentrovaného světla. Na těch zářivých ploškách vystupuje neuvěřitelně ostrými obrysy každý detail podkladu.

Tu se Radek překvapením zastaví: čtyřicet či padesát kroků před ním je ve sluneční škvíře vodorovně mezi stromy napnutá silonová nebo hedvábná šňůra. Šikmé světlo se od ní odráží jako od zrcadla. Vida, myslel jsem, že mimo mě tu není človíčka, a zatím už tam kdosi něco kutí. Ale proč to tam vlastně uvázal? Takový nesmysl – kousek provazu od stromu ke stromu.

Je rozladěný něčí přítomností v místech, kde chtěl být sám, má zde nedaleko co dělat a nemá náladu na příval otázek. Zrovna dnes, v den účtování s nejistotou posledních dvanácti měsíců.

Lanko se leskne jako stříbrný prut. Zvedne dalekohled k očím, ale hned není o moc moudřejší, ta věc se příliš pronikavě třpytí.

Je to dost tenké, hm, řekl bych až příliš tenké, skoro jako… Ach bože, jsem to osel!

Horečně zaostřuje, aby se přesvědčil. Potom jde rychle blíž, stále si není jistý. Je-li to pavučina, pak musí být obalena pořádnou vrstvou rosy, sama by na tu dálku nemohla být vidět.

Už klečí nad pavučinou. Zblízka, pod jiným úhlem osvětlení ji sotva vidí. Vlákénko je zcela suché, nikde ani kapička rosy.

Chvíli mu trvá, než se vzpamatuje z úžasu nad souhrou vesmírného ohně s nepatrným, jen v mikronech měřitelným produktem pavoučích útrob.

Podivuhodné ráno. Všechno je tak intenzívní, sluneční světlo, lesní šero, koncert opeřených kuliček s ocásky, celý svět, stejně jako jeho zobrazení v Radkových smyslech.

Už aby byl na místě. Je zvědavý na výsledek, ale věří, že bude dobrý.

Přesto má trému, když překračuje hraniční příkop Pekelňáku, jednoho z vyspělých porostů, jichž si nejvíc váží a s nimiž si rozumí. Podvědomým strachem z možného zklamání tají dech. Rozhlíží se po korunách. Vrcholové větve se překlápějí pod tíhou rozčepýřených šišek. Už jsou dnes lehčí. Každá drží několik posledních semínek, ale i ty při nejbližším suchém větru vypustí a pak za deště upadne sama, neboť splnila úkol.

Poslední sníh – to už bylo po těžbě, všechno dříví i klest byly odtud vyklizeny – byl poďobaný černými tečkami drobných semínek a žlutohnědými praporky odpadlých křídel. Přijatým teplem předjarního slunce semena do bílého sněhu propalovala malé důlečky, drala se k půdě a v Radkovi utvrzovala radostnou víru.

Ale ten pravý nálet se dostavil teprve v teplých jarních dnech před několika týdny. Křídla se změnila v důmyslné vrtulky, poháněné větrem a závažím semínka. Slunce jim uvolnilo cestu ze šišek otevřením ochranných šupin, vítr je ze škvírek vyháněl a nesl, kam se mu zachtělo. Bylo úžasné pozorovat víření frčících vrtulek. Rychlost jejich otáček se blížila rychlosti blanitých křídel hmyzu. Vidět mohl jen průhledný světlehnědý kuželík, obrácený vrcholkem k zemi. Vrcholek, to bylo semeno. Přelétl šikmo kolem něho, nesl se stále dál, a při tom padal. Když přistával, zasekl se mezi opadlé jehličí, do škvírky v trouchnivém pařezu, do mechu, mezi hrudky odkryté země. Už to nebyl průhledný kužel vrtulky, bylo to opět neprůhledné křídlo smrkového semena. Při bližším ohledání zjistil, že nejčastěji semeno po zaseknutí vypadlo z mističky na konci křidélka a setrvačností se zarazilo ještě o milimetr či dva hloub. Nepotřebné křídlo zůstalo mezi nepatrnými překážkami stát se směšnou bezmocností. Bylo dobré jen k tomu, aby zvědavému hospodáři označilo místo zrodu budoucího semenáčku.

Uvažuje, z které strany by to měl vzít, odkud začne s prohlídkou řady míst, jež v zimě těžbou prosvětlil, aby se odtud také Pekelňák začal přirozeně obnovovat, sám, vlastní silou a z vlastních semen, bez jiné lidské pomoci než právě jen těžby dřeva, konce i začátku celého zdlouhavého procesu, nazývaného pěstěním lesů.

Ve větvích se něco pohnulo. Sojka! Tiše jako zloděj poskočila z nižší větve na vyšší. A znovu na vyšší. Šroubovitě kolem kmene skáče jako po stupíncích stále nahoru. Křídla nerozpíná. Je jako z gumy. Konečně našla, co hledala. Posunuje se po větvi směrem k obvodu koruny, do zeleného chvojí. Tam se ztratila.

Náhle zazněl pronikavý cvrkot. Vystřeleným šípem se tam odkudsi žene rozzlobený brávník.

Sojka na víc nečeká a letí, jako by jí rejdovák hořel. Její bílý hřbet, odkrytý roztaženými křídly, naznačuje dlouho mezi korunami, kudy kličkuje. Brávník ji s křikem žene v těsném závěsu, až jsou oba z dohledu. Tu se ukazuje, že sojka není sama. Jedna, druhá, třetí… desátá, daly se na ústup od srdnatě hájeného hnízda. Samý bílý terčík odkrytých sojčích zad, dlouhá černavá ocasní péra a dvojice rozevřených zrcadélek, modrých jak obloha.

