Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Rakovina
datum / id25.09.2019 / 499389Vytisknout |
autorLord Denvil
kategoriePróza na pokračování
témaSci-fi
zobrazeno87x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůFantasy a sci-fi,
Rakovina

©Lord Denvil, 2019

 

RAKOVINA
(pracovní název)

 

Je září, ale to slunko ještě dost pálí. Jsou to hodně vzácné pocity – na jednu stranu už je zima – taková, že by se člověk nejlépe zachumlal do teple deky a už z teto pozicí nehnul až do jara, ale ten obličej jen hoři. Asi nějak tak se cítí tě vyšinutí milovníky horských sportů, které se na svých šílené pomalovaných snowboardech prohání zasněženými svahy jen v plavkách. Vůbec to nejsou nějaké otužilci, jak si možná někdo mysli – je tam prostě zima a teplo zároveň. A pak že někdo řekl, že na teto planete nejsou zázraky.  

 

Důvěrné známě, ještě z Čečenska, basové dunění mě vytrhlo ze zamyšlení a po zadech proběhl mráz – jakýsi živočišný strach, kterého se člověk nikdy úplně nezbaví – navádí kam až se v životě dostal a co dokázal – každý má nějaký svůj osobní strach.

 

Velký baculatý vrtulník visí hodné nízko nad městem – stačí zapojit trochu představivost – a už se z toho slaňují po zuby ozbrojené výsadkáři, schopně zabíjet snad už a ji jen tím pohledem... „Osmička“ – nebo jak tady říkají – „sedmnáctka“ – což je vykastrována exportní verze. I tě nejvěrnější spojenci nikdy nedostávají to nejlepší. Vždycky se má dávat pozor, aby pes náhodou neměl větší klacek, než pán – pak bývá totiž hodné zlé. Zvlášť když spojenec není zas tak věrný jak se zdá a najednou vymění stranu. Což se stálo zrovna tady. Ale holt není to poprvé ani naposled. Takový jé život. Silní se hodují a slabší pod jejích nohama zoufale škubají sebou z jedné strany na druhou – kde spadne ten nejšťavnatější kus. 

 

Tohle se ale běžně nestává, aby těžký vojenský vrtulník visel tak nízko nad městem. V domech pod nim se musí trast skla v oknech. Zvlášť v těch starých barákách, jaké jsou tady v centru.

 

Vyběhnu nahoru a zeptám se číšníka co se děje – nevěřím, že by to věděl, ale té mladí jsou pořad na mobilu, tak snad. Zamotal hlavou. O co, sakra, jde? Že by už sklapla pást? Jednou se to stát musí. Balancovat na hraně zákona není vždy to nejlepší. Ale na druhou stranu – je to vždy to nejzajímavější. Ale tohle je na mně příliš primitivní, hrubé a okaté – a hlavě hodně mimo mísu. Ne – dnes loví ne mně.

 

Když už jsem byl nahoře – objednám si další pivo. Však také žijeme jen jednou, a ten vrtulník dneska zřejmé ještě není po mojí duši. Však moje randevu má už také pořádné zpoždění. Asi od teď budu počítat čekaní v pivech – nová mírni jednotka! Kam se mám stavit pro Nobelovku?

 

„Chceš úplně boží práci, Zuz?”

“Já práci mám, co meleš” – hodila dredama demonstrativně kouká ven, na baziliku, jako by tady vůbec nebyla.

„Slyšel jsem, že máš nějaké potíže. S tím to cely pokryješ, a ještě vyjdeš s plusem“

 

Problém. Myslel jsem, že se skočí po penízech a je hotovo. Ne – holčička nám dospěla – má svojí hrdost. Jenže jestli ne podepíše smlouvu o mlčenlivosti – tak ten problém bude ještě větší. Mohli by se o to začít zajímat seriozní hoši v černích sakách, které nikdo nemá rád. Nemyslím tě saka. I když tě také.

 

„Něco jako stevardka na jachtě. Uvařit kafe, rozehrát hotové jídlo v mikrovlnce – to zvládneš, ne?“

„To jako na moří, jo?“

„Řekl bych tomu spíš – oceán“ – kdo mně naučil tak bravurně lhát, sakra? Asi mám vrozený talent.

 

Tě blonďaté dredy k ní patří. Nikoli sluší, ale pravě patří – bez nich by to ani nebyla ona. “Udělej ze mne včelku” – no, co nedokáže pěvný drát a trocha lepidla? Nejlepší byl ten další den když ona s těžkou kocovinou seděla na zemí u mně mezi nohy a já ji z těch dredů kleštěmi vystřihával zbytky kovového drátu. Ale to bylo hodně dávno. V úplné jiným živote. A teď jsem jí bezostyšné lhal. A ona to zřejmé poznala.

 

“Kdybych tě neznala deset let, tak se bojím”

“Nebála ses a ji když ti bylo patnáct”

“Ale bála jsem se. Jen trošku – ale je to tak správně. Holka se má trochu bát. To nevíš?”

 

Jsem vzpomněl jak jsme se poznali – bylo to míly. Když člověk jen tak, bez očekávaní odpovědi, hodí na chat v jednu hodinu v nocí “kdo chce přijít na dýmku?”, a ona přijde – je to míly. Druhé slovo – je “divný”, ale “míly” je lepší. 

 

 

“Kdes vůbec byl tak dlouho? Zmizíš jen tak na dva roky, ani se neozveš a najednou tady vystřelíš s nějakou práci, jak čertík z krabící. Jsem nasrána, kdybys věděl! Já už tě vůbec neznám. To děláš pro nějakou mafií, nebo co?”

“Za to zmizení se omlouvám – jinak to nešlo. Víc říct nemůžu. Ale potřebuj pomoc.”

“Ty jsi zase něco podělal, že?”

 

Je to zvláštní vztah. Ne romanticky, a už vůbec ne sexuální. I když – prohrabovat se jejími dredy se mě vždy líbilo - je v tom nějaká zvracená erotika. Teď je důležitý aby udeřila v nemožně – a nejlépe bez otázek. Jen s drobky informací, které smím dat, než abych ohrozil jí nebo její blízké.

 

“Tak jedem?”

“Teď už mne fakt trochu děsíš. Jako teď? Na jak dlouho to je? Nemám sbaleno! Zbláznil ses! Potřebují čisté kalhotky aspoň, magore!”

 

Nááádech. A zase hluboký výdech. Hlavně klid. Jeden by ani ne pomyslel, že pod těmi nenahraditelnými maskáčema jsou nějaké kalhotky. Ale zřejmě jsou. Ok – máme rezervu asi hodinu. To se snad bude stačit.

