Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+13 neviditelných
Zelená mříž 17 - Vysočina
datum / id13.09.2019 / 499131Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno135x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Předposlední, opět poněkud delší kapitola. Připomínám, kdy byla napsána - před padesáti lety. Tolik se za tu dobu změnilo, a to nejen na Vysočině. Tam už je smrk na kraji úplného vyhynutí z nedostatku vláhy.

Zelená mříž 17 - Vysočina

 

Vysočina

 

Takový nápor námrazy snad Vysočina nezažila. Leden se změnil v dlouhou temnou noc zkázy. 

Čím výš Radek stoupá Horním lesem, tím hustší mlha ho obklopuje, tím silněji se mu do zad opírá vítr, na stromech jsou stále mohutnější ledové návěsy.

Neuvěřitelně nakloněné kmeny vysokých smrků a borovic, jež se dosud nepřelomily, ztuhly tak, že i ve větru se jen velmi zvolna, těžkopádně komíhají. Přes ono zpomalení působí jejich výkyvy děsivě. Každým okamžikem lze očekávat hromadný pád. Není přece možné, aby některý z těchto obrovských, k prasknutí napjatých luků, hrozný nápor přežil.

Vítr v pravidelných houpavých intervalech napíná luky ještě víc, tlačí je horními konci níž, než se zdá být pro obyčejné, mrazem zkřehlé dřevo únosné. Žádné uvolnění větrného tlaku jim nedovolí nesmírná břemena zvednout nad původní, někdy již téměř vodorovnou polohu.

Avšak stále rachotí jen jednotlivé výstřely. Burácivá salva dosud nezahřměla. Vždy jen jeden strom se někde přelomí, aby jeho torzo prudce vytrčilo změť třísek proti dusnému nebi. Zatímco ostatním stále jen zlověstně cinká led v pačesech.

Ve vzdušných srážkách ztuhlých, beznadějně neohrabaných korun slyší přecitlivělé ucho hospodáře chřestění kostlivců. Kolik asi tun zmrzlé vody stahuje každou z nich sveřepě k zemi!

Čekání je někdy nelidštější než sama pohroma.

Smrkové mlaziny prořídly. Není to jen tím, že i zde leží mnoho stromků zlomených nebo vyvrácených a mnoho jich se skloněnými šíjemi očekává osud. Také v těch mlazinách, kde dosud žádný z mladých smrků nepodlehl, je jaksi víc volného místa.

Jako tady, pod hřebenem. Čerstvá paseka po smýcení zbytku staré kmenoviny odkryla jižní okraj mladého smrčí. Smrčky jsou zde houževnaté, pěstované s ohledem na nebezpečnou polohu. Jejich koruny jsou hluboko zavětvené, téměř až k zemi. Radek se může znovu přesvědčit, jak se sparťanská výchova již od raného mládí vyplácí. Některé z nich jsou sice taky ohnuté, ale tvar jejich oblouků napovídá, že nebezpečné přetížení dosud nenastalo.

Pozoruje z paseky porostní okraj v přímém náporu mlžného větru. Může téměř tvrdit, že vidí, jak jehličky ledu pozvolna, ale nepřetržitě dorůstají. Jen jeden smrk to nevydržel. Je ulomený asi ve třetině výšky. Ostatní se zatím námraze vysmívají, třebaže nejsou vlastně ničím než čistými kusy bílého ledu. Kdyby jimi vítr pozvolna nehoupal, zdály by se vytesané z mramoru. Vytesané velkorysým sochařem, jemuž nezáleží na detailech. Vymodeloval základní postavy stromů, ale jednotlivé větve jen zhruba, velmi přibližně naznačil. Jsou spojeny v jednolitou, mírně zprohýbanou bělostnou hmotu. Připažení větví pod nezvyklou tíhou vzdálilo jeden strom od druhého. V létě zde bývá tma, větve sousedů do sebe zapadají nebo se alespoň dotýkají. Najednou tolik volného místa! Každý štíhlý obelisk stojí opuštěný, bílými větvemi vrostlý do bílé země, jako by toto podivné společenství ani nebylo lesním porostem.

Nedaleko pokojně hopsá zajíc. Míří vyšlapaným ochozem dolů ke krmelci.