Žádná ze sojek nevydala sebetišší zvuk. Početné rodině je zapotřebí toho nejpřísnějšího utajení. A to sojky v tomto čase, dokud ještě rodina drží pohromadě, dovedou. Zní to pěkně, tak nějak příkladně: rodina drží pohromadě. Jako z babiččina kalendáře. Jenže jsou to mršky. Mladé se sice učí samostatnému životu, avšak nechají se ještě utahanými rodiči nestydatě krmit. Jaký div, že stará se chystala vyloupit ptačí hnízdo, jež slibovalo sousto vydatnější, než může poskytnout pracné sbírání hmyzu. Netušila ovšem, že taková obyčejná písklata mají tatíka jako sršně.

Loni touto dobou již dobře věděl, co ještě nedávno pouze s nadějí očekával. Když bylo jisté, že se nemýlí, že smrky opravdu kvetou, přišlo to na něho jako opojení. Zmámil ho pocit takové odpovědnosti, až se pod její tíží zachvěl. Vždyť to trvalo plných deset let, co snad neviděl jedinou smrkovou šišku. Občas se za tu dobu ukázaly šišky na jedlích, sosnách i modřínech, jenom ne na smrku. Klíčící semenáčky na prázdné čekající lesní půdě již skoro ani neznal. Byla to výjimečná léta neúrody.

Obava, aby něco nepromarnil, hnala ho k horečnému rozvažování. Jeho mozek pracoval na plné obrátky. Nešlo mu ani tak o získání nového osiva do školek, to byla věc naprosto samozřejmá a nebylo k ní zapotřebí žádných zvláštních opatření. Šlo mu o víc. O to hlavní, ale pro každého lesního hospodáře už ne tak samozřejmé.

V krátkém čase prošel všemi mýtními a dozrávajícími porosty svého polesí, aby v některých na hlavu postavil nedávno pracně stanovený plán těžby, aby zpřeházel zařazení porostů k těžbě pro příští rok.

Ach, byla to křížová cesta.

Měla však opojný nádech osudovosti.

Deset let! Deset hladových let! Nedej Bože, abych jen v jednom jediném porostu zanedbal, co dobrý hospodář zanedbat nesmí. Těžba se zastavit nedá, nyní je třeba jen správně rozhodnout, kde a jak těžit, aby za rok, až dozrají, dopadla semena všude do připravených porostních světlin po vykácených stromech. Aby klíčení semenáčků bylo v rovnováze s prostředím. Aby měly naději na zdárný růst dřív, než je shora přikryje plevelná buřeň. Živelnost semenění musí být usměrněna. Tak, aby smrk se množil tam, kde chce hospodář.

Nejdůležitější je rovnováha, opakuje si dnes Radek a oči nemůže zvednout od tlejícího pokryvu lesní půdy. Najít pravou míru. Nevykácet ani o strom víc, ani o strom méně, než je právě potřeba.

Už je vidí!

Zprvu ojediněle, ale jak se blíží k první světlince, hledaných rostlinek přibývá a jsou i statnější, dá-li se pro ně taková lichotka použít. Ve skutečnosti není snad v lese nic křehčího, nic bezbrannějšího, než útlounké semenáčky jehličnanů.

Některé se již napřímily, dosud však málokterý odhodil čepičku ze semenného obalu, aby doširoka protáhl svých šest, sedm, osm nebo devět děložních lístků, prvních zelených orgánů, docela již podobných jehličkám. Většina je má dosud sepnuté do špičky a namáhá se osvobodit z pouta prázdné slupky. Některým neblaze posloužily pěnkavy a jiní semenožraví pěvci. Osvobodili je od slupky, avšak uštípli s ní i zelené prstíčky. Mnohé další se teprve proklubávají ze země, ohnuté, jak těžce nadzvedávají své břemeno.

Napětí povolilo. S úlevou, opatrně, aby ani jedinému z probouzejících se životů neublížil, sedá na zem, zády se opře o kmen smrku, slastně se protáhne a hlavou mu znovu zavíří staré, letos již poněkud vybledlé vzrušení.

Začalo to vlastně předloni na podzim. Nacházel na zemi celé koberce koncových větévek smrků, ukousaných veverkami. Místy jich byla nastlána úctyhodná vrstva. Bylo to nápadné, vždyť nepozoroval, že by stav veverčího rodu v posledním roce nějak stoupl, již roky se udržuje na normální, celkem únosné výši. Příčinu tohoto řádění musel hledat jinde: jestliže veverky nejsou přemnožené, ale těchto stop je mnohem víc než obvykle, jsou smrkové pupeny z nějakého důvodu obzvlášť chutné. To mu prolétlo hlavou hned napoprvé. Od té chvíle v něm rostla maličká, dosud nesmělá naděje: jsou to květní pupeny, co veverkám tolik chutná.

Svou domněnku však nemohl o nic opřít, třebaže zelených koberců přes zimu pod smrky bohatě přibývalo, všechny odkousnuté větévky byly dokonale zbaveny každého pupenu. Jestliže se výjimečně některý zachoval, byl to vegetativní pupínek, zárodek nové větvičky.

Nesměle se o svém pozorování zmínil mezi kolegy, opatrně, jen tak na půl úst, útržkem věty, zkrouceným do pochybovačného otazníku: „…mohl bych z toho soudit, že by snad…“ To aby svou křehoučkou naději hned v zárodku nezakřikl. Reakce vyzněla, jak ani jinak nemohla: „Bylo by na čase…“, „Semenný rok už ani nepamatuju…“, „Ještě pivo, pane vrchní!“ A také, „…kdoví, co se ti zdá…“

Možná, myslel si, možná má pravdu skeptik Poláček z Rokytné, kdo ví, co se mi zdá.