 

Kdysi jsem to tady měl rad. Vlastně mám rád pořad. Je to jenom les – všude samy les. Stromy. A nikdo nikde. Naproste ticho. Říká se tomu “Vysočina”. Jenže už teď tady nejsem. Jen občas. Ale Společnost ví co dělá. A vybrala tohle místo nikoli kvůli mým sentimentálním vzpomínkám – ti jsou jím ukradený – mají své důvody. O některých vím, o těch dalších tuším.

 

“Tady je vojenské letiště, že?” – začala byt ještě víc nervózní, když jsme odbočili s hlavní silnicí na málo používanou a úzkou cestičku.

“Jo, to také.”

“Jsi jen přece špion. Nikdy jsem tomu nevěřila.”

“Tak nevěř dal.”

 

Zatáčka. Ještě jedna. Kdysi dávno tady byla závora – už není – škoda, měla by byt – vystraší to houbaří a obzvlášť zvědavé myslivce.

 

Zastavili se. Nenápadný bunkr – asi do poloviny výšky zakopaný do zemí a hojně porostlý vegetací. Nějaké keříky a tráva už se snažili usadit dokonce i v nánosech hlíny na střeše. Nekřiká nic. Nechápe, ale trochu se trucuje – tak mlčí a už jenom vnímá – nechává se unášet děním. Ale zřejmí věří, že je se mnou v bezpečí - to je důležitě.

 

Míjíme širokou nákladovou rampu, vedoucí dolu, k velkým vratům – jaké bývají vzadu u supermarketů. Jen tady jsou natřené na zeleno. Náš vchod je hned vedle – masivní kovové dveře – bunkr se vším všude.

 

Roman na nás čekal hned u dveří - má nějaké papíry - něco podepsat - jo - jak jinak – formality. Věčné se to zapomínám, tak raději mne odchytil hned. Tenhle člověk mně kdysi opravdu hodně pomohl. Stalo mně to trochu přemlouvaní a o něco miň vyhrožování, abych ho dosadil na tuhle práci. Hodně blízko snu – přímo na dotek. Ale někdy je lepší se snů ne dotýkat – mají totéž tendencí se rozsypat na prach.

 

“Tak ty jsi v tom také jedeš? Kluci co se tady děje? To tady v lesíku mátě pionýrsky tábor, nebo co? Stára parta zase pohromadě?! Uch…” – je jí viditelně ulevilo – objevení se další známé tváři rapidně rozředilo napjatou atmosféru.

 

Roman se tvářil rozpučíte a jak je u něj obvykle – tiše. Jak je to dlouho? Osm? Deset let?.. Víc? I kdyby bylo sto – díval by se pořad stejně. Tenhle aspekt mi trochu unikl, ale co – také nejsem dokonalý.

 

“Máš všechno naloženy?”

“Dá“ – Roman milují používat rodnou řeč k místu nebo ne. Zvlášť když je vyvedený z míry. Navádí. Kazdy člověk si musí uchovat nějakou svojí identitu. Své kořený. Ale co když žádné nejsou? Vyhořely. Zničený. Pák nezbývá nic jiného, než se zmizet v prachu... v hvězdném prachu.

 

Po chvíli ztuhnutí Roman se probral. Práce nadevše. Proto mám rad Jedaje. Ne-ne, oni ne skáčí napříč galaktikou a ne mávají světelnými mečí. Tě v tomhle vesmíru holt neexistují. Oni jen žiji podle svých zákonů. Zákonů dobrá a povinností.

 

„Volali z NASA – bude ještě jedna specielní zasykla na...“ – zasekl se – „no, tam, však víš.“ – Zuz naostřila uší.

“Sakra. Jako vždy – na poslední chvíli. Kdy okno?”

“Za dvě hodiny”

„Stiháme?“

„No, tak-tak...“

 

Za jiných okolností by se teto místností dálo říkat bar. Hodně malinky soukromý bar. Par stolků kolem zdí, barová stojka, dveře na záchod. Příjemné přítmí. No což – moc lidi tady nebývá. Divám se na ní – už se klepe. Nechápe. Posadila se do samého dálného rohu – správné – záda musí byt vždy krytá. Možná už tuši, ale ještě nevěří. Já bych také nevěřil. Stoupl jsem se za pult a vzal dvě skleničky. Nalil burbon na dva prsty.

 

“Tady máš – za chvílí to budeš potřebovat”

 

Mlčí. Pořad trucuje.  

 

Roman se neslyšné objevil s tabletem: “Ruku sem děj, prosím. Pravou. Děkuji”

 

*   *   *

 

“Tak už pojď – je čas”

“Co je tam? Bojím se”

“Loď. Jachta – pamatuješ? Říkal jsem to.”

“My jsme v lese pod zemi – jaká sakra loď?”

“Nooo… taková, trochu jinačí loď, zlato. Ale je to loď.”

 

Je to vždy šok. Každý reaguje jinak. Tady byla, předvídatelné, agrese: “Ty ze mně děláš prdel?! Jdi někam tady s tím! Nikam nejdu! Nech mne byt!! Chci okamžité domu!”

 

Neodpovím – není co a není proč. Ono to tak asi zda. Každý kdo viděl „Hvězdné Války” ten vtip ocení. Na vnitřním dvorku bunkru, sloužícím součastné přistávací plochou a hangárem, stala kopie notorický známe až ikonické vesmírné lodi.

 

Jenže ten tvar je skutečné velice účinný. Kdyby to někdo náhodou, přes veškera bezpečnostní opatření, zahlídl – nebo, nedej bože, vyfotil – což v dnešní době mobilů není zas tak nemožné – vždycky se dá říct: “je to podvod! Udělány ve fotošopu! Vždyť je to záběr z filmu – tě lidi ani nemají fantazií!” – už se to párkrát i stalo, mimochodem.

 

A byl tam ještě jinačí důvod. Proste jsem to tak chtěl.

 

A reakce lidi, které to viděli poprvé je skutečné k nezaplacení.

 

Kouká. Vidí. Ale ještě nevěří vlastním očím. Ale už se nevzteká a nekřičí.

 

“Je to pravý?”

“Jo, je” – divadelně se oporám a zamčené dveře – těmi už projít nemůže. Viděla příliš. Buď se mnou nahoru – nebo do blázince, někam mezí Bonaparte a Imperátora z Alfa Centauri.

“Jak je to možný? Jak jsi k tomu přišel?

“Je to dlouhý příběh. Budeme na to mít dost časů a alkoholu – budu ti to vyprávět.” 

 “No ty vole…” – jen vydechla. A byl to vyraz uznání a smíření se. Nu kdo jednou nechce vidět pohádku na vlastní očí, že?

 

“Běž k tomu – sáhni. Je skutečny a nekouše. A donesu ti dalšího panáka, jo?... Vidím, že se bude hodit.”