Radek čeká. Ohledy však jsou zbytečné. Ušák dnes nemusí zahlédnout pohyb, aby zneklidněl. Všiml si lidské postavy i tak. Je to u zajíce vzácný postřeh. Ale není divu, stojící člověk je v celém zorném poli vykulených zaječích světel jediným větším předmětem, který nemá bílou barvu. Temná zeleň kabátu ze sněžné bělosti na matěje přímo křičí. Proto si sedne na bobek, střihne jedním, potom druhým slechem, kolem obou však sviští pouze vítr. Naježí tedy štětiny fousků a zamrká trojúhelníčkem nosu nad rozpolceným pyskem. Také nic. Vítr zanáší pach té věci přímo nahoru do houštiny, ne k němu. Zbývá tedy spoléhat jen na zrak. Podezřelá věc se sice nehýbá, ale co tu má co dělat? Jak to, že není jako všechno ostatní přikrytá bílou duchnou? Něco tady neklape… Ne ne, z toho by mohl koukat malér. Líp bude potichu se ztratit. Zapanáčkuje, otočí se – vítr mu zezadu načechrá boky – a, poněkud rychleji než dolů, odcválá po vlastní stopě zpátky.

Hromové rány zaznívají nejvíce odtamtud. Radek spěchá, pohání ho strach.

Neurvalý vítr fouká už od večera, a jak se zdá, stále sílí. Může to být ovšem také následek výstupu návětrnou stranou do nejvyšších poloh polesí.

Nejhorší vítr, jaký zná, je tento, jihovýchodní. Na jaře, v létě a na podzim bezohledně vysouší vláhu z každého póru půdy, z každé rostlinné buňky, v zimě jen láme a vyvrací, neboť téměř vždy je strůjcem námrazy. Je pravda, může též v příštích dnech přinést oblevu.

Krátce se zasměje. Není to veselý smích. Ta zpropadená trubička za oknem kanceláře jako by stávkovala. Po dlouhou řadu dní, ve dne v noci, nehne se její náplň ze sedmého dílku pod nulou. Na horách jasno, teplo. Sněhová pokrývka i na Šumavě slabá.

Ach, jasno! Vždyť by mi oči vypověděly poslušnost, oslepnout bych musel!

Opět začne se znásobenou intenzitou vnímat rachot lámaných dřev.

Stejně je na všechno pozdě, žádná obleva už nemůže přinést záchranu.

Cítí, jak se ho zmocňuje zoufalá bezradnost, jak vidí černěji než je třeba, jak možná i tomu bezcitnému živlu křivdí, ale je to v něm a chvílemi to musí propuknout.

Dávno víš, že les žádným živlem nezanikne. Dokud nechce člověk. Jak jen můžeš říct, že není záchrany! Rozhlédni se! Vždyť tady doposud je, ten tvůj starý brach, třeba příšerně nepovědomý, zmrzačený. Všechny stromy snad zlomeny nebudou, les musí žít dál. To jen práce vám každým okamžikem přibývá. Práce a nových nečekaných starostí. Spousta neplánovaného a nevyzpytatelně po celém polesí roztroušeného zalesňování, hrozba kůrovce, jestli nestačíme včas zužitkovat mrtvé a umírající. Ale to všechno se nakonec dá nějak udělat. Musíš se ovládnout, myslet střízlivě.

Střízlivě? Bývá toho ažaž, i když námraza trvá své obvyklé tři dny. Proč ji ten proklatec, když přichází z teplé nížiny, ještě neroztavil? Proč z ní ještě nenadělal potoky obyčejné dešťové vody? Mám věřit, že tohle někdy roztaje?

Roztaje! Jednou přece musí přijít konec.

Zatím však nové a nové výkřiky zmírajících stromů rozdírají jeho bolavou duši.

 

Jak se mlhou blíží k vyspělé kmenovině Na hřebeni, už zpovzdálí to vidí. Šílený živel na několika místech prolomil její ochranný plášť, který sto let odolával. Námraza vnikla dovnitř. Smrky, jimž dosud koruna neupadla, otřásají se v kořenech.

Hleď, tamten! Je ohnutý tak, že každým okamžikem praskne ve větru jako tříska, uklidní se jako stéblo třtiny pod krokem chodce. Teď se srazí se sousedem… teď! Už jsou u sebe, už jsou v sobě… Pozor! Radek si div neucpává uši. Jenže místo rány zlomeného kmene zazněl chraptivý rachot, z koruny padá hora námrazy a smrk se maličko nadzvedá, pokud oblouk na kost zmrzlého dřeva může povolit.