Potom foukl jarní vítr a přinesl řadu teplých přeháněk.

Pamatuje se jako dnes. Jedna prška skončila a nebe se chystalo ke druhé. Vyšel z lesa U Panenky. Cesta ho vedla podél dlouhého okraje Přední seče. Nízko nad zemí se hnaly temné mraky a vítr široce rozběhnutý z polí neurvale narážel na větrný plášť. Plášť je tam pevný, skoro až k zemi zavětvený, dobře od mládí propěstovaný. Třebaže se skládá jen ze smrků, větru dodnes poctivě odolává a chrání od západu jak Přední seč, tak také všechny porosty za ní. Zatím v něm nepovolil ani strom, nikde vítr nenajde skulinku, ať se vzteká, jak chce. Musel se smát, jak přes všechen hukot kolem on sám si šel podél lesa pohodlně jako v závětří. Dávno poznal tento šprým aerodynamiky a s rozkoší ho užíval. Vítr ve spodní části nepropustného lesního okraje velikým tlakem hromadí jakýsi vzdušný polštář, v němž je jako za pecí. Předpoklad ovšem je, aby na stěnu narážel víceméně kolmo. Nad ním to svištělo a syčelo, jak se vítr dohadoval s pružnými haluzemi. Husté třásnění se strašně zmítalo, ale nepovolovalo. Vítr po něm musel šplhat vzhůru a hledat menší odpor. Nalezl jej až nad vrcholky. Tam se také s náležitým efektem znovu rozběhl, zakopávaje už jen o přečnívající jehlany nadúrovňových smrků a modřínů.

A tu, jak se v dubnu častěji stává, mezi černotou ženoucích se mraků bez upozornění vyhlédlo nízko nad západem slunce. Polilo právě tu dlouhou zmítající se stěnu nažloutlým světlem. Bylo to překvapivě krásné.

A teprve nyní, v tom zvláštním podvečerním jasu spatřil, že stěna není čistě zelená, ale plná žlutých a červených, takřka svítících bodů.

Na ten okamžik teď myslí. Na první vteřinu poznání, že jeho naděje byla zbytečně skromná.

Panebože, pokvetou! Tak je to přece pravda. Zastavil se, natáhl ruku k nejbližší větvi a přiklonil si ji blíž. Na nejmladších ratolestech se tísnily celé chomáčky budoucích prašníkových květů. Byly to kulaté pupeny jako hrášky, většinou ještě pokryté blanitou slupkou, jen z některých již zimní obal spadl a odkryl jejich uzardělou nahotu.

Ještě zapochyboval, není-li to jen slavnost okrajových stromů. Ještě váhal oddat se naplno radosti.

Ráno přibral na pomoc dalekohled a prohlížel starší smrky uvnitř porostů. Štěstím se mu točila hlava. Byly všude! Květní pupeny nalité k prasknutí nacházel na všech předrostlých nebo poněkud volněji rostoucích stromech. A nejen v mýtních porostech. Také v mladých, padesátiletých, dokonce i v tyčkovinách a některých mlazinách se nedočkavé smrky chystaly k veliké svatbě. Bude to se vším všudy ten pravý semenný rok!

Na konci dubna pak nacházel po zemi roztroušené červené jahody. To ptáci a veverky uštipovali do ruda rozpálené, avšak stále ještě na několik západů uzamčené květy, kulaté jako zralé jahody.

Když svatba, tak slavná.

Co se na vás letos přiživí všelijakých tuláků a cizopasníků, to si ještě užijete, oslovoval v duchu smrky a obdivoval jejich bohorovný klid a velkorysost. Sám měl na rozdíl od nich strach a nejraději by les přikryl skleněným poklopem, aby se celé nastávající bohatství dočkalo své chvíle. Když však minutku postál opodál starého smrku, aby se pomocí dalekohledu pokusil spočítat jeho purpurová květenství, jistotou smrků se nakazil i on. Ať jen se přiživí každý, jehož domovem jsou lesní koruny, neubude. Neubylo ani přes celou zimu.

Dosud neměl štěstí nalézt pupeny samičích květů. Nepochyboval o jejich přítomnosti, avšak rád už by se s nimi také seznámil. Vždyť stále nevěděl, kolik jich je, v jakém jsou stavu, co od nich může očekávat.

Koneckonců hlavně na nich bude záviset bohatství úrody semene.

Až v prvních dnech května je objevil, na samých špičkách loňských větévek těch nejvyšších přeslenů. V místech, kde za jiných okolností se každoročně na světlo proklubávají svěže zelené snítky nových letorostů, v oněch koncových bodech objevil nápadně hrotitá žlutohnědá vřeténka. Den za dnem rostla a špičkami stále zřejměji mířila vzhůru.

Uplynul první květnový týden a nachyloval se již druhý. Tehdy teprve vřeténka začala setřásat vybledlý šupinatý závoj, který jim najednou byl těsný, a měnila se v malé třpytivé šperky.

Bylo opravdu na co se dívat!

Viděl je před svými skly jako na dlani. Některé byly světlezelené, jiné nažloutlé. Oči však přitahovaly jehlany těch korun, které hořely plamínky až bolestně nachovými. Tyto purpurové svíčičky se v ničem nelišily od šištic zelených nebo žlutých. Tentýž druh, říkal si, tentýž jediný, zcela vyhraněný druh – smrk ztepilý – a přece mají tak odlišnou barvu květů. Koho lákají ty uhrančivé červenokvěté stromy? Hmyz ani pernatec je přece neopylí. Opylení je posláním větru, a ten si nevybírá podle barvy.

