Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+2 neviditelných
Nedorozumění
datum / id15.09.2019 / 499181Vytisknout |
autorLord Denvil
kategoriePovídky
témaSci-fi
zobrazeno126x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůFantasy a sci-fi,
Nedorozumění

©Lord Denvil, 2019

 

NEDOROZUMĚNÍ

 

Nalil jsem si na dva prsty. Obyčejně moc ne piji, ale dneska je důvod. Bohužel jeden z těch smutných – padl mi kamarád. Přej další zákeřný útok chemickými zbraněmi. Tuhle válku prohráváme. A to definitivně.

 

Před sto lety politici říkali, že to bude rychlá a bezbolestní expanse. Že je to zaostalý svět. Že jím to nebude vadit – stejně se pořád se sami zabijí navzájem a to v neuvěřitelných počtech. Jenže oni se bráni. A za těch sto let se vyvinuli a vynalezli nové ničivé zbraně. Ono to aji má sakra smysl – oni také chtějí žít. A žít po svém. Když se chtějí mydlit mezí sebou – je to jejích volba. Když do toho se zasáhne někdo jiný – je tu problém.

 

Jenže my je potřebujeme. Steine jako oni nás. Jen o tom ještě nevědí.

 

S našeho pohledu mají – nudný, fádní a zbytečný život. Ale oni to vidi asi jinak. Prohráváme. Chemické a radiologické zbraně, které oni nasadili poslední dobu – je to konečná. Stala se s toho rutina. My se rodíme, žijeme a umíráme ve válce. A není zas takový rozdíl zda jsi v první linií či v hlubokém tylu – tahle válka prosákla úplné všude. Dávno jsme ztratili předváhu a iniciativu. Už se jen vezeme. A už snad ani nemáme jak vykročit vpřed – jen držet pozici. Proslýchá se snad o nějakém vědeckém průlomu – že by šla rovnou přepást DNA – ale kdo ví kdy to bude.

 

Klepu se strachy. Nalil jsem ještě jednu a tvářím se, že žádna obálka na stole není. Avšak moc dobře vím, co v ni je.

 

Jsem povolán.

 

Do bezvýznamné války, ve které nejde zvítězit. Jen další šroubek do počtu. Musí to tam byt hodně zle, když povolávají už i vědecké pracovníky. Leč bezvýznamné – najednou jsem naprosto jasné uvědomil, že vlastně nebudu nikomu chybět. Věru nepříjemný pocit.

 

Nechceme je zabíjet, ale oni stejné umírají. Protože tak rozhodli sami. Když hostitel nechce, nebo nedokáže přijmout symbionta – výsledek je vždycky stejný – smrt. A to obou dvou. Ale oni nevidí dál špíčky vlastního nosu – a tak ze všeho obvinují nás – že my jsme absolutné zlo. Odmítají. Při tom by to bylo tak dobře… A to je na tom všem tak… divný. Jen nedorozumění, které se vyústilo v nekonečnou krvavou lázeň.

 

Proč se nedá domluvit? Proč nejde žít spolu a jít za společným cílem? Nedá. Někdy jsem četl, že komunikace není možná, bez plněno splynutí. Na naše úrovní bytí nemají vyšší mozkové funkce. Krom toho je to mláda a primitivní rasa, a jejich těla pro ne prozatím strašně důležitá. Ne umějí uznat samotnou podstatu symbiózy. Zatím ještě ne. Ale my nemáme čas čekat. Bez hostitelů prosté vyhyneme.

 

Takže musí byt válka. Smutné a zbytečné. Zvlášť když se tě to najednou tyká osobni. Jedna věc číst o tom v novinách nebo na sítí, a je úplně něco jiného když na přímo na tvým stole leží ta obálka. Která se objevila hned na to, když ti jen tak mimoděk oznámí, že tvůj nejlepší, a nejspíš i jediný, kamarád už nikdy se netratí domu.    Vyspím se na to. Už jsem příliš opily. Mel bych asi zase najít holku, pokud ještě je čas. Ta třetí sklenička mne ale zamotala hlavu nesprávným směrem. To jsem neměl…

 

Je smysl se vůbec ptát proč? Jsem téměř jistě vím že brzo umřu – nejsem bojovník – jsem vědec. Říkali, že je to dluh a povinnost. Že tak to proste musí byt. Že to děláme pro děti… Jaké děti? Já vždy dával velký pozor, abych je nemel. Ted musím bojovat a nejspíš umřít za cizí děti? No nazdar.

 

“V pozoru stát! Vy, slečinky, ještě mi tady chyběli, kurva!” – naučené a když vezmeš kolem dokola aji docela nudné leč hodné hlasité řval štábní seržant – “Já vás naučím jak umřít se cti! Je to těžký boj. Nepřítel je silný a zákeřný – neštítí se používat chemické a radiologické zbraně! Jsou to zbaběle a podrazácké existence, které snad ani nezaslouží žít v tomhle vesmíru! Dokonce vymysleli pro nás urážlivý název – je to pobuřující a neslýchané – jako bychom byli nějaké desetinožci, čí co!?  Ale my je nakonec porazíme!”

 

…Já vím, jak oni nám říkají. Proslechlo se to už dávno, I když politici se to snažili ututlat.

 

Proč zrovna já? A co je na zrovna teto planete tak mimořádné výjimečného, že to stojí za tolik úsilí? Proč se hlavní útok se vědě výhradně zdě? Tolik otázek, ale žádna odpověď. Vždyť my můžeme tolik nabídnout. Kéž by s nimi dálo mluvit.  

 

Co teď? Pocit prázdnoty a marnosti. Musím bojovat – to je povinnost. Ale proč? Musí byt jinačí cesta. Kdo začal tuhle válku? Obavám se, že to už nikdo nepamatuje. Oni mají mnoho chyb, ale v zabíjení jsou dobří a vynalézavý. Jak sebe navzájem – tak i nás. Používají chemické a radiologické zbraně – my už se můžeme bránit jenom počtem.

 

A také moc dobře vím jak nám říkají – říkají nám RAKOVINA.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.