Strašné! Koruna se ježí holými větvemi. Jsou to jen špičaté prohnuté šavle, naprosto zbavené důvěrně zelených třásní. Jehličí i s ratolestmi leží pohřbené v bílém kopci ledu pod stromem.

Zděšeně se rozhlíží: ano, tu a tam i z ostatních korun trčí bodáky nahých větví a vršků.

Před minutou si říkal – c­o vítr nezlomí, tomu snad ulehčí z nejhoršího zatížení, v takových otřesech musí něco povolit.

No, povoluje.

„Proboha zadrž! Co tu zbude!?“ volá do mlhy a větru, ale sám svůj hlas vnímá jako přes dusítko.

Spát! Spát tak, aby se neprobudil dřív, než bude po všem. Aby toto byl jen zlý sen. Kéž je to sen! Jak vzdálená mu připadá doba, kdy les na něho za úsvitu mával huňatými tlapami, přátelskými, zelenými, tak zelenými, jak jen tlapy smrkových větví můžou být, když les překypuje zdravím!

Bezmocně zatíná pěsti, jasně si uvědomuje, že osud tohoto krásného porostu Na hřebeni je zpečetěný. Co nebude zničeno hned, musí bez jehličí uschnout. Aby míra byla dovršena. To znamená naprostou likvidaci porostu! Kromě ulámaných pahýlů má před sebou změť smrků vyvrácených i s kořeny. Leží křížem přes sebe a v posledním tažení se křečovitě černají plochými talíři kořenů, vyklopenými z dokořán otevřené země. Černají se i kořeny borovic a modřínů.

Tato pohroma zdivočela tak, že již nerozlišuje, ale srovnává všechny stejnou mírou.

Obchází koruny, přelézá kmeny, brodí se sněhem, zapadá do kup ledových spoust, provázen strašnými zvuky.

Přišel, aby viděl. Proto vidí a musí ten pohled vydržet. Je u bukové podsadby. Kultura dvou, třímetrových boučků zmizela zohýbaná a rozlámaná, srovnaná se zemí pod ledovým příkrovem a těžkou barikádou padlých smrků a borovic. To, že kolem skupiny buků stála ochranná oplocenka, to by snad neznalému dokázal jen podle dvou rohových kůlů, které kupodivu dosud stojí.

Tohle už nikdo neopraví.

Jde k dalším podsadbám. Vidí však samá pohřebiště.

Marně se rozhlíží po něčem pevném, čeho by se alespoň očima zachytil. Zohýbané, mrzačené společenství stromů se již takřka nepodobá lesu. To země sama se v základech otřásá.

Zoufale se snaží bojovat s palčivou tmou v hlavě o špetku zdravého rozumu.

Vražedný hukot mlhy a větru, rachotivý nářek půlených stromů, to vše jako by zaznívalo v něm. Co slyší zvenku, je pouze hluchá, nepřirozená ozvěna. Cítí vlhký pach ledu.

Dunění v hlavě brzy hraničí s bolestí. Je mu úzko, ale zároveň pociťuje cosi… Čemu se to jen podobá? Něčemu jako – uspokojení! Neuvěřitelné! Nepatřičné! Leká se ho, je mlhavé, nemůže je od těch druhých pocitů dobře rozpoznat, jen má dojem, že sem nic takového v tuto chvíli nepatří. A to ještě dochází k nesmyslnému závěru, že je to uspokojení nad živlem, který tady maří výsledky jeho mnohaleté práce, který staví hráze jeho dalším neskromným plánům.

Šílí, určitě začíná ze všeho šílet.

Namlouvá si: To snad jen vteřiny klidu v tom bouřlivém příboji uvolňují napjaté nervy, to asi bude všecko, taková okénka úlevy uprostřed úzkosti.

Ze lži ho však usvědčuje už sama ta snaha po logickém vysvětlení.

Ne, nechce se k tomu pocitu znát. Co tu pohledává? Zdá se, že ani není jeho. Někdo mnohem mladší, někdo, kdo se snad jednou cítil ukřivděný a musel vzít zavděk čímsi podřadným, ten jako by najednou uprostřed této orgie zlých duchů jásal. Ne zlomyslně, to ne. Začíná mu rozumět. Není spokojený s ničením hodnot, uspokojuje ho cosi jiného. Cosi jako vědomí: tak přece existují v těchto lesích příčiny, které to můžou vyvolat.