Radek jim však rozumí: potřebují hýřit a hýří jen tak, pro krásu samu.

Má nutkání říkat jim cosi něžného.

Zády a hlavou se opírá o drsnou kůru a očima utkví na otevřené, vysypané šišce. I tady je vidí, jen jsou už dřevnaté, tytéž plodolisty, uspořádané do dvojité, zkřížené, nádherně vyrovnané spirály. Jako mříž…

Obdivoval tu mříž tenkrát na mladičkých, panenských, právě obnažených šišticích. Byly ještě zavřené, s pevně stisknutými plodolisty. Ještě mohl přijít mrazík, ještě stále nebylo ani ve výškách bezpečno. Raději den nebo dva počkat, než vajíčka odkryjeme. Pak už se to zastavit nedá.

Byl zvědavý, co přijde dřív, zda nabídka k sňatku pylem či vajíčky. Nemohl se dočkat. Chtěl být hostem na slavné svatbě, za nic na světě nesměl promeškat první okamžik, předehru a vstupní fanfáru větru.

Nakažený tehdejším vzrušením vstane z jehličnatého křesla mezi kořeny a prohlíží další světliny. Se zadostiučiněním bere každý nově objevený semenáček na vědomí, uklidňují ho, zvlášť ho potěší pohled na celé hloučky přímo ve světlinách kolem pařezů čerstvě vykácených stromů.

Byl tehdy rozechvělý snad ještě víc než nyní.

Nadcházel večer a do lesa se mohl vrátit až druhého dne. Říkal si, v noci za rosy prášení nenastane, tak nač ta nervozita. A přece ráno ještě za tmy byl opět mezi svými smrky.

Pousměje se nad tím, jak se tehdy do poslední chvíle před odchodem z domu nemohl rozhodnout, ve které části polesí má dnes být především.

Prášení doposud nenastalo. Květy však do rána zase povyrostly. Spirálové mřížoví na samičích květech se ještě zvýraznilo, když plodolisty začaly své okraje prohýbat a maličko rozevírat. Už už se mu zdálo, že je to první výzva k prášení.

Tak rychle to však nešlo. Přestože slunce již druhým dnem nezakryl ani mráček a teplota za poledne si nezadala s červnovými pálavami, prašníkové květy se neotevíraly. Tušil překotné zrání uvnitř prašníků, navenek však se zatím všechno tajilo.

Do odpoledne se samičí květy opět změnily. Vyzývavě stály v řadách na koncích letorostů s plodolisty dokořán otevřenými.

Kulaté samčí květy pokrývaly obvody všech smrkových korun. Ale nejen těch, jimž na vrcholech zářily barevné skvosty budoucích šišek. Kvetly též ostatní. Takřka každý smrk v lese měl za úkol přispět desátkem v podobě pylových zrn, která z prašníků brzy vyletí. Základní sazba pro jeden strom zněla milión.

Záplava těchto malých květů hrála v odpoledním slunci všemi odstíny od béžové přes narůžovělou až k výrazně nachové.

Stromy i atmosféra mířily k jednomu cíli. Ponenáhlu sílící teplý jihovýchodní větřík počal kolébat větvemi.

Byla to však opravdu jen předehra. Doposud nenadešla pravá chvíle.

Navečer vzduch znova znehybněl.

Co by se asi stalo, kdyby do rána přišel déšť, kdyby se ochladilo? Asi nic, nic by se nemohlo stát. Smrky jsou zatím stále jen v nástupu, utěšoval se, v pouhém nástupu, který ještě můžou kdykoli zpomalit, na čas snad i zastavit.

Proč jsi nervózní? Tisíce generací smrků odkvetly, odkvete i tato! A když ne letos… Co je to pět nebo deset uťáplých roků v životě lesa! Přežene se několik vichřic, několik sněhů napadne, les podobu takřka nezmění a bude tu nový semenný rok.

Radek hladí semenáčky pohledem. To jenom my lidé se vás nemůžeme dočkat a děláme všechno pro váš úspěšný vývoj. Nám na rocích totiž záleží.

Les sám, ten by se s vámi takhle nemazlil. Který z vás by ve vhodném prostředí vyklíčil a přálo mu i dál štěstí, ten by přežil. No a vy ostatní, vy byste prostě nepřežily a třeba byste ani nevyklíčily. Vždyť ani tady pod mým dohledem nedopadla všechna semínka, kam bych si přál. Nemohl jsem vytvořit takové prostředí, aby vyhovělo všem náhodám, třebaže jsem dělal, co jsem uměl.

Prales, ten má času! Vaši prarodiče kvetli, protože se uzavřel cyklus dozrávání všech podmínek, v nich i mimo ně, v buňkách jejich těl i na výbušném povrchu slunce. Ty stromy prostě musely kvést a bylo jedno, zda jejich porosty tvoří divokou tajgu či ten nejintenzivněji obhospodařovaný les. Když nebude úroda z těchto květů, bude z příštích, nebo přespříštích. Každý z nás je ochotný žít a kvést třeba ještě za dvě stovky let, my nevyhyneme. Záleží na tobě, človíčku.

Ale mně to skutečně jedno nebylo. Opravdu mě do poslední chvíle mučila obava, aby se počasí náhle nezměnilo. Vždyť byla zrovna doba zmrzlých mužů. Nějací zmrzlí sice několik dní předtím odtáhli, ale čert aby věděl, jestli to byli ti praví.

