Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Poutník
datum / id22.09.2019 / 499335Vytisknout |
autorBenedikt z východu
kategoriePovídky
zobrazeno70x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Poutník

 

 

 

Pustinou, která v záři oslepujícího slunce měnila barvy od palčivě bílé po oslepující zlatou, a v níž se v horku nepohnul ani větřík, kde přes den bylo těžké už jen dýchat, natož vykonat nějaký pohyb a v noci se zas každá bytost, která zde uvízla, třásla chladem a bezútěšností, tou pustinou šel člověk. Vydal se sem sám, dobrovolně, přišel sem hledat svojí duši, přišel sem, aby na chvíli unikl divokému světu, který sice nabízel téměř vše, co si mohl člověk přát... tedy dostatek jídla, teplo, když mu byla zima, blahodárný stín či vodu, když ho chtěla sužovat žízeň nebo sžíral úžeh. Ale také útočiště před nebezpečím. Přesto ho tento svět zraňoval. Byl jako krásný zámek, prorostlý trním a o ty trny se neustále pobodával. Přišel do světa pustiny, aby si zahojil rány, způsobené trním a zocelil se. Tuto krajinu znal a putoval skrz ní vždy rád. Nikdo nikdy neputoval tímto krajem sám... každý zde potkával poutníky podobné sobě samému. Potkával se zde v druhých duších sám se sebou. 

 

Bylo krátce po poledni. O mnoho mil dál ležel na písku u cesty raněný člověk. Rty měl žízní okoralé, kůži, kterou si už nechránil, mu slunce rozpraskalo do bolestivých šrámů, klouby jeho těla mu vypovídaly službu a ač se mu strašně chtělo plakat, koutky jeho očí byly nadobro vyschlé. Připadal si opuštěný, zapomenutý, znetvořený... Bolesti těla nebyly ničím proti bolestem duše. Měl kdysi společníka, ale ten se od něj odpojil a ponechal ho v místech, kde i těm nejstatečnějším dochází dech. Dlouho tedy pokračoval sám, ale byl zesláblý a ta slabost nakonec způsobila, že si zpřelámal nohy a dokázal se dál už jen plazit, až nakonec nebyl schopný se z toho posledního místa pod žhnoucím sluncem pohnout a zůstal zde ležet. Cítil, že ho čeká pomalé umírání. Den z něj vysával síly, noc ho vždy přidržela při životě. 

Ještě toho dne dorazil poutník k člověku, ležícímu u cesty. Nabídl mu trochu vody, svůj plášť a otázal se ho, zda by ten druhý nestál o to, aby část cesty pokračovali teď spolu. Člověk se podivil této nabídce, nevidí snad poutník, že není ve stavu, aby se vůbec dokázal zvednout? Ale uvědomil si, že je už šero, slunce zapadlo za obzor a svět se proměnil ve stíny. Pro poutníka byl pouhým odpočívajícím pocestným. Poutník podal muži ruku a ten se jí zachytil. Bylo na tom cosi zvláštního. Jakmile se dotkl jeho ruky, a pomyslel na to, že v tomto jediném okamžiku se rozhodne o tom, zda využije svou příležitost a postaví se na nohy nebo šanci promarní a zde zůstane ležet další úmorné dny, pocítil sílu a ač dosud myslel, že ho zraněné nohy nemohou unést, bylo tomu naopak. To si jen přestal věřit, ale mýlil se! Zabalil se do pláště a překvapeně pohlédl na poutníka. Ten samozřejmě nemohl tušit, co se člověku honí hlavou a proč je tak užaslý, ale byl potěšený, že nepůjde dál sám, že bude mít společníka. Blížila se noc. Nebezpečný čas. Připadalo mu, jakoby ten člověk u cesty čekal právě něj. 

Takto společně pokračovali pustinou mnoho dní. Bylo mnohem snazší kráčet ve dvou, dělit se o vodu, ale i hledat její zdroje. Člověk se brzy vyhojil ze svých ran. Kůže na těle se mu zacelila, jakmile ho začal před sluncem chránit poutníkův plášť. Poutník měl i speciální masti na jeho bolavé klouby a kotníky se mu zpevnily, přestože stále pokračovali v chůzi. Byla to zvláštní dvojice. Nedalo se nikdy z dálky usoudit, zda jsou to mladé děti, které si ještě nezapomněly hrát, a nebo moudří starci, kteří rozjímají ve složitých disputacích. 

Nebylo však možné jít touhle cestou až do jejího konce společně. Člověk byl už natolik uzdravený, že začínal spíš cítit tíhu pouti pustinou, kterou se ubírali dosud. Jeho srdce si přálo vrátit se do země, do kraje, kde vyrůstal a odkud ho volal vábný hlas. Hlas života. Tušil, že poutník do jeho světa nepatří. Všiml si jeho jizev po trní a neměl z nich dobrý pocit. Zapomněl mu ovšem říct, že se vrací domů a ponechal ho jeho zmatenému pocitu, že ho opustil. Poutník se už pak nikdy nedozvěděl, zda přítel opustil jeho samotného nebo poušť, kterou spolu šli, a která ho vysávala. 

... protože ten člověk na rozloučenou poutníkovi nepoděkoval...

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.09.2019 15:21:30dát kritice tipFruhling

Připadá mi to celé tak moc zaplevelené slovní ornamentáží, že to vede text k vnitřním rozporům: jednou se o noci mluví jako o něčem, co zahraňuje život, jindy je to nebezpečný čas. Pointa nepřekvapí, ale je v souladu s textem.

24.09.2019 08:17:44dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

I já dám tip na povzbuzení a hlavně za esenciální uchopení pojmů "hledání duše", "pomoci", "přátelství", "nevděku".  Podle mého by však tvé psaní potřebovalo dost pročistit, zlidštit a věty zjednodušit. 

23.09.2019 23:12:01dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dojemný příběh, podle mého až moc. Popisy situací jsou dost srdceryvné, ubrala bych. Rty měl žízní okoralé, kůži, kterou si už nechránil, mu slunce rozpraskalo do bolestivých šrámů, klouby jeho těla mu vypovídaly službu a ač se mu strašně chtělo plakat, koutky jeho očí byly nadobro vyschlé. - několik stejných zájmen a zbytečně dlouhá věta. Místo šrámú by se víc hodilo prasklin...

Nedalo se nikdy z dálky usoudit,  - tady bych přehodila dvě slova - Z dálky se nikdy nedalo usoudit...

V této větě je dost zájmen a je trochu zmatečná:  Zapomněl mu ovšem říct, že se vrací domů a ponechal ho jeho zmatenému pocitu, že ho opustil. I v předchozích větách je to podobné:

Tušil, že poutník do jeho světa nepatří. Všiml si jeho jizev po trní ... to, že jizvy byly od trní, by se dalo naznačit jinak, je to příliš dopovězené, o koho se vlastně jednalo:-), i když v úvodu píšeš, že se zranil o svět - "krásný zámek" - takové nic moc neříkající...

Nejpěknější moment je ten, kdy jeden druhému podal ruku... za ten tip do začátku. 

23.09.2019 21:47:55dát kritice tipK3
redaktor prózy

T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.