Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Homolkovi 21. století
datum / id16.09.2019 / 499203Vytisknout |
autorKosmik
kategorieÚvahy
zobrazeno41x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Homolkovi 21. století

 

Macešsky zachovala se česká sociologie k jedné z nejpronikavějších sond do života typické pražské (proletářské, ale dost možná nejen té) rodiny, totiž filmové trilogii Homolkovi. Nevím totiž o tom, že by některá z vlivnějších studií brala toto dílo ke slovu a na něm dokládala specificky pražskou podobu maloměšťáctví. Skutečně něco takového, jako jsou Homolkovi, nenajdeme v žádném jiném prostředí; s Homolky se nepotkáte v Ostravě, Liberci, Brně ani Bratislavě; zato se s nimi bez problému potkáte ještě dnes v Praze. Jde tedy o fenomén ryze místní, nikoli však dobový.

 

Nevládnu sociologickou kompetencí, abych tu dílo Jaroslava Papouška rehabilitoval v naznačeném smyslu. Pokusím se alespoň o malé připomenutí literární s položením základních otázek:

 

Je neděle, počasí přeje vycházce. Zatímco v Paříži, Vídni či Berlíně se smluví užší anebo i širší rodina k setkání, při němž budou korzovat některým z bulvárů či parků a klidně si rozprávět, co se v minulém týdnu přihodilo, v Praze se širší rodina, ovšem toliko její pokrevní část, svolá k cestě na Pražský hrad; neboť právě tam tepe srdce českého hrdopyšství, české identitární úzkosti a českého kýče.

 

Oproti svým filmovým bratrancům už nežijí v jednom bytě, a tak se svolají mobilními telefony. Ještě než se sejdou, zavolají si asi dvacetkrát, neboť složitá logistická situace, bezbřehý tarif a potřeba stále něco říkat, ať už cokoli, k tomu přímo nutí. Tři generace pak vyrazí z určenému místa.

 

Táta, největší z vypravěčů, bude jako Antonín Novotný líčit staropražské senzace. „Tudy jezdila tramvaj a tam zatáčela,“ zopakuje a ukáže alespoň pětkrát, neboť opakování je matka moudrosti. „A tady je nejstarší hospoda v Praze, to vám povídám, co já se tam nachodil, to vám povídám,“ bude pokračovat. Když vejde do trafiky, hned trafikantce vylíčí, jak za svého mládí kupoval jen partyzánky a co je dnes druhů cigaret, to že by nikdy býval neřekl. Zkrátka táta je studnice poznámek a lidového mudrlantsví.

 

Máma je jako vystřižená z vtipů o tchýních. Jen těžko si představit nabroušenější a nedůvěřivější bytost. Ta se bude tvářit, jako by jí svět ublížil hůř než dětem z Nagasaki. Na rozdíl od táty bude mlčenlivá jako medvědice střežící své děti. A děti, ty budou opodál.

 

Druhá generace, sourozenci si budou podobně nepodobní jako hrdinové Dostojevského románů. Nestarší bratr, duchovně založený padesátník, bude kouřit, neboť, jak říká v Žiletkách Filip Topol, „kdo nekouří, nedělá nic, kdo kouří, přemýšlí o životě“. Prostřední sestra bude hýřit nadšením ze všeho, co jí matička Praha dává jako dar: záplavu sedlových střech, historizující domy a paláce, sochy buditelů, mýtický vrch Vyšehradu a romantický oblouk Petřína, slunce a mírné klíma přenádherné české kotliny, která je bezpochyby tím nejnádhernějším a nejúžasnějším místem na celém světě. Nejmladší bratr bude sdílet vše, co mu řeknou, půjde poslušně jako Izák vražděný dlouhým nožem otcových vyprávěnek.

 

A třetí generace, vnuk, dítě, ztělesnění snů o nadějích, „budoucnost národa“, již dospívající mladík v pozici rukojmího své matky bude se znuděným výrazem o pět metrů opodál hledět do mobilu.

 

A proč se vlastně smějeme rodině Homolků? Mohli bychom na kunderovský způsob napsat, že na Homolky dopadá něžný svit komična právě v těch chvílích, kdy se berou nejvíce vážně. Když táta Homolka pronáší další z řady frází a všichni mu uznale dávají zapravdu. Je to vlastně velmi podobné postavám ze Švejka, všem těm lajtnantům a feldkurátům, kteří berou sebe, svět a válku tak strašně vážně; jen Švejk, ten geniální ironik, je mimo děj, jeho role přísluší divákovi.

 

A proč ještě se té rodině smějeme? Proto, že nedokázala přijmout běh času, nukleární trojčlenku, a marně se pokouší udržet klan. Jenže klan na středoevropský způsob, to je komično samo, to není klan jako z albánských hor, to je prostě povedená partička hašteřivých pepíků.

 

Myslím, že Homolkovi mají ještě jednu významnou úlohu: jsou to pionýři nové výchovy. V sedmdesátých letech ještě nikdo netušil, že to, co se ohlašuje v Homolkových, bude jednou chronicky bolavým místem. Totiž neschopnost maminek (pro)pustit své Ludánky s jejich dospělostí. A tak se už stalo téměř standardem, že patnáctiletí hoši s maminkami o nedělích vyrážejí na plovárnu a rodičům dělají garde vlastně bez ustání. Zkrátka, Praha byla vždycky pokroková!

 

A konečně, baví nás dialogy, které jsou přehlídkou všeho toho, čemu se dialog nedá říkat. Dialog je taková výměna, v níž se dozvíme něco nového, třeba něco, co jsme ani vědět nechtěli. Hovory Homolkových jsou jen fráze a banality. Sem tam si sice něco vyčtou, takže nejdou vždy jen „po srsti“, ale ani tehdy nemáme pocit, že by to bylo něco zásadního. Spíše je to jen plané hašteření, plýtvání slovy. Smějeme-li se tomu, smějeme se taky – aktuálně – tomu ohromnému generátoru banalit, jakým jsou sociální sítě. Možná už nějaký vědec spočítal, kolik miliard let by zabralo, kdybychom chtěli přečíst všechny ty hlouposti, kterými se uživatelé sociálních sítí jsou s to navzájem častovat; v dobrém i ve zlém úmyslu, zcela bez smyslu...   

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.