Je to nesmysl. Pravděpodobnost, že by počasí narušilo nebo dokonce znemožnilo opylení smrků, je nepatrná. Ušklíbne se: to ovšem tvrdím teď, tehdy před rokem to bylo jinak.

Toho večera dlouho nemohl usnout.

Počasí i třetího dne ovlivňovala východní anticyklona. Mírný teplý vítr se zvedl brzy po východu slunce.

Chodil lesem a rád by byl všude najednou. Zdržoval se převážně v mýtních smrčinách, dalekohledem pátral v rozkývaných korunách a čekal. Cítil se jako první svědek na svatbě, která má každým okamžikem propuknout.

Slunce procházelo jihovýchodem, bylo devět hodin. Radek stoupal dlouhým svahem devadesátileté smrčiny v Záhoří. Téměř plně zataženou klenbou stromů prosvítala jednotlivá okénka. Tu v jednom proudu světla uviděl vznášet se prach. Když k němu napřáhl ruku, sedlo mu na prsty několik nepatrných zrníček. Chtěl si je přenést blíž k očím, ale pohyb vzduchu je opět smetl. Snažil se dlaní lovit ve vzduchu a vždycky mu vyhlédnutý prášek těsně před dlaní zavířil a uhnul. Přece však na prstech, na hřbetech rukou, na rukávech nalezl přichycená zrnka. Nesmírně maličká, avšak žlutou barvu na nich rozeznal.

Je to pyl!

Rozhlédl se a ve všech světelných proudech v dohledu spatřil modravou mlhu. Před ním se k zemi snesla šupina z prašníkového květu. A jinde další. A opět jiná. Také modra ve vzduchu přibývalo. Teprve teď i sluchem zaregistroval, že vítr nahoře zesílil.

Za půl hodiny se všude kolem kouřilo, jako by les někde nedaleko hořel. Jenom čich domněnku o kouři odmítal. Zástěrky ochranných šupin, kterých už nahoře nebylo třeba, vzduchem jen pršely.

Tak se dočkal. Bylo mu dopřáno stát se svědkem začátku. Přesně. Vždyť to bylo jedno z prvních pylových zrnek!

A on? Necítí ani malý ostych před takovou vznešeností!

Pyl sedá na všechno v lese, i na jeho ruce, vlasy, ramena.

Kdokoli by přišel, byl by vítaným hostem. Ach, kolik takových dnů smí být v životě jednoho člověka! Chtěl by teď, v této chvíli, procházet všemi porosty – byl však spoután nedokonalostí svých pozemských nohou. Záviděl káni, která s nehybnými plachtami křídel krouží vysoko ve větru a nekonečné modravé víření vidí shora.

Tu si vyhlédl mohutný okrajový smrk se základnou koruny až skoro k zemi, svlékl kabát, výskokem se zavěsil na nejnižší větev a těsně u kmene po stupních haluzí šplhal nahoru.

Čím více se vzdaloval od lesní půdy, tím bohatší měl pocit.

Nahoře, několik metrů pod vrcholem, ve větrném kolébání, obemkl nohama i pažemi povážlivě ztenčený kmen a našel si bezpečnou oporu ve větvích.

Teprve teď byl opravdu při tom. Nevadila mu takřka třicetimetrová hloubka pod ním, neboť ho povznášela.

Nevěděl, co má pozorovat dřív. Uchvacovala ho už samotná přítomnost zde, uprostřed milostného objímání větru a smrků. Cítil na tváři horké slunce. A větrné polibky tak závratně, tak ostře voněly pryskyřicí, až se domníval, že v nich musí být roztaven, rozpuštěn, nadobro vylouhován.

Jeho místo na smrku bylo právě na rozhraní mezi tou částí koruny, kterou pokrývaly výhradně prašné květy – ta byla pod ním –, a několika nejvyššími přesleny s květy pouze semennými.

Blízko před jeho očima nachem svítila řada samičích šištic. Ježila se otevřenými spirálami voskově lesklých plodních šupin, na jejichž vnitřních okrajích čekaly na opylení dvojice vajíček.

Dole pod nohama měl záplavu prašníků. Jak se změnily! Od té chvíle, co začaly vypouštět pylová zrnka, zmizela červená barva, která na nich převládala. Proměnila se výhradně ve žlutou. Viděl to i na ostatních smrcích kolem. Ty květy už nebyly ani visícími kuličkami jako ráno, na jejich místech stály tlusté jehnědy! Každý samčí květ, jak otevíral prašníky a vypouštěl zlatý poklad do větru, protahoval se, protahoval stále víc, rostl do délky a přitom se obloukem prohýbal nahoru. Měly již dva, některé i tři centimetry délky. Ty jsou jistě vyprášené, pomyslel si a dotkl se jednoho z nich špičkou boty. Zvedl se žlutý obláček. Ťukl do něj znovu. Opět obláček. Tam je pylu, ó jé!

Kolem hučelo zelené moře. Vlnilo se a vzpínalo pod vysokou oblohou, jak se vítr opíral do jeho hladiny. V temné zeleni jehličí vynikalo bohatství květů jako vodní tříšť na hřebenech vln.

Dokud byl na zemi odkázán na pruhy slunečního světla, jež koruny propouštěly do lesního šera, jevilo se mu pylové kouření mnohem jednodušší, než ve skutečnosti bylo. Viděl prostě pruhy modravého dýmu. Ale teď? Před ním se mezi korunami vznášely mlhoviny miliard pylových zrn v ohraničených tvarech jako oblaka. Ta vzdálenější byla skutečně modravá. Avšak zavál-li vítr do nejbližších smrků, neslo se vzduchem zlato. A neslo se tak dlouho, dokud je vítr nerozmetal ve vysokém prostoru.

