Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

Návrat z Proxima Centauri
datum / id01.09.2019 / 498828Vytisknout |
autorZajíc Březňák
kategoriePovídky
témaPsychologické
zobrazeno94x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Psáno v srpnu 2019. 

Návrat z Proxima Centauri

I. Cesta do Proxima Centauri

 

Žil jsem na planetě Zemi ve Sluneční soustavě, kde se za všechno muselo platit. Člověk také musel pracovat! Jinak se na něho ostatní lidé – a hlavně ženy! – dívali skrze prsty. Nejpoctivějším zaměstnáním byl obchod všeho druhu. Chválu zasluhovali ti, kdo se uměli nejlépe prodat. Ti, kteří byli prostě tím, čím jsou, byli zavíráni do cvokáren. Takoví lidé, kteří byli sami sebou, byli totiž nebezpeční jak sami sobě, tak svému okolí. Všichni, kdo nebyli obchodníky, manažery, ekonomy a politiky, byli k ničemu a trávili své životy tak, že bušili kladivy.

Tehdy mě na planetě Zemi začala opouštět zdání reálných věcí jako jsou geodetické body, vodní zdroje, meze, opuštěné jezeďácké kravíny, myslivecké posedy, kostelní věže a obrysy hor v dálce. Zlenivěl jsem a svou lenost jsem v oné krajině hojnosti povýšil na kult prokletého básníka.

Jediná práce, které jsem byl schopen, bylo škubání Poeova Havrana. Nebylo v tom však dost jedu. Pokoušel jsem se vidět světlo těch, kteří zemřeli. Za těch časů stačilo ke štěstí tak málo a přece ani to málo jsem si neuhájil, když mi bylo třicet let.

Tak jsem odvrátil svou tvář. Byla rudá jako klukovské trenýrky za komunistů. Ta tvář mě svým hloupým lyrickým šklebem urážela. Pokaždé, když jsem se podíval do zrcadla, cítil jsem ta léta, která mě oddělují od tvých ňader.

Když někdy ještě vzpomínám na planetu Zemi, což bývá za teplých letních večerů, vidím básníka, kterým jsem chtěl být.

 

Nyní pobývám v exilu v planetárním systému hvězdy Proxima Centauri. Odešel jsem před mnoha lety bez polibku na rozloučenou a neměl jsem ani šálu. Ve spalujícím vesmírném chladu jsem překročil hranici Sluneční soustavy. Plul jsem bez skafandru do mezihvězdného prostoru. Tlampače poezie na mě řvaly z mého chorobného mozku: „Jen dál...!“ Byl to těžký smích těch, kteří padli v boji za právo básníka na existenci.

 

Ještě jednou si vzpomenu na planetu Zemi. Někdo tam skrze mě mířil reflektorem slunce. Domníval jsem se, že ty blahodárné paprsky, jsou tu jen kvůli mně. Paprsky, které se podobají citu, jenž je v lyrických básních vyvažován zlatem. Zkoušel jsem tedy ryzost toho kovu, abych se vyvázal z bídného postavení básníka. Zkoušel jsem i ty paprsky, v jejichž mírné přízni jsem se hřál, lámal je a zase narovnával, jak mi má dětinská mysl dovolovala. Už nikdy na nikoho nezaostřím ten pohled. Paprsek světla, který mě vždy dokázal jen uvést v otroctví, nikoliv vůči tomu, na koho jsem jej vrhl, ale vůči mé naději, že ten cit bude opětován.

Na zemských mezích jsem pil kořalky silné jako hadí jedy. Na konci svého zdejšího života jsem byl hrubý. Neznal jsem obrysy záchranné plachetnice na obzoru tam někde u Mysu dobré naděje. Ta scéna byla tak modrá a neskutečná, že se nikdy nemohla stát. Sto let jsem žil přivázán ke stromu pod drsným sluncem tropického pásma. To slunce nebylo už citem ztraceným či nalezeným, bylo dýkou.

Pak jsem se odstěhoval do soustavy Proxima Centauri a byl jsem – šťasten.

 

Než jsem tak však učinil poslal jsem svému psychoterapeutovi e-mail následujícího znění:

 

Nejsem

 

Z hlubokého marastu hledím vzhůru až k nejvzdálenějším galaxiím a hvězdám. Můj zrak mezi myriádami světýlek bloudí jako bludička, duše Leopolda Blooma bloumajícího nočním Dublinem.

Ležím naznak v bahně, marně hledám Boha a přece se jasně rozpomínám na Jeho tvář. Vidím jej jako včera: otylého, statného podvodníka. Ano, Bůh je ďábel, který na počátku věků svrhl a uvěznil pravého Boha, neboť zlo je vždy silnější než dobro.

Nenávidím jej, tak silně jak jen lze nenávidět, tak silně jako nenávidím sám sebe. Ano, hledám se tam někde mezi hvězdami a – běda! – nalézám se na zemi. Vždyť jsem to byl já, kdo chtěl být velikým vůdcem a vládcem, dobyvatelem, jenž tvoří dějiny, překresluje mapy kontinentů, posouvá národy, vždyť jsem to byl já. Já chtěl rozluštit lineární písmo A, já chtěl být tím, kdo definitivně rozlouskne spor o Kristiánovu legendu. Já chtěl objevovat, bořit mýty a stavět nové světy na troskách a zbytcích starých okovů. Chtěl jsem si hrát se slovy jako dítě, být Shakespearem, trubadúrem a mladistvým prokletým básníkem.