 

George Lucas tenhle tvar vymyslel u snídani, když ukousl čisburger. Ale ono je to nakonec funkcionální. Uprostřed – nul-hmotný reaktor. Pod podlahou kruhové chodby je umístěn urychlovač inerciálního generátoru – tedy k němu je pohodový přístup pro údržbu na každém useku – což je nezbytné nutné, pokud nechcete aby s vás stala exotická nástěnní malba pří rapidním zrychlení nebo brzdění. Celou zadní část zabírá pohon – iontový pro manévrování a, samozřejmé, FTL na warpovém principu. Dokonce i ten kokpit umístěný zboku má smysl. Je to vlastně záchrany modul. Když centrální počítač usmysli, že s lodi něco není v pořádku – tak cely kokpit prostě odstřeli. Samozřejmé jsou tady závory a zcela autonomní systém zabezpečení životních podmínek.

 

Vstřebává. Šla k tomu… Možná i fakt sáhla. Že by dokonce pohladila? Nevím – u ženských jsou své způsoby. Snaží se to pobrat – to je dobře. Je chytrá. Sama tomu moc nevěří – ale je hodné inteligentní. Proto také tady je. Nikoho jiného bych tady teď nechtěl.  

 

Odstoupil jsem. Vždy když se podivám na svoji holku – obepne mne nějaké zvláštní teplo. Dokonce jsem to kontroloval - zdá něco takového dokáže. Ne – nemůže. Silová pole umí vytvářet jen uvnitř trupu a jen pro celou loď – nikoli pro osobu. Navíc centrálnímu počítací do umele inteligence je dál, než do hvězd, kam my látáme. Takže jsou to jen moje vlastní pocity. Milovat loď? Však proč ne. Miloval jsem jí od chvílí když jsem vyšel z kina v dávno zabytém městě, v dávno zabytým živote, a ve státě, který už neexistuje.

 

Když stoji na zemi – je nabručená. Úplně, jak kočka, které se něco nelibí. Hrdá. Nic neřekne. Ale všem svým vzezřením dává najevo: ”Něco není v pořádku! Panečku, úhodní, a zpráv to. A dělej!”. Tady ale nebylo co hádat - na zemí se jí stát nelíbilo. Pro to nebyla stavěná. Ještě chvilku vydrž, děvče – už jen dvě hodiny.

 

“Proč mně tady vůbec chceš?”

 

Ženská. Vždy umí položit tu správnou ovazku v nesprávnou dobu. Na tohle se měla ptat dřív… nebo nikdy.

 

“Potřebují tady někoho komu můžu bezpodmínečné věřit. A na koho si můžu spolehnout. A to jsi ty.”

 

Vždycky je dobře říct pravdu. Nebo aspoň část pravdy.

 

Kouká doslova s otevřenou hubou. Možná si myslí, že je to sen nebo tak. No což – s tohohle snu se jen tak neprobudíš. A to ještě netuší, že s návratem na Zemí to vůbec není tak jednoduché. To se teprve bude noční můra.

 

“Takže… To je ta jachta, jo?” – hlas se třepe.

“Ano. Jmenuje se Falkon”

“Millenium Falkon? Jako vážně?“ – stojí klidně, ale cítím blížící se další záchvat hysteriky.

“Ne – jenom Falkon. Pojď, provedu tě!“

 

Každý zázrak se musí ochočit. Uzemnit. Sesadit na svojí úroveň – pak se s tím lepe žije. Proto jsem prohlídku začal záchodem: „Voda se recykluje. Budeme ve vesmíru, zlato – tam všechno se recykluje. Protože není kde brát. Tam totiž nic není. Vůbec nic.“

 

Pohled na docela obyčejnou záchodovou mísu, male umyvadlo a kompaktní sprchový kout vrátil hotové k výbuchu emoce na rozumnou únosnou hladinu. Už se usmívá… První šok je za námi - uff. Těch ještě bude. Infarkty se musí dávkovat zdravé, jak řekl jeden chytrý muž.

 

„Je to tu jiný než ve filmu” – dotýká se měkkého polstrovaní kulatých zdí chodby.

„Život není film. Však tam loď jako celek ani nikdy nebyla postavěná – jsou to jen samostatné kusy kulis. Navíc Falkon je menší. O dost menší. Tady je kajuta – je pro dva, ale budeš jí mít jen pro sebe. Spodní lužko je o deset centimetrů širší – doporučuji.” – jděme dál.

 

“Cože??? to jsou palety, ne?”

“Ano. Vejde se sem přesně dva plně naloženy kamiony. Jen na výšku je omezení” – stojíme v nákladovém prostoru, který je k prasknutí zastaven obyčejnými pozemskými paletami s nákladem. To byla asi ta poslední kapka v moře - rozeslala se na plnou hubu.

“No ty vole! Vážně?!!! Takže ty jsi vlastně kamioňak! Ok, už tomu rozumím. No a co to NASA?“

“No… někdy holt musím udělat něco málo, aby satelity koukali jiným směrem, když je to třeba. Falkon není neprůhledný. Budeme mít klatkou zástavku na ISS.“

 

Očí, které se prvé začali se vracet k normálu se rázem zas vykutálely – jedna věc přijmout něco zcela nového i když nevídaného a fantastického, ale když se to potká s něčím dobře známým z běžného života – je to úplně jiný pocit. Asi takový, kdyby bájný jednorožec s čarovnou bílou hřívou najednou zvedl ocas a vypustil na cestu obyčejnou koňskou koblihu.   

 

“Jsou tady. Je to tří kontejnery – docela velké” – ozvalo se z reproduktoru.

“No do prdele – kam to mám asi tak jako dát?!“

“Na chodbu, vole – snad se vejdou.“

 

Nevím jak, ale nějakým zázrakem a za cenu velkých fyzických úsilí, se nám s Romanem podařilo dostát tří poměrné těžké a rozměrné kontejnery do lodí bočním vchodem – který je normálně používá jenom pro posádku nebo čestující. Recyklační systém by teď z mého trička měl velkou radost – pot ze mně doslova kapal. Zachytili jsme to napínacími lany na chodbě – jiná možnost už nebyla. Nákladní rampa je vpředu, ale jak znám preciznost Romana – teď tam není místo ani na list papíru. Všechno je vypočítáno na milimetry. Můžeme si hrát na kovboje nebo řidiče kamionů ze starých amerických filmů, ale je to jen přece sakra vesmírná loď, a já rozhodně nejsem 'Rubber Duck' Penwald. Kwa-kwa.

 

“Pojď, zlato. Jedem!“

 

Kouká. Je pořad vystrašena až na zadku, ale něco se nepatrné změnilo – vidím tě oči. Jsou živé a zvědavé. A modře…

 

Řidiči systém je hodně složitý a chytrý – umí vše udělat sám – stačí jen dat pokyn. Ale já rád řídím. A rozhodne v tom nejsem sám - od sedmdesátých let minulého století všechny americké letadlové lodí jsou vybavený systémem automatického přistání. Ale za celou bodu jejích provozů není zaznamenán jediný případ praktického využiti tohoto systému. Pilot – není profese – je to úchylka. A, svým způsobem, výzva.

