Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
LET´S MAKE THE FILM (1)
datum / id03.09.2019 / 498888Vytisknout |
autorludvik.toman
kategorieOstatní nezařaditelné
zobrazeno32x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
LET´S MAKE THE FILM (1)

Ilustrací záměru je následující obrázek.

Samozřejmě, nic převratného, žádné jakési to poselství civilizace vyhynulé již před miliony světelných let někde v šeru kteréhosi nejvzdálenějšího konce vesmíru.

Podoba této figurky mi přesto připomíná cosi jako staroegyptskou tradici z časů dávných stavitelů pyramid, byť podle muzejního popisku vznikla kdesi na Českomoravské vysočině, zřejmě v okolí Třebíče.

 

Vlastně jsem ten internetový apel nemusel ještě prozatím zveřejňovat – samotný obrázek by jistě sám dostatečně znechutil všechny, které sem přihnal proud jenom pouhého pudu čumilství.

Alespoň však zjistili, že co má význam pro mne, je pro ně jenom zcela zbytná prkotina.

Ale pro takové se přece odjakživa film nedělá.

Jakože i tamto heslo odkazu výše sem patří pro jiné.

 

*

 

 

 

 

 

 

 

 

 

LET´S MAKE THE FILM (2)

 

Horoskop na dnešní den

Nehledě na to, co si kde dnes přečtete nebo co vám kdo řekne, budete mít svou pevnou víru v určité věci a to vám bude pomáhat nevzdávat se za žádných okolností. I kdyby věci vypadaly poněkud hůře, než jste čekali, věřte a budou se dít velké věci.

 

Posílen takto na duchu, ejjuchu, ejchuchu, jak by děl leckterý takový ten folkař holkař, medajlista, věčný optimista, já pouze zcela věcně shrnu svou budoucnost do východiska, že směrem na Třebíč mohu vyjet každý všední den ráno hnedka ve čtyři čtyřicet.

Předcházela dlouhá věta, není divu, osobními vlaky je ze Zdešína ta Třebíč až na konci světa.

S dojezdem potom přesně ve 13:14.

Popřípadě 15.

Nebo 16 až 17.

Pokud ovšem nebude například mrholit.

Nebo kdosi na koleje, zle je, panočku, až tak zle zde je, klíh lít.

 

Od stavu Těšína k faktu Zděšína to není zas až takový kus, jiný by na mém místě přesto volil třeba autobus.

 

Jako ovšem jako penzista mám od Českých drah na jízdy osobními vlaky průkazku zdarma – proto nejen takto zní moje osudová, lampampapa, lampampampam, příští možná karma.

 

Vzdálenost 341 km, celkový čas 8 hod 34 min.

Osm a půl, hodiny!

Cosi takového by neuvěřil ani sám Federico Fellini !!!

 

* *

 

 

LET´S MAKE THE FILM (3)

 

Ovšem pravý film sám vůbec nejsou jen pořád nějaké ty verše – to bychom nedošli než zas leda tak k merše. Jak se ovšem zde v posledních 50 letech děje v této branži víceméně pokaždé.

 

Poněvadž můj zájem o film býval vždycky zcela prozaický, poprosím vás (případné) dámy, páni, o stahovaní.

Tentokrát ne však o ono jejich tak oblíbené kalhotek, slípů, knotů petrolejek, rolet a trik, nýbrž o tamten vždycky pohodový striptýzek z internetu.

Neboť hned na úvod se mi jedná zejména o program jménem CUTE SCREEN RECORDER.

Třebaže následujících dalších pár dnů se o něm nebudu vůbec zmiňovat, příštím cílům vhodní zájemci se v jeho užívání mohou začít cvičit okamžitě, neboť, a jsou to risky, tohle vám proto všeptávám s naprosto úzce staženými pysky, případné natáčení scén kostelových, a tedy nikoli postelových, jak se doposud domnívali čtenáři, tak že tedy inscenování čehosi povahou sakrálního, kilbil, killbill, je na celém tom filmování naprosto vůbec to nejtěžší.

 

Vždyť já sám odjedu taky ve středu ve 4:40 přesně následně celkem 7 na sebe vzájemně nenavazujícími osobními vlaky směrem na Prahu, abych tam po čase 9 hodin a 40 minut, a mohlo bych jich být při troše ajzboňácké píle opět jen těch 8 a půl, konečně dospěl a poté od nádraží Císařova došel do ulice Celetné, čili dávně psané snad jako Houskové.

Pekaři, pekaři, pečou života housky, každý z nich z té života mého si odždibuje kousky.

Džibuti, Džibuti, je to se mnou, holt, takhle nahnutý!!!

 

V tamté ulici, uvnitř paláce knihovny Divadelního ústavu, mám totiž zajednánu knihu jistého pana Macouna s názvem PASAČKA Z LÚRD. Jejichž 48 stráneček si míním vlastnoručně vyfotit.