Ale vždyť to dávno víš.

Vím, dosud však žádná námraza netrvala tak dlouho.

Jsi nerozumný, nemáš žádné životní zkušenosti, náplní života jsou ti sny, krásné, ale většinou dost… ehm… dost naivní.

Poslyš, blýskne na něho ten mladý jasnýma očima, nemusíš si odkašlávat, já jsem zvyklý přijímat pravdu tak, jak se mi předkládá, a nehledat v ní nějaký horší smysl; a já ti na oplátku řeknu tohle: Nebýt těch mých krásných naivních snů, neměl bys ty dnes dobré výsledky, protože – nezlob se, jsi starší, ale musím ti to říct – protože by ses o nic pořádného ani nepokusil, bez těch mladých snů bys v nejlepším případě konal jen to, co se musí, v ničem by ses nelišil od těch… Á, raději obraťme list.

Ne, počkej. Asi máš pravdu. Něco jsem si z nich vzal. Víš, po tom tvém životním zklamání, po tom, kdy se rozhodlo, že nemůžeš jít ze školy, kam bys chtěl, kam tě ty tvoje – říkejme tomu sny – táhly, jsem já nastoupil službu tady. A těžko jsem se smiřoval. Všechno bylo tak cizí, tak nějak prozatímní. Nebýt známosti s Lenkou – držela mě u sebe při zemi – byl bych nepřestal v hledání, až bych se rozletěl natrvalo usadit tam na východ. To na mně dál pracovaly ty tvoje sny. Škvařil jsem se ve dvou ohních. A později – bylo to z nutnosti, to mi věř, z nutnosti rozhodnout se pro to rozumné – přicházelo… jak bych to řekl… Něco jako poznání. A s poznáním smíření. Pochopíš? To není výmluva, muselo to tak být.

Copak něco říkám? Vždyť se ti nesměju, jenom povídej, poslouchám.

Člověče, když potom začátkem zimy – a byl to začátek zpropadeně časný, na Martina už tu byl sníh – nastaly mlhy a přinesly tuhle bílou tmu a potom napadla nová spousta sněhu a vyčasilo se a ten vítr, který tady není k utišení, závějemi přemodeloval celou známou krajinu, a potom opět mlha a z ní se ty naše kopečky vynořovaly jako opravdové hory, víš, to už se asi blížilo to poznání. A vzápětí za poznáním smíření. Ale jestli mě sleduješ, vidíš, že obojí šlo ve stopách právě těch tvých snů. Tedy nic nového. Pozvolna jsem ztrácel hlavu. Já jsem ti začal tenhle kraj obdivovat! Pro jeho drsnost, pro ten vítr, závěje, pro ty fantasticky obrazotvorné mlhy.

A brzy mi začaly imponovat samy lesy. Hlavně ony. Víš, chytat hned z první ruky rozmary divého klimatu, muset se rvát se živly na samých vrcholcích a dlouhých temenech kopců, kde už sousedíš jen se záludným prostorem, odolávat větru, sněhu, námraze, letním bouřím a ohňům jejich blesků, když nízké základny fialových mračen již samy o sobě ve svém střemhlavém letu zavalují les k udušení, k tomu nestačí jen síla a houževnatost, k tomu je třeba též něco hrdosti a nevýslovné pohrdání.

A potom, když přišlo nové jaro a léto, obdiv již nestačil. Vznikla láska, protože… Protože krásu, tu už jenom neobdivujeme, krásu milujeme. A já jsem v tom najednou byl až po uši. Snad na tom měla podíl i Lenka, tehdy již moje žena, obě ty lásky se doplňovaly. Patřily k sobě i se vším zlým, co je potkávalo. Ale tomu ty asi nerozumíš. Žiješ jen ze snů.

No tak, tady to máme. Chtěls mi vyčítat, že nejsem při tvé úzkosti dost zasmušilý. A já jsem zatím ono uspokojení vzal na sebe jen z ohledu k tobě. Uznáš, že je přirozené, aby na tobě teď už ležela jen ta tíha, či ne? Protože já jsem pouhý snílek, ten životem zklamaný, a pak už dost, pak jsi ty, to ty ses smiřoval. Z nutnosti, jak tvrdíš. Ale – chtěl ses na něco zeptat.