Proč však nejsem tím, čím chci být, čím jsem se rozhodl být – géniem?

 

Svatá, svatá, svatá, svatá je průměrnost těch, kteří oč jsou průměrnější, o to jsou se sebou spokojenější. Ale já? Drásám své srdce i mysl a rozbíjím všechna zrcadla, v nichž záhlednu svou tvář – tvář Průměrnost. Jsem svatý. Jsem svatý průměrný básník a průměrný blázen. A přece mi něco chybí do ideálu svatosti – má spokojenost! A tak jsa nespokojeným, nevybouřeným člověkem, jenž balancuje na ostré hraně svaté průměrnosti a rouhačské nespokojenosti, nepatřím k těm, kdo sledují televizi, nepatřím však ani k těm, kdo jsou ověšeni akademickými tituly. Nepatřím nikam. Jsem nikdo. Nýmand, bezvýznamná hříčka přírody. Žaluji a odsuzuji svou matku. Žaluji a odsuzuji svého otce. Žaluji a odsuzuji celé nízké socioekonomické prostředí, z něhož jsem vzešel. Žaluji a odsuzuji – především sám sebe.

 

Proč že se žaluji a odsuzuji? Proto, že nejsem tak silný. Proto, že nejsem tak chytrý. Proto, že nejsem tak moudrý. Proto, že nikdy nebudu tím, čím jsem. Čím jsem si vysnil, že jsem. A tak já konečně nejsem já. Já není!

 

II. Návrat

 

Žil jsem v planetárním systému Proxima Centauri. Lidé zde nemuseli pracovat a pachtit se za bídným živobytím. Všichni totiž žili nikoliv z jídla a pití, ale z citů a myšlenek, z Poezie. Ano, i já jsem se jako zmije hřál na jejích zlatistých ňadrech. Sál jsem z nich všechnu tu šťávu básnických kleštěnců, kteří tvořili její kruh a chodívali se k ní napít jako tele k matčinu vemenu.

Kolem se popásali na zelených lukách růžoví a bílí jednorožci, kteří prděli duhu. Duha byla barevná a kleštěnci se smáli jako malí šťastní ukojení kojenci, když na ně slunce posílalo své mírné paprsky nabité pozitivní energií.

Tehdy jsem se utrhl od prsu a jako hrozný nelida jsem chtěl klestit cestu vykleštěným impotentům, kteří mě přivázali k raketě V-2 pod děsivým pohledem nemilosrdného zářijového slunka.

Oni se nebáli, oni měli odvahu a drzost a tak jsem byl jako kentaurské semeno vypuštěn do vesmíru.

 

Na cestu mi dali slovo, víru, naději a lásku. Stal jsem se schopným a vynalézavým, když jsem se pokoušel o rým. Tisíce a možná miliony let trvalo, než jsem se přiblížil k hranicím Sluneční soustavy. Nakonec jsem přistál mezi havrany, kteří se slétli na slet na obilném poli na planetě Zemi na dohled od Prahy.

Pozemšťanům jsem přinesl mír, naději a lásku. Kázal jsem jim ty bludy na Václaváku, ale zavřeli mě do Bohnic na pavilon číslo 1 a pak mě převezli na Neklid a přikurtovali mě, když jsem se vzpouzel.

Potom mi dali koňskou dávku různých neuroleptik a já jsem se začal učit, jak přežít.

 

Nakonec jsem se vyléčil a po čase se stal úspěšným podnikatelem, zabýval se jakožto guru a podomní léčitel prodejem naděje, víry a lásky, což mi vynášelo peníze. Moje prachy mizely v kasinech a v bordelech. Později jsem oznámil svou kandidaturu do senátu a daleko od zlatistých ňader Poezie jsem byl – šťasten.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

02.09.2019 15:01:56dát kritice tipZajíc Březňák

Děkuji všem za čtení a komentáře.

01.09.2019 21:14:22dát kritice tipLuzz

je to takový roztomile sebestředný, trochu ufňukaný... ale místy (naštěstí) probleskuje něco jako (sebe)reflexe.

 

01.09.2019 18:33:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

 

Oceňuji autentičnost /aspoň tak na mne tvůj text působí/, zábavnost. omezila bych množství sebemrskačských výčitek a patos...

taky by se dalo trochu jazykově upravit, spousta JSEM nebo jen v prvním odstavci 7x slovo být/nebýt.

Konec celkem překvapivý, moc mu nelze věřit... ale jako vize - dejme tomu :-)

Všimla jsem si překombinované věty:

 Paprsek světla, který mě vždy dokázal jen uvést v otroctví, nikoliv vůči tomu, na koho jsem jej vrhl, ale vůči mé naději, že ten cit bude opětován.

zde mi věta přijde zmatečná, taky v otroctví, vrhl, dvakrát vůči by se snad dalo napsat moderněji...

 

 

01.09.2019 15:13:37dát kritice tipDanny
Pěkná sonda do života společnosti i jedince, dobré filosofické postřehy, oceňuji i humor, tip.
01.09.2019 14:32:03dát kritice tipLerak12

Pěkné a je zde vidět pečlivé vypracování. Líbí.

01.09.2019 13:22:04dát kritice tipAlegna

četla jsem s úsměvem a teď se jdu zamýšlet, pocit nejsem mám skoro pořád :-)

01.09.2019 13:00:43dát kritice tipdievča z lesa
za tú dúhu jeden obrovský tip ... aspoň v nedeľu je veselo


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.