Co jsem komu udělala - 1. část

Dneska trošku odvážněji. A trošku delší počtení.

Ty mladej mladej hloupoučkej blázne, ty, která to asi potřebuješ vykřičet do světa a varovat všechny ženy, aby si nikdy nenašly takového může jako já. Ženy, neignorujte svou intuici! Přemýšlejte! Poslouchejte své svědomí, podvědomí poslouchejte i ten svůj vnitřní hlas, o kterém čtete v červené knihovně. Pánové, hodný i nehodný, račte číst, toto pro Vás bude trochu zajímavé

Čtěte otřesné příběhy, poučte se z nich a nikdy nedělejte ty samé chyby, třeba jako já. Tohle psaní beru jako, jak jeden komentující správně odhadl, dobrou terapii, já už totiž nevím, co jiného s tím, trápím se, sic už ne tolik, ale už vím, že si nenajdu toho samého. Jak se tomu vyhnout? Jak si najít toho hodného? Stačí zapnout mozek, nechat tomu chvíli čas a nevrhat se do všeho po hlavě, taková já totiž byla. Rychle jsem se nechala strhnout a horkotěžko se také z toho dostávala.

I když mám dobře nakročeno, svírá mě neskutečná úzkost, je to relativně pár měsíců stará záležitost. Ten pocit prozření jen tak nezapomenu. A snad mi tohle vše, milí čtenáři, pomůže. Ale co chci nejvíce? Aby to pomohlo nejen mě, ale i jiným. Ať už jde o lidi ve stejné situaci (ať už ženy nebo muže), anebo právě o ty, co se nachází v tom samém či podobném.

Prosím, prosím o pochopení a toleranci, že každý byl mladý, naivní a důvěřivý. Proč tolik prosím o pochopení? K tomu potřebujete vědět co se vlastně stalo předtím. Jak to, že jsem byla schopná být s takovým psychopatem, jak jsem popsala v úvodním výkřiku, a způsobovat si pět let takové utrpení. Věřte mi, že má volba to byla jen z poloviny. Přispěl k tomu můj sled života…… zatím trošku spoře, ať Vás tu moc netrápím, možná byste mi to beztak nevěřili.

Bylo nebylo, narodila se holčička. Nebyla jediná, kdo s ní v prenatálním období pobýval, měla ještě dvojčátko.  A narodily se předčasně. Nikdo nečekal, že to bude tak komplikované, nikdo nevěděl, že v nemocnici, kousek od našeho města, zrovna nebudou inkubátory a že nás musí převézt s dalším hodinovým zpožděním do vzdálenějšího města, a tam porodit nás dvě, modrofialové holčičky, sotva do dlaní. Jedna přišla na svět později a odnesla si to až do konce svého života. Už ten den se vědělo, že život nebude jednoduchý, že jí maminka bude muset pětkrát denně cvičit, aby vůbec měla šanci jednou chodit.

Ale bohužel maminka se zhroutila, měla k tomu naneštěstí vlohy. Nezvládla to, působit tak často své malé bolest, a tak se v ní probudila nemoc, která byla poděděna nejspíše od jejího tatínka. S holčičkou přestala cvičit a musela jít do nemocnice, aby alespoň trošku zůstala v hlavě normální. Tatínek měl co dělat, měli jsme ještě jednoho dalšího sourozence.

A já se postavila na nohy až v pěti letech, za což můžu být dodnes vděčná, zůstala jsem ale, k mé nelibosti, kulhavá. To se tak někdy stává. Někdo šilhá, někdo je silně obézní a někdo prostě kulhá

Ale každý tento člověk ví, že to není lehké. Když jdete po ulici, pokaždé na vás padnou všechny oči, a i když si připadáte naprosto normální, nebojte, on Vám to vždycky někdo připomene. Nikdy nezažijete pocit stejnosti, vždy se to nějak projeví.

Myslela jsem si, že třeba na gymnáziu to bude lepší, že budu v okruhu chytrých lidí a budou mít větší pochopení. Ale na gymnázium vzpomínám jako nejhorší období života a nezastírám, chyba je i na mé straně. Nikdy mi nebylo tak ublíženo, jako právě gymnáziu. Nikdo se se mnou nebavil. Byla jsem sama ve svém vlastním světě. Ten byl krásný, bez posměchu, s tolerancí a bez diskriminace, a především s láskou. Jak já toužila po lásce.