Poněvadž před zahájením každého filmu je totiž vůbec nejlepší se intelektuálně okotit.

 

* * *

 

 

LET´S MAKE THE FILM (4)

 

Změna velikosti čehokoli by měla být změnou zřejmosti hodnotnosti tohoto.

Nikoli tedy jen pouhým zveličením, a v důsledku vlastně zbezvýznamněním – jak takováto praxe bývá v této zemi obvyklejší, popřípadě, a to nejenom banalizujícího bulváru, přímo standardní.

 

Dnešní úvodní obrázek, byť je jenom pouhým zvětšením onoho prvotního vstupního zpřed 3 kapitol, mě samého proto už bezprostředně navrací k onomu opakovanými titulky slibovanému filmu.

Jenomže pro jiné ještě i nadále pozdržím zveřejnění momentu téhle změny – k níž snad posléze dospěji i prostřednictvím následující (dramaturgické napětí) oddalující okliky.

Na rozdíl však od oněch kliků z prostředí fitnessů a posiloven, o případ jakékoli zvýšení obsažnosti, hmotnosti nebo síly se v kauze mého textu jednat nebude.

 

Prostřednictvím internetového odkazu se leckterý případný nedočkavec možná již dopídil k následujícím velikostním údajům týkajícím se sochy z obrázku.

Rozměry: v. 33 cm, š. 705 cm, h. 16 cm

 

Ze dnešního mého vyobrazení jako prefilmové zvětšeniny ovšem každý soudný snad vidí, že avízovanými rozměry zhruba dvacetinásobné šířky oproti prdlavé výšce tohoto exponátu se proporce dotyčné sošky vůbec nepodobají například protáhlému vzhledu hromadného letenského sousoší generalissima J. V. Stalina – byť bychom si je pro účel pouhé ilustrativní představy instalovali ve třeba jen myšleném prostředí interiéru kteréhosi sídlištního obývacího pokoje.

 

Byť takto zlidštěnou skutečnost by již bylo možno obkružovat nebo objíždět kamerou, jakož i z různých pohledových úhlů dokumentovat, popřípadě se i dalšími voyeurskými způsoby z ní i s ní kochat.

 

* * * *

 

LET´S MAKE THE FILM (5)

 

Dostavíme-li se na pláž, posléze široce rozkročeni, snažíme se tutéž šíři obsáhnout objektivem.

Aniž si ovšem uvědomujeme význam onoho samého slova obsah. Jakož i objekt-iv.

S takovouto nedostatečností vzápětí pak souvisí ono cosi jako nestanovení si měřítka.

Odjíždíme, najíždíme, panorámujeme – v marné snaze po zviditelnění významu.

Ovšem, neboť ve všech těchto veličinách film nespočívá.

Poněvadž, takto lajdácky nazíráno, ono cosi obsaženo v před sebou jsoucím nevidíme.

 

Pak ovšem neuspějeme v onom čemsi, co třeba takový Andy Warhol začne zcela lehkovážně málem každé ráno, a co je ve výsledku geniální, a přetrvá pak po věky.

 

Skutečnost tedy na kohosi občas dýchne, a na jiného vůbec – a nastane-li takový dech i duch, neboť obojí v původní etymologii jedno jsou, vstoupí-li, buch, buch, buch, hovoříme pak o zázraku.

A vlastně takto snadno, neboť jen pouhým týmž slovem, se opět ocitáme u tématu svaté Bernadety, v osobě čtrnáctiletého částečně retardovaného děvčete vůbec té nejpřímější účastnice 18 lurdských zázraků, k nimž došlo na začátku února roku 1858.

 

Zpodobte mi tedy zázrak...

Ale jak?

Co třeba zázrakem?

 

Popis exponátu

Dřevěná socha z lipového dřeva: svatá Bernadetta Soubirousová klečící s napřaženýma rukama na nízkém hranatém podstavci. Na hlavě má bílou plachetku, je oděna do květovaného žlutého šatu, má modrou zástěru a karmínovou sukni.

 

Zpodobit lze vše – viz případ sochy zázračnice vyřezané z pouhého lipáčí.

 

* * * * *

LET´S MAKE THE FILM (6)

 

Datum: 23. 8. 2019 7:55:57

Předmět: RE: Dobrý den, prosím vás,

Přeji hezký den,

na stránkách Muzea a galerie na Vysočině on-line je psáno, že tato lidová plastika je uložena v Moravských Budějovicích, což je pobočka Muzea Vysočiny Třebíč. V současné době je muzeum v rekonstrukci, takže Svatá Bernardetta je uložena v depozitáři v Třebíči.