Teprve teď poznal, jak je v takovém chaosu zařízeno, aby u smrkových květů nemohlo v podstatě dojít k oplodnění pylem vlastního stromu. A příroda se samoopylení musí vyhýbat jako dědičnému hříchu, se životaschopností potomků není dovoleno hazardovat.

Dosud měl jen mlhavou představu. Teď se dotkl skutečnosti a prohlédl jako nevěřící Tomáš.

Vítr musel pylová zrnka z prašníků násilím vytřepávat. Žádné náhodné zaproudění vzduchu zdola nahoru nemělo dost síly, vždycky muselo přijít boční fouknutí, aby se z koruny žlutě zaprášilo. A v tom byl celý zázrak. Než vytřepaný oblak prachu začal být ovládaný všemi možnými proudy, včetně stoupavých, byl dávno mimo obvod rodné koruny. Šištice s čekajícími vaječnými buňkami bezpečně stály vysoko na vrcholech a mohl je zasáhnout pouze cizí pyl.

Zaměřil se na větev s nachovými šišticemi před sebou. Leckterá jehlička měla na svém povrchu jedno nebo více nepatrných žlutých tělísek. Stejně řídce, stejně náhodně, bez jakéhokoli řádu kromě zákona pravděpodobnosti, byly pylem pokryty vlhce lepkavé rozčepýřené plodolisty šištic. Jak nesmírné musí být bohatství pylu! Co všechno v lese musí jím ještě být pokryto, aby každá tato malá ploška měla zaručeno, že se na ni dostane. To plýtvání ho přivádělo v úžas. A přece bude jedinou možností opylení.

Viděl a cítil, jak smrkům lahodí kolébání větrem, jak touží po každém cizím zlatém prášku a nemohou mu běžet naproti, jak jsou odkázány právě na ono nezměřitelné množství, jež víří vzduchem. Každý smrk musí sám zplodit obrovský přebytek pylu, aby měl pro druhé, a tím teprve od druhých pro sebe. Aby se též všechna jeho vajíčka s jistotou dočkala opylení.

Viděl a cítil, jak se jim z větru točí hlavy, jak se utápějí ve slasti vyvolávané dotyky větru – toho větru, který právě smrkům celé věky ukládá o život.

Ach větře! Již před okamžikem prvního dělení buněk v pylovém zrnku stáváš se osudem budoucího stromu. Toho, který jednou – podaří-li se mu vyhnout stům neznámých náhod, hrozících zánikem – může vzejít z úrodného setkání pylové láčky s vajíčkem. Bez tebe by k setkání nikdy nedošlo. A přece jsi nejbezohlednější, nejkrutější ze všech nepřátel tohoto krásného živého stožáru. Stačí, když změníš tvář. Kdyby ses ještě víc rozběhl… I dnes, uprostřed své divoké lásky začal bys lámat.

Opatrně stáhne puklou slupku semenáčku, který se pod ní namáhavě kroutí a své něžné lístky vzpurně napíná do oblouků podobných malým lukům. Potom do nich foukne a zelené luky se zvolna, s úlevou rozprostírají. Už je z nich devíticípá hvězdička.

Když tehdy sestoupil zpátky na zem, byl zadýchaný, od pryskyřice, prachu a lišejníků umouněný, ale velice šťastný.

Doba prášení byla příznivá nejen smrkům. Také jemu. V ty dny nebyl vázaný úředními povinnostmi. Mohl se od rána do večera věnovat lesu, pobývat mezi svými stromy, z výšin přehlížet kouzelnou, jen docela mírně zvlněnou vysočinu, ohromnou, ale přítulnou prostoru svého kousku domova. Nevycházel z údivu, jak všechno blízké, co tak důvěrně zná, tvarem i barvou ladí s lesnatým obzorem dalekých kopců. A mohl dýchat. Plnými plícemi.

Kontroloval jarní práce, zalesňování. Někde ztratil pár bezstarostných slov, když byl s prací žen i lesníků spokojený, jinde musel něco vytknout, jednou se dokonce na houf brigádnic vážně rozzlobil. Ale ani tehdy se nevydržel zlobit déle než pět minut. Uprostřed rozhorlené přednášky o zacházení s obnaženými kořínky sazenic přinutila ho záplava létajícího pylu k nehoráznému kýchnutí a celý roj zkroušených žen mu sborově popřál pozdravpámbu. Jemu nezbylo než po křesťansku poděkovat – a bylo po kázání.

Na začátku třetího dne, v šest hodin, kdy rosa ještě na volnějších místech v přízemí obalovala každý bylinný list, vzduch byl již naplněný novým kouřem. Nahoře v korunách rosa obeschla a slunce vytahovalo z prašníků další pylová zrníčka.

Hlína a kameny dostaly po včerejšku zelenkavý nádech, jako by je pokrývala měděnka. Boty a nohavice, při každém kroku zvedající husté obláčky prachu, jsou zbarveny sírovou žlutí. Z kamenů, pařezů, z udupaného srnčího chodníčku, odevšad se dá sfouknout zlatý prach. Pokrývá naprosto všechno: jehličí mlazin, čerstvě vyrašené lístky bříz a boučků, borkatou kůru borovic, modřínů, bělavé válce jedlových kmenů, krovky každého broučka, vlákna všech pavučin, na co se podíváš, všechno. I studánku. Hlavní dřevina lesu neomezeně vládne, každému to dává znát nejvíc v této chvíli. Na nic na světě nebere ohled, nic a nikdo převahu její nadvlády nemůže popřít. Práší a práší – aby stejná vrstva prachu, jaká leží na široké lesní cestě nebo na špičce srnčího parůžku, s devětadevadesátiprocentní pravděpodobností pokryla i poslední plodní šupinu osamělého smrku, utopeného někde v porostu jedlí či borovic.