 

Páka vedle sedadla – jak ve vrtulníku – jenže to není totéž. Úplně jinačí princip. Potáhnout nahoru – bez plynu. Ve vrtulníku – tam je ještě plyn. Tady musím věřit počítací. Kdybych přidal ”plyn” do nul-reaktoru ručně – sbohem půlka planety. Quake by mohla závidět. Joystick vpřed – letíme. Ve tmě – bez světel. Nikdo nás nesmi spatřit. Neexistujeme. Ne na teto planete. Lide nic podobného ještě tak dobrých sto let mít nebudou. Systém nočního vidění pohotové vykresloval na pozadí prosklení kokpitu vzdušné siluety ubíhajících dozadu a dolu stromů.

 

Uvelebila na sedadle vedle a jakoby se schoulila do klubíčka. Snad se ani nedívala dopředu, ale někam před sede do prázdná. Asi už toho má dost.  

“Bojíš se létat?“

“My letíme?“

“Ano. Už asi deset minut. Necítíš? – je to dempfer – systém, co tlumí přetíženi a navíc vytváří umelou gravitací. Kdyby ne fungoval – už nás to dávno rozmázlo po zdi.“

 

*   *   *

 

Jakoby se zhaslo. A současně se rozsvítilo. Barvy začali byt ostré a jasné. A jiný. Orbit. Falkon se sebou lehce škubl – to není dobře – tohle dělat nemá. Musím to nechat zkalibrovát.

 

Koutkem oka pozorují – drží se. Ale už ne kouká – teď se doslova zírá. To je ono. Okamžik pravdy. Uvidět na vlastní očí, že tvrď pod nohama vážně nedrží tří slony, které stojí na třech želvách.

 

Proč číslo “tří” pro nás tak důležité? Nic v tele nemáme třikrát. Buď jednou nebo dva – například ledviny nebo plíce. Prstů na ruce je pět. Na obou – deset – s toho desetinní soustavná. “Ano” – “Ne” – to je jednoduché – to je dvojková soustava. Proč tří? Kde se vzali tří? Tří možností… Tří volby… Tří slony. Dinosaury měli tří prsty. Hm – že by? Musím se nad tím porozjímat nad sklenkou něčeho dobrého až bude čas.  

 

Počítač pípnutím upozornil na svojí důležitost – vydal trasu. Radši bych odsaď hned vystartoval, ale bohužel. Je tu ještě jeden úkol. Tam bude zase sranda. Hodné velká sranda. Jako vždy.

 

“Ty ještě žiješ, ty moulo pašerácké?” – zachraptěla vysílačka.

“Jdi do prdele, astronaute, usmrkaný”

“Už se těším na tu tvojí gravitací. Ty se mááš!”

“Tu budu muset vypnout – tě vaše bědný jsou těžké jak kráva – to vám posílají cihly na stavbu nového modulu, čí co? ”

 

Najednou mne trklo v hlavě – úplně jsem na to zapomněl. Ona to z nezvyku nemusí dát.

 

”Zlato, v zadu za sedadlem jsou pytlíky”

“Proč?”

“Za chvíli vypnu umelou gravitaci – bude stav beztíže. Určete se poblinkáš. Každý se na poprvé zvrací. Je to normální.”

 

Už jste se někdy parkovali bokem? Koukáš vpřed, ale jedeš vpravo. Vpředu, samozřejmé, není sklo – je to nějaký průhledný kov. Údajně je pevnější než trup. Přechodová spojka je ale umístěná hned nad boční vstupní rampou a je přestavena pod standart Space Shuttle. Je tam kamera – ale i tak je to hodné divný pocit. Pořad se musí potlačovat nutkaní se podívat vpravo přes sklo. Ale pouhým okem to trefit nelze. Musím se dívat na obrazovku – musí to byt hodné přesný.

 

Opatrně, pomaličku. Falkonu se nic nestane – výdrži toho bodne. A to i bez zapnutých deflektorů. ISS ne – je křehká – je docela podivuhodné, že vůbec to zvládla tak dlouho. Antény, Solární panely a nějaké příhradové nosníky kdoví jakého určení už jsou vidět venku na úrovně kokpitu a ve vzdáleností doslova pár metrů. Jednou mne ucukne ruka a Falkon smete celou jejích tuhle bižuterii k čertům do pekla. Posledních (nebo jak říkají astronaute a piloti, které s pověrčivostí zásadně nepoužívají slovo „poslední“ – krajních) centimetrů a přechodový uzávěr jemně se spojil v letmém polibku se svým protějškem na ISS. Krysí zde dokovali Space Shuttle, ale tě už své odkroutili. Ale přechodová komora zůstala. Teď je to moje místo. Je zvláštní, že Falkon je dokonce o něco menší, než obří raketoplán i když klidně létá tam, kde žádnému Endeavouru či Columbii ani nesnilo.        

 

Jednoduchý 3-měrný obrázek Falkona ukřižovaného mezí tří pomyslný osy. Na nich – požadovaně hodnotný přetížení: směrem dopředu-dozadu – nula, na strany – nula, dolu – 9,81 metrů za vteřinu na druhou. Jedna „G“. Přesně jak na povrhu Zemí a nejlépe vyhovující pro lidsky organizmus. Dempfer vytváří silové pole, které tlumí veškerá přetížení všema směry a nechává nebo vytváří jen to požadované. Kdysi jsem se čestně snažil pochopit jak to přesně funguje – ale marné. Vím jenom to, že jsou tam jakési cívky, které často a nerovnoměrně se opotřebovávají a které se musí na pokyn počítače hodně rychle vyměnit. Pravě od toho je ta kruhová chodba tak perfektní, i když na první pohled zabírá příliš mnoho drahocenného místa na maličké lodi.

 

Otevírám pojistku, pod ní obyčejný mechanický vypínač – takhle je to víc spolehlivé, než lozit myši po obrazovce – nejde udělat chyba – klik vedle – a už chodíš po strope hlavou dolu. Zelena šípka dolu znázorňující na obrázku požadované jedno „G“ pomalu, jako nechtěně, se vtáhla do trupu lodí – teď už tam svítili jen tri kulaté nuly. Nic se nestalo, jen jsem se začal vznášet s křesla. Koukám na Zuz – zbledla. Úplně odešla barva s obličeje, ale díži se. Žaludek asi říká svoje, ale zatím děla hrdinku a “pytlík na blinkaní” není třeba.

 

“Dva pravidla – zákon setrvačností – jestli chceš se někam pohnout – musíš udělat pochyb opačným směrem.”

“A to druhy pravidlo?”

“Seď na zadku a připoutej se!.. Ne bude to dlouho – jen vyložíme tě krámy.”  

 

“??? ? ???? ???? ???????