Jakže to bylo s tím tvým zklamáním tehdy?

No jak, vždyť jsi to teď sáhodlouze rozebíral. Pamatuješ přece, strašně jsem podceňoval vysočinu. Jakoukoli. Prostě pouhou vysočinu. I s jejími lesy. To pro mě žádné lesy nebyly. Po celou dobu studia na fakultě jsem si představoval, že budu lesařinu provozovat v horských hvozdech. Nic jiného mě nezajímalo. Myslivecký křest s pachutí studu jsem už měl za sebou. Vystřízlivěl jsem z první trestuhodné představy, že budu hlavně myslivec. Chtěl jsem se stát lesním hospodářem. A chtěl jsem hory. Pokud možno co nejdivočejší, vysoké, strmé, nepřehledné. Pravda, hory s jeleny, medvědem, rysem, ale zároveň jsem si uvědomoval, že to musí být hory, kde les je v neustálém boji se živly a potřebuje někoho, kdo jim bude čelit bok po boku s ním. Pohoří v samém srdci Slovenska. Víš přece, kam mě to nejvíc táhlo: Čieny Balog, Beňuš, Heľpa, Pohorelá. Přímo blázen jsem byl do Horehroní, svůj život jsem si s ním v představách dokázal spojovat velice snadno. Což o to, ustoupit jsem byl ochotný. Ale jen tak daleko, že bych se třeba spokojil s jinými slovenskými horami. V krajním případě i s Beskydy nebo Jeseníky.

Neřekl bych, že v tom byla jen romantika, byla to hlavně touha pracovat tam, kde můžu své kvalifikace zplna využít, kde můžu na nejvyšší možné procento uplatnit své schopnosti. Já vím, vypadá to, že jsem sám sebe cenil příliš neskromně, ale soudil jsem podle chuti do práce, podle touhy už už být užitečný, a to myslím není tak špatné měřítko. Ani skromnost se nemá přehánět. Člověk v ní nesmí zajít tak daleko, aby se nedovedl sám ohodnotit. Podceňovat sám sebe, to je krok do invalidního důchodu a ne impulz k užitečné činnosti.

Naději jsem měl docela reálnou, každým rokem tam na umístěnku někdo od nás nastupoval, často ne jeden. A každým rokem odtud opět někdo utíkal – po vojně se tam většinou nikdo nechtěl vrátit.

Vůbec jsem předem nepočítal s tím, co se stalo. Toho roku ani jedna umístěnka na Slovensko!

Znals naše kluky. Podle nich jsem měl zvrácené představy o životě. Kdekdo chtěl do civilizace a třásl se strachy, aby mu to vyšlo, v hlavě po celý poslední semestr konstruoval různé verze obrany proti případné nabídce služby v jakékoli divočině.

No… Přiznej, u lesáků jsou měřítka na to, co je a co není divočina, poněkud jiná než u ostatních profesí.

To víš, že jsou. Čemu lesník řekne divočina, to už se musí podobat panenským pralesům. Tak do takových končin tentokrát nikdo nemusel jít. Všichni si oddechli.

Jen já jsem zůstal sedět nad umístěnkou kamsi na západní Moravu a nevěděl, co si s ní mám počít. Co tam může být za lesy! Nepatrné ploché kopce, nad mraky nikde nevystoupíš, samé pole, pastviny a mezi tím štětky borových háječků, nic víc. Taková byla Vysočina v mých představách. Seděl jsem s hlavou v dlaních, když se u mě objevil Kája. Copak Kája, toužil domů a přání se mu splnilo, půjde na Domažlicko. Co je, kams to dostal, ukaž? Nahlédl mi přes rameno. Co děláš, člověče, já myslel podle té tvé nešťastné figury, že máš nejmíň Tanap. Nebo Vihorlat. A zatím… Jdi jdi, prosím tě, co bys ještě nechtěl, máš to hnedle doma, kousek od Brna, žádné hory, žádné stráně jako střechy, žádné lanovky. Pěkně rovinka, o jé, tam se ti bude sloužit! To je právě to, řekl jsem mu naštvaně, já jsem přece chtěl do hor! Do Nízkých Tater, na Poľanu nebo tak… Páni, zbláznil ses? Proč chceš zmizet ze světa, zklamaná láska, či co? Kluci, jestli jste ještě neviděli originál vola, tak se pojďte podívat!