Je již odpoledne třetího dne, a stále není doprášeno. Intenzita žlutého hýření smrků jako by ještě vzrůstala. Znovu přišel domů od hlavy k patě poprášený a k zalknutí nadýchaný pylu. Jeho celodenní pobyt na těch nejexponovanějších místech se trochu podobal fanatizmu, trochu narkománii.

Teprve za týden poslední květy doprášily. To již vzduchem poletovaly spousty šupin z vegetativních pupenů. Nové ratolesti se draly na světlo. Teď zbyl konečně čas i na ně.

Oplodněné šištičky kvapně rostly a přibývající tíha je začala překlápět. Houževnaté nosné větvičky plodů se o sto osmdesát stupňů otočily, a než se Radek stačil podivit, jak rychle k tomu došlo, visely všechny šišky špičkami dolů.

Ano, byly to již hotové smrkové šišky. Zelené, purpurové, i takové, které hrály všemi přechodnými odstíny mezi dvěma krajnostmi. Byly ovšem ještě malé, nezralé, ale čím dál víc se podobaly skutečným šiškám s pevně sevřenými šupinami, měnícími se pozvolna v dřevnatou hmotu. A rostly. Neustále rostly.

Během léta jich mnoho spadlo. Něco šlo na účet veverek, něco ptáků. Ale Radek se již nestrachoval, že jich do zimy příliš ubude.

V říjnu, když končilo slunečné počasí babího léta, šišky dozrávaly. Všechny již svítily nazlátlou barvou téměř zdřevnatělých šupin. A tu v jednom překrásném odpoledni se některým šiškám začaly šupiny znovu otevírat. Bylo to však jiné otevírání než před pěti měsíci. Předznamenávalo zralost. Občas z některé mezery vylétlo okřídlené semínko, zavrtělo se vzduchem, mírný vánek je přenesl kousek od stromu a tam přistálo tichounce na zemi.

Většinou to byly jen prázdné neplodné schránky bez bílého jádra. Hlavní nálet zralých semen čeká až na konec zimy a jaro. Toto laškování bylo poněkud předčasné. To se jen stromy zbavovaly semen napadených červotoči, obaleči, bejlomorkami. Že při tom vypadlo i leckteré zdravé semínko, to na hlavní úrodě nemohlo nic změnit. Ta se začala zvolna, po malých dávkách, ohlašovat až v zimě. Vždy, když slunce dočasně přemohlo mračna, vypustily šišky něco semen. Otevírání šišek, to byla práce slunečních paprsků. Když se obloha znovu zamračila nebo slunce zapadlo, opět se zavíraly.

Je snadné pochopit, jakým požitkem, ba dobrodružstvím pro Radka bylo řídit a kontrolovat těžbu dřeva v mýtních smrčinách. V těch, jimž po zralé úvaze přisoudil obnovnou těžbu pro tuto rozhodující zimu. A v nichž osobně každý strom k těžbě vybral a vlastní rukou pro dřevaře označil. Zdálo se mu, že je stavitelem, který starostlivě, s napětím přihlíží budování základů nesmírně důležité stavby, jejíž tvar a podobu sám navrhl a jejíž uskutečňování bude sám řídit.

Na rozdíl od stavitele však nikdy nedospěje ke konci. Ba ani jeho nástupce se dovršení díla nedočká.

Neustálý růst, neustálá obnova, nepřetržitý vývoj a nekonečná změna podob, to je les. Vrcholné dílo spolupráce nevázaných přírodních sil – a schematismu lidských představ.

Pozoroval nalétávání semene na žádoucí plochy, poháněl dřevaře, kočí a traktoristy, aby zde do jara bylo čisto a klid pro zdárné vyklíčení každého semínka.

Co se však také nazlobil nad „neukázněností“ lesa! V mladých porostech nebylo semen třeba, ale sníh byl jimi často pokrytý k nevíře. Zatímco jinde, kde by si něco podobného tuze přál, nalétalo semene podle jeho mínění příliš málo. Proto ho les nechával až do jara, až do času klíčení, neustále na pochybách.

Proto ještě dnes, teď před chvílí, s takovou nejistotou vstupoval do poslední kmenoviny, již si dosud nestačil prohlédnout. Proto se s takovým zaujetím obírá vrstvou opadlého jehličí, jako by v ní hledal poklad. A proto s takovým zadostiučiněním přijímá, že ho pokaždé nalezne, někde chudší, jinde bohatší, ale vždy je to poklad, který chce najít. V každé světlince je alespoň něco málo semenáčků. A zdá se, že i to málo bude stačit, aby v několika letech vytvořilo toužený podrost, s nímž bude potěšení dál pracovat.  Než se vyvine – než mu k tomu dá několika těžebními zásahy příležitost –, bude zde druhý semenný rok a podrost se rozšíří o další připravené plochy.

Prostor a čas, to jsou rozhodující veličiny.

Ach čas! Jak ten přeletí! Jeden rok, to je tak málo, jako jedna vráska.

Doléhá na něho únava z blížícího se konce mnohaměsíčního napětí.

