Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Zázračný lék (Joanna Papuzińska)
datum / id26.09.2019 / 499431Vytisknout |
autorzblo
kategoriePřeklady
zobrazeno61x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Zázračný lék (Joanna Papuzińska)

Žily byly matka s dcerou. Matka skromná dobračka, dcerka hezká a milá. Jenže se na ně sesypalo velké neštěstí: Dcera onemocněla padoucnicí.
Matka ji vozila po doktorech a léčitelích, nelitovala peněz, dokud je měla, nikdo si však s nemocí nedovedl poradit. Tenkrát se jí říkalo tanec svatého Víta, snad že svatý Vít tuhle chorobu způsoboval, nebo jí sám trpěl - ani to nikdo nevěděl.
Co zbylo ubohým ženám jiného než modlitba? A tak chodily do kostela a kladly své prosby na oltář.
Až jednou, během nedělní mše, dostala dívenka záchvat. A lidé, jak už to tak bývá, se začali divit. Nešťastná matka vyvedla napůl bezvládnou dcerku z kostela, položila ji na lavičku pod lípou a čekala, až záchvat pomine.
V tu chvíli k nim přistoupila jakási podivná osoba, jakoby Cikánka nebo vědma ve vzdušném hávu a řekla:
„Neplač, matko a nezoufej! Dám ti radu, po které se ti dcera uzdraví. Jen mě musíš poslechnout.“
„A co mě to bude stát?“ strachuje se matka. „Já už kvůli té její nemocí trpím nouzí.“
„Nic od tebe nevezmu. Jde mi jen o to, aby tvoje Žofka byla zdravá. Stačí zajít do vašeho kostela, když nebude mše a nikdo uvnitř. V prázdném kostele jdi k oltáři a z krajky ubrusu co na něm leží, odstřihni nůžkami, které si přineseš s sebou, tři cípky. Ty vezmi domů, spal je na popel, rozetři a nasyp dceři do čaje. Jak ho vypije, uzdraví se.“
„Co to povídáš?! To přece nejde!“ zvolala matka a chtěla se vědmy dál vyptávat, ale ať se rozhlíží jakkoli, nikdo nikde. Nějak se ta divná ženská rozplynula jak obláček ve větru a zmizela.
A tak šly matka s dcerou domů, matka uložila dívku do postele a sama se zaobírá myšlenkami:
„Jak by to bylo možné! Ze svatého místa něco odnášet a ještě k tomu dělat škodu! Za nic na světě! To by byl jistojistě hřích!“
Znáte však mateřské srdce! Aby pomohla svému dítěti, bývá matka připravena dopustit se i hříchu.
„Co se má stát, ať se stane! Zkusit to musím ... Ale co když to byla nějaká podvodnice? Možná si ze mě udělala legraci? ... A kdo ví, jestli se mi to všechno jenom nezdálo? Třeba jsem si ze samých starostí v té své hloupé hlavě něco vysnila?! ... Jenže to také může být jediná naděje, že se Žofka uzdraví. Cožpak ji mohu promarnit?“
Znavena takovými myšlenkami matka nakonec usnula. Hned za svítání, aniž by dcerku budila, vypravila se do kostela.
Do ranní mše bylo ještě daleko, ale vidí kostelní dveře pootevřené a tak vstoupila. Uvnitř prázdno. A tu náhle spustily varhany! Trhla sebou a honem pryč! Skryla se za lípou a srdce jí buší jak ptáče v kleci.
Domyslila se však, že to jenom varhaník po ránu něco nacvičoval. A skutečně: za chvíli ho viděla odcházet.
„Tak teď to zkusím,“ pomyslela si.
Neudělala ani dva kroky ke kostelu a slyší - šust - šust. Zas někdo přichází!
Matka skočí zpět za kmen lípy a vykukuje. Kostelník! Stařeček s koštětem, hadrem a vědrem vody jde uklízet kostel.
Matka čeká a čeká. Vidí, jak nebe na východě zrůžovělo. Za nedlouho vyjde slunce a celá ves se probudí. Konečně kostelní dveře zaskřípěly a kostelník vychází. Mává mokrým hadrem a spokojen vykonanou prací míří k domovu.
„To pro tebe, dceruško moje milovaná, abys byla zdravá ...“ šeptá matka tichounce a vklouzne do svatyně.
Dobře věděla, že je ten jejich vesnický kostelíček malinký, dnes však jde a jde ... loď kostela nemá konce jako v nějaké katedrále. „Zvětšil se kostel, nebo mi strach svazuje nohy a zpomaluje krok?“ přemítá a kráčí rychleji.
Došla konečně až k oltáři. Svatý Josef s Děťátkem v náruči na ni shlíží z obrazu.
„Svatý Josefe, tys opatroval Dítě Boží a chránil je před nebezpečím, ty mi rozumíš ...“ vzdychá matka a šup! - nůžkami odstřihuje tři krajkové cípky z ubrusu a honem s nimi do šátku.
Rychle se vysmekne z kostela, běží domů, na plechové misce rozdělává oheň, cípky pálí na popel, zalévá čaj, míchá lžičkou v hrníčku a budí spící Žofinku.
„Tady máš, dceruško, medicínu. Hned ji vypij až do dna!“
Žofinka pije, protože je dítě moudré a poslušné, přestože čaj není sladký ani dobrý - to se ale ví, že léky nemusí být chutné.
Nyní matka netrpělivě čeká, zda léčba zabere. Mezitím kněz objevil v kostele poškozený ubrus a opravdu se rozhněval: Vynadal kostelníkovi i varhaníkovi, že nehlídají Boží dům a ministranty vytahal za uši, ačkoli nevěřil, že by zrovna oni  mohli udělat něco takového. Ale někdo být potrestaný musí a - jak známo - u ministrantů je to nejsnadnější ...
A v neděli z kazatelny vykřičel své rozhořčení:
„Jaké nerozumné barbarství v mé farnosti! To jsem si nemyslel, že se něčeho takového dožiju! Kdo se jen mohl dopustit takového zneuctění, že nesmyslně rozstříhal ubrus na oltáři?!“
Žofinčina matka tiše sedí v lavici a trne strachy. Co teď bude?
Jenže ubíhají týdny a měsíce a Žofka je úplně zdráva. Ničím nestrádá, hrozná nemoc podle rčení odešla kamsi za lesy a hory.
Farář, jak už to tak u farářů bývá, z počátku samý hněv, později ještě trošku huboval, a nakonec na ubrus zapomněl. Matčino svědomí však nezapomínalo, hryzalo a hryzalo, spát nedalo. Celé dni šramotilo v hlavě jako nějaká neklidná myška - však to sami znáte.
Konečně sebrala matka odvahu a šla za knězem, aby svůj čin vyznala.
„To já, pane faráři, zničila ten oltářní ubrus ...“ svěřuje se a líčí celý svůj příběh.
Kněz naslouchá, naslouchá ... a nakonec se ptá:
„Ale co děvče? Je v pořádku?“
„Ano, pane faráři. Už to bude půl roku, co je zdravá.“
„Když je to tak a medicína pomáhá,“ řekl kněz, „tak stříhej krajky třeba z každého ubrusu a uzdravuj nemocné děti!“ (podle lidové pohádky O léčení padoucnice, kterou vyprávěla Anna Cieśla / překlad by19926č)




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.09.2019 10:49:34dát kritice tipdievča z lesa

pekné rozprávanie, povzbudí do života ... vďaka



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.