Kus kůže

Ležíš na dně hrobu.

Postava stojící nad ním bere do rukou lopatu a začíná tě zahazovat sněhem.

Ve snaze setřást ho z obličeje otočíš hlavu ke straně.

Spatříš jeho spící tvář položenou na saténovém povlečení.

V zubech svírá kousek kůže.

Posadíš se a rychle si prohlížíš tělo, jestli náhodou nepatří tobě.

Při zjištění že ne, vstaneš z postele.

Jdeš po vyšlapaných stopách do koupelny, kde vlezeš do napuštěné vany.

S očima zabodnutýma do stropu pak přemýšlíš o blížícím se konci, když v tom tě vyruší: „Kampak jsi to šel?“ otočíš se na něj, beze slov mu uvolníš místo za sebou, a když se uvelebí, položíš si hlavu na jeho hruď. „Jak dlouho tu jsi?“

„Mám pocit, že celou věčnost.“

„Vůbec jsem neslyšel téct vodu.“

„Asi jsi tvrdě spal.“

„Asi ano, “ řekne, dá si ruku před ústa a hlasitě zívne.

Tou stejnou rukou ti pak začne pročesávat vlasy.

„Měl jsi něco v ústech,“ oznámíš mu jakoby mimoděk.

„Cože?“

„Měl jsi v ústech kus kůže!“ Odlepíš se od jeho hrudi a věnuješ mu tázavý pohled.

„To těžko. Musel bych o tom něco vědět. “ Z jeho výrazu poznáš, že lže, ale ve světle nadcházejících událostí ti přijde zbytečné dále to rozpitvávat.

Položíš hlavu na původní místo a on si znovu začne hrát s tvými vlasy.

V myšlenkách se vracíš k nadcházejícímu konci světa.

Doufáš, že to bude rychlé, bez velkého entrée, žádná ničivá pohroma následovaná hodinami agónie.

„Budeme spolu až do konce?“ zeptáš se.

„Samozřejmě. S nikým jiným dnešek prožít nechci.“