“Čím dál – tím stejně. Však to znáš. Mimochodem –předevčírem viděl tvojí Světlanu v Praze – pozdravuje.”

“Je v pohodě?”

“Jo je. Všechno je v pořádku. Vitalík dostál ve škole nějakou medaili – však ti to řekne sám – za chvíli máte spojení, ne? Jak dlouho už jsi tady?”

“Osm měsíců, kurva. Jak já ti závidím...” – po druhé sklenice Boris – součastný velitel posádky ISS – vždy dostává do sentimentální nálady. Ani společnost ani NASA takovýhle posezení rozhodné ne schvalují. Ale co oni nám udělají – jsme ve vesmíru! Bedny byli vyloženy – když nic nevážili, šlo to o dost snadněji. Gravitace už zase byla zapnuta a naše staré, dobré a důvěrné známé jedno „G“ spolehlivé udržovalo whisky v skleníčkách a posléze v naších žaludkách. Boris se rozpovídal, ostatní kosmonauty a astronauty jen mlčky seděli a, zřejmě každý po svém, vychutnávání nečekaný letmý dar pozemské přitažlivostí a doušek lahodného irského moku. Komu nezbylo místo na gauče – velerad se usadil přímo na podlahu, ale pocit pevné pudy pod nohama nenechal ujit nikdo. Čeká jich ještě par měsíců stavu beztíže. A je pozoruhodné jak člověk začíná cenit i tak samozřejmou věc jako je gravitace, když je jí najednou zbaven. Jen mladý italský kolega v dálném rohu – na konce nákladového prostoru tiše se povídal se Zuz anglický, a zda se že i trochu flirtoval.

 

“Proč? Není co závidět.”

“Ty létáš rychleji než světlo, sakra! K jiným hvězdám! Potkáváš opravdové mimozemšťané! Ty jsi skutečný kosmonaut – ne my tady, ???. My jsme klauni. Dobře placení šašci.”

”Není to žádna výhra, Borisi. Já jsem přišel k tyhle lodi jak baťa k dřevákům. Nemám tušení ani s půlky jak to tam co funguje. Já nejsem kosmonaut, Borisi – já jsem jenom gauner, co byl ve správnou chvílí na správném miste. To vy jste hrdinově tady. Létáte vesmírem v plechovce od coca-coly.”

„Hajzle.“

„??? ?????.“

 

*   *   *

 

 „Jsem si vždy myslela, že jsou tahle barevní jen v dětských knížkách“ – kdyby sklo kokpitu nebylo ze snad nejtvrdšího materiálu na světe – tak jím proleze věn.

 

Vlezla na kapitánské křeslo po kolenou a přilepila se tváří na sklo. Vidět takhle z blízká prstence Jupitera v plné krace, když je ozařuje Slunce – je vážně k nezaplacení. Schválně jsem obětoval půlhodinu, abych jí tohle ukázal. Podobna krása není k vidění často. Ani ve vesmíru.

 

Kapitán – jsem já. Pilot, druhy pilot, navigátor a palubní inženýr – to všechno jsem já. Létám sám. Tak se mi to libí. Jinak homologovánou mám stejné jen kajutu pro dva členy posádky. V dopravním úřade (nebo jakémsi jeho analogu na Alfe) zavírají očí – moc dobře vědí, že Korzáři žiji dle vlastních pravidel.  

 

„Už slez – musíme dál.“

Poslechla – zase se usedla vlevo ode mně – na kapitánské křeslo. Ani o tom neví. Tiše se usmívám. Jako by na tom, kde zrovna se nachází něčí zadek, něco zaleželo. Mne se proste lip sedí tady vpravo – na miste pilota - je lepší výhled.

 

Napjata situace. Pro ni. Ale ne jenom. Schválné to trochu dramatizují. Navigační počítač už dávno vydal optimální kurs. Na co čekám? Je to vždycky „chvíle pravdy“. Co je tam „uvnitř“ vesmíru? Na jeho rubu. V tomhle světe létat rychleji než světlo nejde. Nelze. Takže se to musíme obejit. A to my moc dobře umíme. Kwa-kwa.

 

„Mám se připoutat? Nebo něco udělat?“ – všimla si mých rozpaků.

 

„Ne, zlato. Žádné turbulence nehrozí. Jestli chceš, můžeš se pomodlit – zakřivení prostoru není moc prozkoumané území. A to ani pro ufony. Dívej!“

 

Probral jsem se jako ze snu a už úplné jistým pohybem levé ruky jsem na páce hyperpohonu na středové konzole vystavil hodnotu 5,7. Jsem naložený k prasknuti. Ok, po chvíli váhání jsem to posunul na 5,8. Moje holka to zvládne. Teď už jenom tlačítko „Start“ – o zbytek postará počítač. I kdybych strašně moc chtěl – můžu obejit vše pojistky a jit na WARP ručně. Ale kde bych se pak ocitl? Miliardy kilometry od nejbližší hvězdy? Nebo uvnitř zrovna rodicí se Super Novy? Nevím co je lepši. V tomhle jednoznačné budu raději věřit automatice. 

 

WARP 5,8. Nic se nezměnilo. Žádní barevní čary nebo letící obrovskou rychlostí hvězdy. Hvězdy jen zmizelí. Okamžité – jako by je někdo vypnul. A za sklem kokpitu se rozestouplá divná „živa“ hustá čerň. Tak vypadá vrub vesmíru? Nebo to jen hra podražené představivostí? Vůbec nebyl pocit nějakého pochybu. Vždycky mě zajímalo, jak moc velkou rolí v tom hraje dempfer? Reálné naše rychlost se vůbec nezvýšila, to jen prostor kolem nás se ohnul a milostivé vpustil loď do svého hyper-vnitra. Teoreticky by žádné přitužení byt nemělo. A potvrzují to i záznamy historií prací dempferu – jen nějaká velmi nepatrná kolísaní. Ale jen přece bych asi nerisknul jit na WARP bez ochranného pole.   

 

„Teď vše. Pojď na panáka. Je to teď tady na 76 hodin a 42 minut. Jestli to převedu na WARP 5,9 – bude to asi o 12 hodin min, ale to bychom nejspíš dřív vybouchli. Spěcháš někam?“ 

 

„Můžu ještě tady chvílí byt?“

 

Ajo. Hyper poprvé. Dá se na to koukat hodný. Ale stovky hodin – to už ne. Já svoje mám dávno odkoukáno.

 

„Jo, však jako doma. Jdu se lehnout. Bar víš kde je – posluž si. Řízení je zablokované – nic zkazit nemůžeš i kdybys chtěla. Kdyby se stalo něco malého – automatika mě vzbudí, neboj.“

„A když se stane něco velkého?“

„Pak není třeba budit. Jsme v hyperpostoru, pamatuješ? Smrtka je tady také rychlejší než světlo.“

 

*   *   *

 

Už sám název „Avgeropousus“ naznačuje dobu vzniku teto stanice. Respektive, dobu, když se otroky z dřevného Egypta a Řecka, uneseni ufonama ke zkoumání a k jinému, mnoho kdy dost nechutnému, využiti, konečné pochopili, kde jsou a vzbouřili se. A rozhodli se bránit a zaujmout si své místo pod těmhle novým sluncem.

