Znáš

Je modré světlo já poslouchám déšť

jakoby z rádia tiše si zpívá

že líc ta pravda je na rubu lež

mince však jediné, jak už to bývá.

V okamžik jediný splynulo všechno

co zde již bylo jen a zase bude

a co se zdálo být shořelo v jedno

co po nás navěky v písku hvězd zbude.

Po někom tečka snad jakoby za větou

po mě pár slziček na ostří trav

dopisy do láhve s šedavou vinětou

každý zde zanechá po sobě zpráv.

Dosáhne každý kruh pak svého břehu

pohledy v zrcadlech přetečou ven

a ústa neřeknou podobná stehu

abych se dozvěděl, kdo vlastně jsem.

Polibek dáš mi jak na rty svých dopisů

olízneš lepidlo tich z obou stran  

a pošlem zprávu mých mlčení nebesům

doteky půlnocí zvoněním hran.   

Však znáš ty fabriky tam, odkud jsem

kde ráno z okují odlévá déšť

a neznám města zde ani mých jmen

zde srdce zdají se sevřená v pěst.