Nemůžeš být unavený, dosud není vyhráno. Dobře víš, co všechno se ještě může s těmito nepatrnými zárodečky stát.

Ano, vím, ale něco už bych měl nechat na něm, na lese.

To můžeš říct, jen pokud jsi vykonal všechno, úplně všechno, co bylo ve tvých silách. Využils toho vzácného daru, jak si zasluhuje?

Nevím. Asi ne, na všechno jsem nestačil. Brzy poznám, co jsem zanedbal. Teď však chci odpočívat, zbavit se té tíhy, nemyslet už na ni. Jen jako náhodný návštěvník bloudit lesním šerem, poslouchat zpěv ptáků, obdivovat výšky starých stromů.

Výšky? Kdepak výšky.

Ale ano, teď jsem návštěvník v neznámém lese, ten les je pro mě cizí, jeho vrcholky ční vysoko, velmi vysoko, jsou zhmotnělá vznešenost a na mě shlížejí přísně a tajemně.

Přísně a tajemně? Cizí?

Ne, ani na chvilku se mu nedaří převtělit v nezaujatého návštěvníka. Vždyť jsem ve svém Pekelňáku, doma!

Vrací se mu starý známý pocit, že má plnou hlavu myšlenek, jež nemusí formulovat do podoby slov. Samé plastické představy. Myslí tím prvotním způsobem, jakým myslel jeho dávný prapředek, jenž neznal řeč, a přece miloval a nenáviděl, smál se i slzel. Vůbec nezáleží na jazyku, na slovech. Jen vidí: ty smrky kolem nejsou vůbec vysoké. Nikdy, co je zná, vysoké, cizí, nedostupné nebyly. Hned v době, kdy svůj les poznal, srostl s ním, až to bere dech. Přepadá ho úzkost z toho, jak nezřízeně miluje své staré mýtní porosty. Všechny, v celém polesí. Tak blízké. Tak nesmírně blízké! I jejich výšky se ztrácejí a vrcholky jsou na dosah. Leží na zádech, má je před sebou, vrcholky štíhlých, rovných stožárů, stačí natáhnout ruku a uchopí každý z nich za pačesy, prsty se probírá jejich chvojím.

Jeho poslední myšlenka beze slov je ohromující poznání, že v lese není vůbec svým pánem, že vlastně nedělá, co by dělat chtěl, ale úplně se podrobuje stromům, slouží jim.

A to se mu ještě hruď nadýmá pýchou nad samostatností hospodáře, nad jeho domnělou svobodou rozhodování. Tolik si na ní zakládá!

Mříž! Zelená, mírně vlající mříž, protkaná temnými palisádami kmenů.

Tu mříž nelze prolomit. Nikdy se za ni nedostane.

Jistota, nádherná, uchvacující. Do posledního vydechnutí bude vězněm svého lesa.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

02.09.2019 18:54:48dát kritice tiprevírník

dejžtopámbu. Já děkuju.

02.09.2019 16:46:16dát kritice tipdievča z lesa
pozdravpámbu ... vďaka za nádheru
30.08.2019 21:11:05dát kritice tiprevírník

Čudlo, děkuju za hvězdičku a za tip.

Renato, bylo by to hezké, ale z minulého života si fakt nic nepamatuju, takže tě nepotěším. Zato tys mě potěšila, děkuju

30.08.2019 20:58:05dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Skoro jsem začala všřit, že jsi byl vnějakém minulém životě oním semenáčkem. Tak věrně všechno popisuješ, že je to až zarážející. Tvoje vyprávění o lese a o přírodě psané s takovou láskou by mělo být v čítankách, aby se přeneslo na ty nejmenší... T.

30.08.2019 20:30:43dát kritice tipČudla

/*

30.08.2019 16:53:10dát kritice tiprevírník

Já se ti nedivím, vždyť tady se nedá čekat nějaká odezva. Jsem už spokojen, když se můžu domnívat, že někdo u toho čtení vůbec vydržel. Tobě moc děkuju - už za ten tip ještě před komentářem.

30.08.2019 16:09:49dát kritice tipAlegna

ano, bylo to na mě dlouhé, přiznávám, ani jsem nebyla schopna nic napsat do komentu a myslela jsem, že až to vstřebám, že mě něco chytrého napadne.. no a nenapadlo

prostě psáno s láskou k životu, přírodě a k psaní,  jako vždy :-))

30.08.2019 12:30:24dát kritice tiprevírník

Ireno, jsem rád, že sis všimla, jak je to vlastně s tou zelenou mříží. Co se týká otázky, od začátku bych byl nejraději psal všechno v ich formě. Ale v těchto úplných začátcích jsem zvolil raději méně "bolestivou" formu er. A stejně se tu stále prolínají obě, jak vidíš.

Luboši, nebudu ti radši nic vyvracet, jen poděkuju: Dík.

30.08.2019 10:12:58dát kritice tipKočkodan
Do posledního vydechnutí budu mít nádhernou, uchvacující jistotu - Jaroslav Veskrna miluje les.

A to rozdelení by podle mne nebylo bývalo prílis obtízné. První cást jsi mohl takrka ideálne ukoncit na tomto míste:
“Musí je přivírat a obličej otáčet stranou.” (emotikon s vykvetlým úsmevem)
30.08.2019 08:45:51dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ten název tvé knížky, Jardo, je velmi trefný, alespoň poté, kdy nám přibližuješ, jak to v lese chodí :-)

Opět brilantní, myšlenkově i stylisticky.

Párkrát mne napadlo, jestli jsi váhal mezi ich a er formou?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.