S pozdravem

Božena K

 

K ilustraci mého zdejšího prostředí zcela bez dění se zázraků, nebo alespoň jinými jakkoli postihovaných, jsem použil ono nedokončené příjmení, dokonce bez tečky jako v případě iniciály Kafkova Josefa K., v němž nemohu pokračovat s ohledem na ono GDPR, jakož i další obdobná postbolševická svinstva vydávající se za ochranu čehosi jako svobody osobnosti.

Kafka psal v Císařských časech, obklopen prostředím té vůbec nejúžasnější umělecké generace, kterou kdy tato země vydala – zatímco já ve středu v Praze vyjdu leda tak z Císařova nádraží.

Koho však zde, v téže stejné zemi, případný intelektuální rozsah takovéhle analogie zaráží?

Co že k čemusi takovému říkají se shůry jejich kazatelen zdejší faráři?

 

Kteří dokonce příběh okolností tamtoho už160 roků starého zázraku nevyprávějí ani svým Bohem jim svěřeným farníkům.

Zatímco dávní jejich předchůdci vyjeli do tamtěch Lurd. Ba dokonce hromadně, již v roce 1886, v tehdejších Císařských oproti dnešku jakže dopravně obtížných časech.

A od těch dob se začala šířit tradice.

 

Autor: neznámý autor

Datace: konec 19. století

 

* * * * * *

LET´S MAKE THE FILM (7)

 

Bernadette Soubirous se narodila roku 1844, o rok později nato (1845) na totéž Císařovo nádraží, na něž míním dorazit ve středu, přijel vůbec první vlak.

V roce 1858 zažila zázrak zjevení.

Zemřela roku 1879 v klášteře v městě Nevers, což je místo, v němž se odehrává významná část příběhu filmu Alaina Resnaise HIROSHIMA MON AMOUR natočeného v roce 1959.

Ještě za jejího života, v roce 1876, byla v obci Pyšel nedaleko Třebíče, instalována vůbec první socha Panny Marie Lurdské na území Moravy.

O Čechy se v tomto punktu nestarám, ti si zrovna dneska v pondělí svatořečili Babiše.

Na totéž Třebíčsko je rovněž lokalizována ona dřevořezba lidového autora, kterou zde popisuji již 3. den, rozvíjející údaje k ní vem, Lojzo, kde vem.

Ve vsi Pyšel, obdobně jako v těch francouzských Lurdech, ovšem taky došlo, a to na jaře roku 1896, k mariánskému zjevení, které však dodnes nebylo řádně popsáno.

Takže námět na případný celovečerní hraný film.

 

Datace: konec 19. století

 

Co se týče v této souvislosti čehosi jako svátostnosti, Bernadette Soubirousová byla blahořečena v červnu roku 1925 a za svatou prohlášena, čili svatořečena (svatou řečena), v prosinci roku 1933.

To znamená více nežli 3 desítky let po muzejnické třebíčské dataci.

 

Avšak ani v takové rozepjatosti letopočtů zde nemusí docházet k rozporu, stávalo se často, a to z různých důvodů, že mnohý světec byl modlami uctívan a ctěn ještě před svatořečením, ovšem v tomto dotyčném případě mi datace vzniku před konec 19. století připadá značně nedůvěryhodná.

Ale připouštím, že možná ten, který do muzejních sbírek řadil, věděl o jejím původu mnohem víc.

Byť v dobovém seznamu se uvádí, že v roce 1897 bylo na Moravě veřejně instalováno nejméně 154 soch Panny Marie Lurdské, zatímco o statui Bernardetty Soubirous se tehdy nevědělo ani o jediné.

 

* * * * * * *

LET´S MAKE THE FILM (8)

 

Poněvadž se mi dosavadní příběh zastavil, aby se opět rozeběhl, obeslal jsem v posledních hodinách několik moravskobudějovických adres. S cílem vydolovat nějaké se soškou související údaje.

Takže ode mě dostali v Moravských Budějovicích už teď v září naloženo: v knihovně, na radnici, na faře, jeden tamní soukromý řezbář, jistí manželé, cvičitelé Orla, recepční v městském informačním středisku, taky správce fejsbukové skupiny Moravské Budějovice historické, nebo jak se tahle příležitost jmenuje, stejně jako editor moravskobudějovického Zpravodaje.

Třeba se tímto způsobem dozvím e-mailovou adresu tamního městského kronikáře, kterého bych především rád oslovil.

Taky jsem zaurgoval onu kafkovskou doktorku Boženu K z třebíčského muzea, dokonce s jasně formulovanou nabídkou, že bych se hned tento pátek 6. září odpoledne, i se 2 nikony, rád dostavil.

Abych pohledy ze všech na sošku svaté Bernadety pořídil.

 

Třebaže jsem se snažil, takovéto aktivity nejsou nežli nežli čučkařením nepřinášejícím žádný zásadní dramaturgický zvrat.