 

Tenhle krkolomní název řeckého původu ale jen tak někdo nevysloví. Proto se tomu říká prostě „Alfa“. První stanice, kde lidí ze Zemí dostali, nebo spíš před tisící lety vybojovaly si, aspoň nějaká pravá. Později se to rozšílilo i na planetu, kolem které stanice oběhá. Je jasně, že kolonie by měli vznikat úplně jinak: prvně se civilizace má dosáhnout jistého duševního vývoje, zanechat vnitřní konflikty, vyřešit palčivé problémy a uvědomit si vyšší cíly. Pote by se mělo naučit létat ke hvězdám. A až v následující fází zahájit vesmírnou expanzí do nových světů. Ale máme to co je – cizí straníce, planeta kterou objevili ne my a „kolonisti“ které byli vesměs násilím uneseni ze Zemí před desítky generací. A k tomu ještě Země, utopující se ve zbytečných válkách, nemocích a nenávisti. Stojící na hráně ekologické a humanitární katastrof. Která sotva se dotkla bližního kosmu.

 

Každopádně se musí uznat že většina populárních teorii o paleo-kontaktech máji něco do sebe. Před věky „bohově“ ze všech koutů galaktiky skutečné neměli moc velký problém sestoupit na Zem – planetu  s rozvíjející se mladou civilizaci, ohromit divochy par „kouzly“ a přivlastnit si par otroků. Je také známo, že na Zemí jeden čas aktivně pracovali ufonské „progressorý“ – proto je tak rapidní vzkvět civilizaci v údolí Nilu a některých dalších. Tamtéž zřejmě mají své koření legendy o Prométheůvém ohni, nebo možná dokonce i jablku poznaní. Instituce „progressorství“ vždy byla kontroverzní, a s naší Zemí udělali jakýsi pokusný polygon, a tam-sem se skutečné našel nějaký vzpurný „bůh“ či padlý „anděl“, který ze svého rozmaru nebo neukojených vědeckých ambicí daroval lidem předčasné znalostí nebo technologii. Důsledkem toho je náš značně nesouměrný vývoj – morálně-etické a osobnostní vlastností jsou dost pozadu za vědecko-technickým aspektem civilizace.

 

Z WARP-u jsme se vynořily asi před dvěma hodinami a teď se konečně „doplazili“ k Alfe na iontových motorech. Byla to pravé taková nešťastná vzdálenost, kdy další skok nízkým WARP-em, snad ani nemá moc smysl, ale let normálním prostorem je nekonečné nudný a únavný.

 

Zdánlivé chaotické uspořádaně krychle různých velikostí nalézali jedna na druhou a spolu s jinými, měně četnými trigonometrickými útvary tvořili bezforemní, ale přesto poměrné esteticky celek. Velikost není patrna až do poslední chvíli. Teď je to jen mála vánoční ozdoba na pozadí modrého disků planety, a najednou nad lodí visí obrovská, nekonečna zeď. Tady se nedokuje – tady se parkuje. V porovnaní s rozevřenou tlamou hangáru Falkon se zda byt malý a nepatrný. Žádné přechodové komory – vzduch uvnitř se udržuje silovým polem. Letíme rovnou dovnitř. Jsme doma. Jestli se tak dá říct špinavému koutu ve velkém a neméně špinavém a zanedbaném hangáru na okrají sektoru „F“. Ale o Falkona se tady starají vzorné – pracují tu odbornicí. Možná tak trochu vývrhele společností, kvůli svým osobním vlastnostem – ale rozhodně mistři svého řemesla. A nájem při tom je víc než únosný.

 

Náš domov. Dnes je zde asi sto tisíc bytostí. Z toho – víc než půlka – lidi. Není to „plechovka od coca-coly“, jak ISS – je to skutečné město na orbitu. A dole – na planete – je navíc několik mnoho-milionových konglomerací. Také jsou tam většinou lide – třída M3 – znamená „vhodná pro humanoidí život bez omezení“. A jako bonus – vedle ekvátoru je velice příjemné subtropické klima. Je tam trochu víc kyslíku – takže atmosféra je doslova opojná. Společné s přitažlivosti jen 0,92G to vyvolává pocit neskutečné euforií a lehkostí. Na to se musí zvyknout.

 

„Točí se mí hlava. Cítím se nějak úplně dezorientována.“ 

„Chybí ti magnetické pole matičky-Zemí. Všechna zvířátka mají v hlavě kompas. My také – jen o tom nevíme. Pod námi je jiná planeta a magnetické pole je jiné. Tvůj mozek je zmateny – zvykneš si rychle, neboj.“

 

To co nedokázal stav beztíže, magnetické pole planety III Delta Pavonis, známé také jako Rá-Šate‘kar, zvládlo bravurně a na počkaní. Konečně „blinkací pytlíky“ dostali svému určeni.

 

Očí úplně vykouleny jak u zvědavého koťátka, kterého poprvé v živote vyndali s malé klece a pustili na zahrádku. Však momentálně jsem ani moc velký rozdíl neviděl.

„Je to mimozemšťan?“ – ukazuje na asi tří metrovou vychrtlou bytost s mohutnými rukama visícíma skoro až k podlaze.

„Ne, zlato, je to člověk. Asi nějaká dvacátá osmá generace horníků na asteroidu Gefes. Tam je gravitace jenom 0,28G. Tak s toho vyrostli trochu, no.“

„A...?“

Zastavil jsem další trapnou otázku.

„V tomto sektoru jsou všechny lidí. Atmosféra tady tak přizpůsobená. Většině ufonů tady moc nevoní – doslova. Nelezou sem, když nemusí“

„A kam se poděli všechny tě palety? Všimla jsem si, že tam byl a jí docela drahý chlast.“

„No sem. Do hospod, obchodů. Chlastá se všude – je to dobrý biznes. Něco jde i dolu na planetu. Dokonce některý ufoni dokáží absorbovat náš alkohol. Zatím je to módné, protože vzácné – tak platí se velice dobře. A za pravý kvalitní tabák také.“

„Takže jsi nejenom kamioňak, ale také pašerek, jo?“ – směje se – „a co jsi ještě, přiznej se?“

„Ještě jsem řidič školního autobusu, zlato! A vše do hromadný se to jmenuje „Korzár“. Ano, v podstatě pašerák, který tam-sem děla něco pro vládu, a proto ho všechny trpí, i když je otravný jak osina v zadku. Ta moje kráska nelítá na vzduch, víš?! No, vlastně, to není dobra analogie – znám planety, kde dýchatelný vzduch stojí víc, než palivo.“

 

Nějak blaženě se usmívá a rozhlíží se kolem. Přijala si to. Už ano. Užívá si. To je moc dobře. Během letu si to pořádné srovnala v hlavě. Schválně jsem nezaváděl řeč o prací či ufonech. Jen jsme značné zredukovali obsah baru, vzpomínali si na časy minulé a doháněly nějaké filmy a seriály, které nám oběma unikly. Teď to všechno kolem vidí jinak – už si tento „zázrak“ ochočen. A ona už patří sem.    