Byla jsem tedy snadná oběť, začalo to čerstvě v patnácti. Byla jsem blbá a před, dlouhá léta už zkaženou, kamarádkou dělala big fráju, jak už mám strašně moc zkušeností se sexem a že je to naprosto úžasný a moc príma. Kamarádka nadšená, že už nejsem pozadu (docela klasický příběh, žejó?) nabídla mi svého bratránka. Smích mě rázem přešel, sakrá, přeci jsem nemohla dopustit, aby má lež byla hanebně odhalena. Souhlasila jsem se schůzkou v jeho položivé felicii (Trubko! Cos mohla čekat!) Bratránek byl o několik let starší a nechtěl jenom cicmání se na sedadle spolujezdce, ne, ne, né, ten chtěl divočinou na kapotě.  Bylo to takové jo, ne, jo, ne, inu, skončilo tím ne, ale na to řidič traktoru moc zřetel nebral. Doteď cítím stud jeho felicii na mých zádech a nechutný plivanec do mého klína. Ještě, že si k tomu neodkašlal (nad tímhle jsem se pousmála i já, tak né, že Vám z toho bude lézt mráz po zádech.

Toť můj začátek skvělého sexuálního života. Nominovala bych to na nej zápis do deníčku. A potom, co jsem si myslela, že jsem s tím vidlákem těhotná, můj život ztemněl. Zkroutil se do vstát, dýchat, doufat, že přestanu dýchat, poté být ráda, že dýchám. Nevnímat, ležet, přemýšlet a přemýšlet, zavírat se ještě více do své hlavy, protože tam Vám to lítalo mooc hezky. Jo, a klíčová poznámka.. stala se ze mě bisexuálka (Hmm, kvůli čemu asi?), na to nezapomeňte! Okolo tohoto (pro nějaké jedince moc hezkého) faktu, se bude točit celý tento příběh. Možná Vám někdy popíšu mou první zkušenost na pobytu v cizině u jedné silně věřící rodiny. Jojo, Lisa byla úžasná, to by byl hřích, se o to jednou nepodělit. Takže jednoho dne tu potkáte nápis 18+. Přiznávám, má sexualita se nedá vyjádřit jedním slovem, je to široké spektrum a mám v sobě hodně sexuální energie. Jak do toho zapadá víra v Boha? Možná se za to trochu kaju, možná je tohle moje zpověď.

No, já Vám říkala, že to bude nářez, doufám, že se nečervenáte tak, jako já právě teď. Přiznat takové věci, i v takové době demokracie a přístupu k sexualitě, není nic jednoduchého.

Ale zpět do děje. Takhle jsem nějakou dobu bloudila světem a bylo to horší a horší, až jsem potkala jeho. Sice obézního, skoro plešatého, ale údajně hodného Radima. Byl to pro mě polobůh, sic ne hned, ale po nějakém promiskuitním životě, způsobeným sexuálním šokem, výše popsaném, jsem měla pocit, že to musím stopnout a najít si u něho tu lásku, co mi tak chyběla. Nutno znovu dodat, nebyla to láska na první pohled, musel se asi dost snažit, protože přece jenom, v obličeji hnusná nejsem. On ale hnusný byl, přímo slizounský, upřímně, nechutný, a většina mých známých a kamarádů říkala, že by se ho nedotkli ani smetákem. A měli pravdu. Měla jsem růžové brýle, a k tomu i lehký zákal!

Ale konečně byl někdo hodný, (ze začátku) věnoval se mi a měl v plánu vyplnit pár mých životních snů. Hehe. Dokud jsem nezjistila, že to jsou jenom kecy. Mé růžové brýle? Kde jste? Kdybych teď viděla svět růžovější, kéž bych měla trošku pozitivnější náhled na svět, a hlavně na nás, ženy, jako bisexuálka jsem měla totiž možnost poznat, že většina z nás jsou taky trošku megery. Ale taky jsme něžný a láskyplný a přecijen, ženská ví, co a jak, takže to občas bylo i móc příjemné. Možná tohle vyzní zle, ale trošku si nalijme čistého vína, ženský, přiznejme si, jsme to ale blbý krávy ale nebo alespoň já. A chlapi? Vy se na chvíli začtěte do příběhu slečny, která má pochopení pro obě strany.

 

---