Nádej

Tulák vždy píše básně s tím, aby se těšil ze svého toulání.

Píše je pro svého Ducha a pro všechny, kteří si přejí naslouchat.

Toulá se, protože si přeje nalézt víc než se říká,

že se nalézt dá. A dokud žije, tak to hledá.

Musí být upřímný v tom, že nic neočekává,

protože ví, že se dívá na Tajemství, které nebere konce.

To je jeho umění i odměna. Má jen svou pouť. 

A tu si pěstuje se smyslem pro krásu. 

I mě se líbí ta nekrocená spontánnost s upřímností  vůči tomu, co s láskou následujeme.  V patnácti by jsem to asi tak zahuštěně dohromady nedal. Tu přitažlivou náklonnost nechat se unášet naplno a nenávratně šeptá vítr sám od sebe v každé době. A když nejsme pohodlně zdomácnělí, tak má Sílu nás vzít s sebou. Takže to ani není náděj, ale živoucí  šance..

...ta první sloka se mi líbí, je v ní jakási euforie, upřímnost ?

Jen jsi mohl báseň přepsat a ne zkopírovat i s tou modrou.

Ruší. A k básni se mi to nezdá fér.