Takže se mi přihodilo, bylo přihráno vyšší mocí, co se podobá poslední scéně Felliniho filmu, té velikolepé (!!!) se startovací rampou, která vlastně původně ve filmu ani být neměla.

Poněvadž byla míněna na ten film jenom pouhá reklama.

Foršpan, řečeno po našem.

 

Takže i já si dovoluji jeden takový uvozující cosi příštího, co nikdo, ale vůbec nikdo, nemůže předpokládat, a k čemu zavdal včera odpoledne úplně nenápadnou příčinu e-mailový vzkaz doktora Krčmáře z plzeňského Církevního muzea.

Který zněl v jedné položce jako nějaký rébus či jinak tajuplný vzkaz.

Stráž – kaple PML + B? (neklečí, stojí)

 

DUSUŠESE

 

* * * * * * * *

LET´S MAKE THE FILM (9)

 

Zítřejší cestu do Prahy už pár hodin pojímám pouze za jakousi generálku, popřípadě jen první čtenou zkoušku.

Průzkum fingovaným bojem, řečeno polovojensky.

Neboť můj navazující se příběh se bude dít ve městě, které za časů bolševika bylo i ono nakaženo všeobecným armádním tajňáctvím.

 

Ale ještě předtím musím vypsat několik okolností, zdánlivě nadbytečných – přesto uvádějících do děje.

Na úplném začátku normalizace byl natočen jakýsi film s těmi třemi družstevníky Potůčky, děl se na Tachovsku, v jakémsi na tehdejším dobu supermoderním agrokombinátu, když v reálu to tady byl všude okolo jen jediný souvislý tankodrom.

Šédramaturgem tohoto filmu byl jistý Ludvík Toman, přezdívaný Barrandovský kat – který později, v krycím zaměstnání pedagoga, byl mým mnou velmi oblíbeným famáckým ročníkovým vedoucím.

 

DUSUŠESE – tak zní tento v českém překladu scénáře.

Ve filmu potom ASA NISI MASA.

 

Přičemž já si celý život, tedy dobrých 60 roků od prvního shlédnutí, tento vzkaz přeříkávám ve znění MASA MISI – a zdůvodňuji je jakýmsi kódem, masa mísy, který Fellinimu připomínal natáčení s Lídou Baarovou, přesublimovanou ještě později až do camusovské atmosféry přítomnosti české učitelky, která tráví prázdninový přímořský pobyt v jednom z prvých těch přízračně snových felliniovských hotelů.

 

Díky Českou spořitelnou znepřístupněným kontům, od 21. června jsem vydal za jídlo něco okolo 350 korun.

V současné době jich mám k dispozici asi 18, z čehož plyne, že bych mohl vydržet jíst ještě týden.

 

* * * * * * * * *

LET´S MAKE THE FILM (10)

 

Ono to s tím filmováním jen tak tady na papíře není až zas tak snadné. Jak si mnohý zdejší hejl obmýšlí. Obdobně jako v každém jiném filmovnictví stačí i tu malý impuls, aby se aspoň příští dílčí dějový kousek v jeho průběhu oproti předpokladům ihned naprosto změnil.

Nějaké to nějaké Sušimuši na záměrně výsledné Masodusí – abych připomněl.

 

Jsem proto nucen opustit i já rozepsané Tachovsko a navrátit se zpátky na Třebíčsko o desítky kilometrů mému českotěšínskému noutbuku blíž. Ale na druhé straně T jako T vypadá jedno jako druhé, takže i navazující příběh bude víceméně týž.

 

Obeslala mě totiž zhruba před půlhodinou mailem doktorka Božena K, k mému velikému uspokojení mám tedy kromě smrti z hladu pořád ještě cosi před sebou, pročež příští plán zní: Zítra ve středu osobáky do Prahy, se zpáteční nocí strávenou 3 hodiny na nádraží v Olomouci, v pátek stejně s odjezdem ve 4:40 kousek až do Přerova po stejné trase, pak přes Brno na Třebíč.

 

Datum: 3. 9. 2019 11:24:33

Vážený pane Lojkásku,

omlouvám se, že jsem neodpověděla na předchozí mail, ale nevěděla jsem, jak bude tento týden probíhat, po prázdninách se toho dost navršilo. Ale v pátek po 13 hodině by mi to vyhovovalo. Pokud přijedete do Třebíče na vlakové nádraží, máte to k nám do depozitáře na Kosmákovou ulici 1319/66 kousek. Projdete pod viaduktem a vydáte se do kopce, depozitář je světle zelená budova na rohu čtvrté odbočky vlevo.

S pozdravem

Božena K

 

Ještě se budu muset naučit tuhle cestu na mapě, Třebíčí jsem už jednou od nádraží šel – to když jsem tenkrát hledal všem místním zcela neznámý hrob básníka Ladislava Nováka.

 

* * * * * * * * * *




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.