Ano, já vím, a ty ses bránil, dotčen nespravedlností světa: Tak na co jsem studoval lesařinu? Abych se válel někde v akátkách a ubohých borovinách? Tam můžou sloužit včelaři nebo zahrádkáři, já chci do lesů! Bylo to tak, viď? A já dodnes za tvoje křivé slovo naše hluboké jehličnaté lesy odprošuju. Ale tys věděl už tehdy, že s těmi akáty jsi to přehnal, či ne?

Věděl, ale co na tom? Pochop, že mi tehdy bylo naprosto fuk, jaká je Českomoravská vysočina a co na ní roste, mohli jste mi s ní být všichni ukradení.

Vím, musel sis na novou myšlenku teprve zvykat. Musel ses především rozžehnat s tím, co jsi ztratil. Z doliny, v níž se ještě válela hustá tma, šel jsi pozdravit růžové svítání na holých vrcholech hor, rozespalý jsi zhluboka vdechoval vlhkou vůni horské smrčiny, potom ses musel jít vyšplouchat do tůně nad vodopádem, kde se proháněly hadovité mihule a pod balvanem stál starý pstruh, musels ještě jednou tam do toho borůvčí, abys dál sledoval čerstvou medvědí stopu, znovu zkusit za medvědem prorazit porostem kosodřeviny a po několika marných krocích se vrátit, zchvácený neslýchanou pružností větví… Vím, bylo ti líto všeho, co už nikdy nemá být tvé a cos dosud pokládal za naplnění svého budoucího života. Proto ta bezradnost, proto ona nespravedlivá krutost k náhražce v podobě ubohé Vysočiny, o niž ses nikoho neprosil. Rozumím ti, ale – nelituju tě. Ani za mák není třeba tě litovat. Šels jiným směrem, než jsi chtěl, ale ten směr je dobrý, to mi věř. Podívej, já dnes vím jednu základní věc, kterou ty sis tenkrát nechtěl připustit: lesy u nás na Vysočině jsou úplně rovnocenné horským lesům. Snad smrky nemají všude ten maximální vzrůst. Ale co bys chtěl, ten přece ani v horách nemají sám o sobě zajištěný, záleží na půdě, na terénním útvaru, na vláze. Naše lesy jsou střechou velké části území, voda z jejich humusu prosakuje pozvolna a neustále jako z nasycené houby a napájí půl Moravy a půl Čech. Ani těžbou dřeva nezůstávají za horskými lesy, jsou právě tak produktivní jako ony.

Víš, je třeba dojít až k poznání, že ze všeho nejdůležitější v našem oboru je právě ten les. On musí být středem tvého zájmu, ať už roste v pěti, šesti nebo dvanácti stovkách metrů nad mořem. To mi věř, ty romantiku, jsem o hromadu let starší než ty.

Hm, pokud mě nešálí paměť, před chvílí se ti nelíbilo moje podezřelé uspokojení nad zjištěním, že tyto lesy jsou na tom přinejmenším stejně jako ty horské. Nemusíš tedy přesvědčovat zrovna ty mě.

Ano, jenže já nemůžu mít dost dobře radost z toho, že se mi pod rukama hroutí něco, co stálo kus mého života. Ach, začínat znovu! Při tom kratičkém životě!

Znovu vnímá tupou bolest v hlavě, co pouze na chvíli polevila. Sleduje výkyvy jednoho z třicetimetrových štíhlých oblouků, jehož mohutná vrchní část je dosud zachumlaná v neprodyšnou masu ledu a soudě podle naklonění měla už dávno ležet na zemi. Ten smrk má výdrž, uvědomí si v zamyšlení, když vtom to zapraští, horní polovina sebou prudce škubne – a už letí. Její pád doprovází pronikavý svištivý a skřípavý sykot. Za padající korunou se ze spodní části kmene odlupuje odshora dolů dlouhá žlutavě bílá tříska, a ta jako by letící těleso odstrkovala. Skončí až kdesi v kořenech, ale ani tam se neutrhne. Obě poloviny stromu zůstávají spojené, i když jedna již rezignovaně leží ve sněhu daleko od paty.