 

„Bojím se, že každou chvílí se probudím. To bych se asi zbláznila ze zoufalství.“

Objal jsem jí přes ramena: „Prvních pár měsíců jsem se bál také. Každý den. Nespal jsem. Žral prášky hrstmi. Dokonce koks. Bál jsem se že je to sen, ano. A že když usnu tak budu jak Čuang-Tzu a ten jeho motýl.“

„Co? Kdo? Jaký motýl?“

„Neznáš? Jednou Mistru Čuangovi se zdálo, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, nic mu nechybělo, nevěděl, že je Čuang. Náhle se probudil a ustrnul, je Čuang! A teď neví, zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se zdá nyní motýlu, že je Čuang?“

„Co to sakra je?“

„To je taoism, Zlato.“

„Jo aha. A jak jsi teda pochopil, že nejsi motýl?“

„Časem. Tak dlouhé sny nebývají.“

 

*   *   *

 

„Tak řidič školního autobusu, hm?“ – zákeřné a pobavené se usmívá a zvědavě prohlíží dvě holky pubertálního veku, které se blížili k nám a drželi se pří tom za ruce. Stalí jsme venku před lodi a čekali na schůzku s našimi cestující. A tě zřejmě zrovna přichází. Oblečení byli obě stejně – jednoduché bíle halenky a kraťoučké kostkované sukýnky - proste klasické nezbedné školačky z trochu peprného japonského amine. Zuz se otevřeně bavila – však on ti ten smích brzo přejde, zlato – já už jsem totiž pochopil kdo naše hoste jsou.

   

Ci-Gu jsou vždy dvě. Ale mluví jen ta podřízena. Ne, nemluví – zpívá. Sládky a jemný hlásek jarního větru. Ale obracet se má ke starší. Mají mezí sebou nějakou telepatií, čí co. Je to taková trochu schíza. Navíc jsou naprosto stejní a než promluví není žádná možnost zjistit kdo je kdo.

 

“Dobrý den, Sluho. My rady vám. Ano-ano-ano”

 

I hodně zblízka vypadají úplně jak vzorné 13 lety holky. Roztomilé a neustalé usměvavé tvářičky, slušivé účesy, jemná pokožka lehcé nažloutlého odstínu, příjemné vystupování. To všechno může hodné mast. A já nevím, zda je to účel nebo jen podivná hříčka přírody. Avšak moc dobře vím, že to co vypadá jako mladé pevné sexy poprsí – je ve skutečností rudimentární třetí pár končetin. Jsou to včely. Hmyz.

 

“Veliká Zaj-Si, jsem osobně, má loď a posádka je k tvým službám. Smím se zeptat kam se Roj přeje cestovat? Ve smlouvě není umazán cíl cesty.” – uklonil jsem se v ceremoniálním poklesu, až mí ruplo v zádech.

 

Odpověděla, jako vždy Zaj-So: “P-13-28, sluho. My rady cestovat s vámi. Ano-ano-ano”

 

13-28? Co to sakra je. Když planeta nemá název – ale jenom index – to zněmena, že není něčím zajímavá. A není obyvatelná. Pro nikoho. Ale teď mně napadlo jaký můžou mít obsah dva obrovská zavazadla, která zrovna přijížděla k lodi na dopravníku. Že by těžké skafandry pro pobyt ve zvlášť nepříznivých podmínkách? Však mě do toho nic není – jsem jen drožkář.

 

„Jak se Roj přeje. Loď bude připravená zítra v deset hodin po časy Alfy. Přeje si Roj nějaké zvláštní podmínky v obytném modulu?“

„My děkujeme moc-moc, sluho! Upraný žádné třeba nejsou – váš vzdych je příjemný moc-moc. Ano-ano-ano“  

„Veliká Zaj-Si, je mí cti.“ – ještě jeden krkolomný, nebo upiš záda-lomný, úklon a formality máme snad za sebou.    

 

*   *   *

 

Seděli jsme u mně v kajutě a čuměli do prázdná. Když  „prázdnem“ se dá pojmenovat běžící na velké obrazovce film, který nikdo ne sleduje. Nějaká nová komedie. Když jsem na Zemí vždy si stáhnu vše co je jen možný. Ať se mám jak zabavit. Teď jsem to ani trochu nevnímal.

 

“Co oni vůbec žerou?“

“Nektar s pampelišek.”

 

Vykutálela očí ještě víc než byli.

 

“Ne, dělám si srandu – jedí zhruba to stejný co my. Jsou to bodne velké včely – nektarem by se neuživili.”

“A mají žihadla?”

“Nevím. Tak daleko jsem s žádnou nebyl”

 

Zasmáli jsme se. Ale nějak nucené.

 

“Věděl jsi to?”

“No popravdě – ani netušil. Myslel jsem, že to budou lide. Rutiny let. A že ti kvůli tomu jen ukážu hvězdy. A něco si vyděláš. Promiň. Nějak se to komplikuje.”

“Nevadí. A díky. Jsem vděčná. Kolíka holkám jsi už takhle ukázal hvězdy?”

“Nikomu. Jsi první. Oni bezpečnostní protokoly Společností není pro běžný pick-up úplně to pravé, víš?”

 

Tenhle smích už byl o něco lepší – uvolněný.

 

„Holka, co se mnou obvyklé léta si v Alpách zlomila nohu dva dní před startem! A ve Společností nenašli náhradu – nejsme NASA – zahradní posádky nevedeme. Tak jsem je trochu ukecal. Proto jsem na tebe spadl jako hurikán na poslední chvílí, víš.“

 

Teď by mě ale ze všeho nejvíc zajímalo, jestli Společnost věděla kdo budou pasažíry a jestli tak podivně zlomená noha je fakt zlomená? Ona ta stevardka není zas tak úplně stevardka. Je nad slunce jasně, že je to agent bezpečností nebo rozvědky. Nebo obojích. A to extra třídy. Proto také nenašli rychle náhradu. Takové si obvykle nohy nelámou – spíš je lamou někomu jinému.