Radek jde blíž, opře se rukou o patnáctimetrový komolý stožár, v němž to ještě vrže, jak se narovnává, a s údivem prohlíží obrovskou třísku. Od začátku až do konce je široká na dvě dlaně a silná asi dva centimetry. Je to posledních patnáct vrstev mladého pletiva. Na jedné straně je hladká hnědá kůra. Vše bez součku, bez nejmenší nepravidelnosti.

Pohladí oblou plochu jizvy na kmeni. Lehce to odtud zavoní pryskyřicí, třebaže dřevo je úplně zmrzlé.

Přímo pro letecký výřez. S takovou ránou však půjdeš do papírny, kde nebudeš nikoho udivovat rovností a délkou svých vláken. Rozsekají tě, semelou a uvaří z tebe kašičku jako z kteréhokoli sukáče.

Opět je přímým, odpovědným účastníkem pohromy.

Ten mladý měl pravdu aspoň v jednom: je skutečně přirozené, aby na něm ležela jen ta tíha, nikdo ji z něho nesejme.

V ledové tříšti se brodí rozsáhlým komplexem Horního lesa zpátky k domovu a nesmírnou tíhu lze vyčíst z jeho kroku.

Rozhovor s vlastním mládím, který před chvílí ukončila surová přítomnost, zanechal v něm ničím neotupený palčivý hrot výčitky.

Hlavu má skloněnou. Čemu se teď nejvíc brání, je pohlédnout do očí rodnému bratru před popravou…

Kráčí těžce. Zestárl za tu chvíli o sto let.

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.09.2019 19:57:04dát kritice tiprevírník

Je to od tebe hezké, Luboši, a tak tě u nás vítám.

28.09.2019 19:13:05dát kritice tipKočkodan

Ne Jardo, tak dlouho jsem se nenutil do čtení a komentování, jen jsem byl v rodné vlasti na dovolené a mimo dosah mého mluvícího počítače. Jak už to napsala Renata, u tebe stromy ožívají. A já už je při četbě také beru jako jakési dřevěné bytosti, čímž je mi jich o to víc líto, když trpí.

23.09.2019 05:37:56dát kritice tiprevírník

Díky, Jano.

22.09.2019 20:48:12dát kritice tipvesuvanka

Krásně a poeticky napsané jako vždy. Jinak bych asi opakovala to, co tu už bylo napsáno. TIP

18.09.2019 19:58:43dát kritice tiprevírník

Jsem rád, Alegno, za takový komentář.

18.09.2019 18:20:57dát kritice tipAlegna

aaach ouvej ... láska k přírodě a krásná i když bolí

ostatní už řekli vše za mě

17.09.2019 11:14:24dát kritice tiprevírník

Jsem rád, Renato, že to tak vidíš. Děkuju.

16.09.2019 22:07:51dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ty opravdu vnímáš les jako živou bytost, bojíš se o něj  a třeseš se o každý strom. Je krásné číst Tvé texty a uvědomit si, že jsou tu pořád lidé, kterým na každém stromu, na každé rostlince záleží. Ano, lesy jsou všude krásné, na horách i v nížinách, a všude potřebují takové hospodáře jako Ty.  T.

13.09.2019 12:26:57dát kritice tiprevírník

Bývalo. Tenkrát jsem skutečně tak přemýšlel, v době, kdy jsem to psal.

13.09.2019 11:22:28dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Víš, Jardo, zajímalo by mne, zda opravdu tak /docela složitě/ přemýšlíš, jak to zde píšeš, ale to je asi tvá autorská licence...

O Slovensku jsi snil, toužil po něm, muselo to být pro tebe velké zklamání... nakonec - všude se dá najít něco, proč zůstat...

13.09.2019 11:15:22dát kritice tiprevírník

A já jsem zas rád, že ještě mé staré výplody někoho osloví. I že právě ty jsi jedna z nich. Děkuju, Ireno.

13.09.2019 10:58:31dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jen vzácně jsem se, Jardo, setkala s TAKOVÝM pocitem odpovědnosti vlastně kohokoliv a s jakýmkoliv zaměstnáním, o jaké se dočítám u tebe... mimořádné:-) a tíživé na straně druhé...

Odlehčím - asi prvně čtu v krásné literatuře slovo "dusítko"... a taky "matěj" - zajíc potěšil!

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.