 

Nákladový prostor byl nezvyklé prázdný. Na jeho levě stráně byl umístěn cestovní modul. Původně určeny pro lidí – ale Ci-Gu to vyhovuje také. Normálně se těch modulů sem vejde dva – pak s “náklaďáku” se stává “autobus” na osm cestujících. Ale včelky jsou jenom dvě a žijí spolu – druhy modul není třeba. Ta prázdnota je divná – ale aspoň se tady dá projit. Dokonce se probehnout. Obvyklé je to cely zastaveny palety s nákladem až na doraz. Zapomněl jsem jak je to vlastně velký.

 

Přemýšlím. 13-28. Tak ok. Proč ne. Navigační počítač vyplivl trasu – páně na nebesích – deset dnů?! Jako vážně? Deset dní ve společnostní pokryteckých, arogantních a namyšlených včel. Mají oni vlastně tě žihadla? Začalo mně to vrtat hlavou.

 

“Tuky-tuk. Vše v pohodě? Vyznalá ses ve všem? Nějak mezí střízlivěním a dalším panákem nebyl čas ti to pořádné ukázat. Víš že je tu okýnko – tady na strope – dívej. Můžeš koukat na hvězdy před spaním.” 

“Ne praskne to?”

“Ne – je to stejný jak kokpit – průhledný kov. Dříve praskne všechno kolem, než okno.”

“Super! Začíná se mne to líbit” – neodtrhla očí od obrazovky, kde běželo nové GTA.

“Tady těmi tlačítky postel můžeš přeměnit v křeslo. Cítíš, jak se to hybe? Jak v aute. A obrazovka jde dát bliž – je polohovací” – neposlouchala mně – byla zcela ponořena do hry. Nuže i je to způsob jak se vyrovnat z realitou.

 

Byl to kamrlík. Sotva se otočíš. Normálně posádku nemám – tak proč zabírat prostor? Ono je to vlastně hlavně lékařsky modul. Lužko vlevo a důmyslný mechanizmus nad ním jsou teď zavřeně plastovou plachtou. Jednoduchý a levný ošetřovací robot se zaměřením na úrazy a celkovou kondicí. Reklamní leták sliboval udržení pří živote i při ztrátě půlky těla. Samozřejmě – spodní půlky. Když ztratíš hlavu – žádná ufonská technika tě už nezachrání. A tu už jsem zřejmě ztratil, když podepsal smlouvu bez jasných podmínek. naproti byli dva lužka nad sebou. To spodní už bylo pěvné obsazeně, a něco mi říkalo, že se jen tak neuvolní.

 

Potichu jsem odešel s kajuty. Bylo na čase začít prohřívat reaktor. Naše pasažéry měli každou chvíli dorazit. Je užitečné, že čas na Alfe, pravděpodobné, ze sentimentálních důvodů je synchronizován s časem na Zemi a to je steny jako je v Egypte nebo Řecku. A tím pádem je také naprosto stejný jako palubní čas Falkona. Na povrhu Rá-Šate’kar je to horší – tam čas, pochopitelné, se řídi podle rotací planety a jejímu pochybu kolem slunce. Děn je tam o něco delší a rok zase kratší – a tak má jen deset měsíců. No proste zmatek.           

 

Ufonu už jsem potkal hodně. Bylí mezí ně i Ci-Gu, samozřejmě. Ale ještě nikdy jsem je neměl na své lodi. Celkové lety s pasažíry nesnáším – je to vždy malér. Většinou jsem vozil se Zemí na Alfu a zpět hodně bohaté starce, který bez váhaní vyplázlí Společností miliardy dollarů za pár let (nebo spíš desetiletí) života navíc, nebo za uzdravení s jinak nevyléčitelné nemocí. Nejčastěji rakoviny. Ufoni jí lečí nějakou tajnou mašinou, kterou nám nechtějí za žádnou cenu prodat. Dokonce ani pořadně ukázat. A tak hora musí k Mohamedu. A chudák pilot má celou cestu poslouchat stížností a nesmyslné nároky rozmazlených zbohatlíků, které nejsou zvykly na to, že něco proste nejde. A nucené se usmívat na ně a jejich mlaďounké milenky nebo neteřinky – někdy i obojí v jedné osobě. Na palety s chlastem se usmívat nemusí – tě i bez toho dobře vědí, že je máš rád.       

 

*   *   *

 

Po třech dnech v hyperprostoru Zuz začala pomalu ale jisté fňukat: “Proč tady jsem? Oni jsou soběstační – vůbec nic nepotřebuji. Aji jídlo mají vlastní – já nemám co dělat!”

 

Na to nebylo co odpovědět. Takový let jsem rozhodně nečekal.  Bez nákladu jsem risknul WARP 5,85. Loď zatím držela. Nohama, nebo asi spíš celým tělem jsem cítil sotva postřehnutelné vibrace reaktoru. Dobré vibrace – stabilní. Je to, mimochodem, nejlepší ukolébavka na světe.

 

“Abych se nezbláznil, zlato. Nikdo to přesně neví, ale oni jsou přej telepaty. Vlezou ti do hlavy a nazdar. Takže až se začnu chovat divně – tak mně, prosím tě, zastřel.”

„Nemám čím.“

„To byl vtip, ty páko.“ – najednou jsem si uvědomil, že moje obvykla stevardka by tohle jako vtip určíte nebrala. A jistě by mela s sebou i veškeré příslušně vybavení.  

 

*   *   *

 

Nemůžu spát – na něco jsem zapomněl. Proč objednali mně. Navíc tak moc dopředu. Roj má své lodi. A jsou lepší – rychlejší, komfortnější. Roj cizáky vůbec nějak moc nemusí. Ta smlouvá byla divná už od začátku. Jenže já tě peníze prostě potřebují – Falkon ještě není úplně splacený a začíná se přituhovat. Navíc v některých případech Společností proste nelze říct „ne“. A tohle bohužel byl pravé takový případ. 

 

Moje kajuta je o něco málo vetší – je tu dokonce solidních rozměrů stůl. A na něm terminál. Je k tomu napojený i normální pozemský počítač. Když si jednou za čas chytím děpku, tak odletím někam mimo běžné obchodní trasy a několik dní v kuse jen piji a hrají starou “Civilizací”. Desítky světelných let ode všech. To pomáhá. Na chvíli.

 

Ale dneska není ten den. Dneska jsem zvědavý, a proto terminál je připojený na lodní databázi. 13-28. Už jsem tuto informací prolit před tím a něco mně tehdy trklo ale nepřidal jsem tomu význam. Co to bylo? To bude ono – chybí třída planety. Není vyplněna. To se stává u bezvýznamných planet. Někdy nemají plné informace, a to proste proto, že se o ně vůbec nikdo nezajímá. Jenže k takovým planetám také nelétají páreček Ci-Gu na cízacké lodí a za jinak podivných okolností.

 

Špatný pocit. Hodné špatný. Kam jsem se to zase zamotal? Ale snad nějaká ta větvička pro utopujícího se vždy najde. Jako vždy. Jako tenkrát pod Kandahárem.

 

*   *   *

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.