Věnováno Ríšovi z Teplic

Ahoj Tati, řeklo Ráno.

Chladná rosa, sedící na ozdobném stýble, sklouzla o pár lístků níž. Staleté zdi mlčí, pisklavý hmyz již bdí. Ráno. Tisící milionté neměnné ráno.

 Dva zbloudilci?

Tiše našlapují, aby nerušili tu krásu.

        Půjdeme s nimi? Rychle se rozhodněte, než zmizí. Pozdě. Hm. Tak, jsme tu sami. Vy a já. Někde. Společnost nám dělají stromy, šiška modřínka a špička ulomené břízy.

Kam mohli jít?

         Řekli byste, že vzduch dýchá? Houpavý rytmus mlčení vás a mne doprovází. Dívám se listům pod sukně, mají krásná žilnatá těla, každé jiné. Nestydím se. Proč vlastně.

Borůvčí. Hle, ještě s plody. Zobu. Ráno, prostě ráno trhám možná ještě spící fialové drobné kuličky a nedočkavě jich hltám. Slast. V ústech. V těle. V mozku. Všude. Prostá krása. Jednoduchá. Housle? Je možné, že tu hrají housle? Blbost. Asi halucinogenní lesní ovoce. Něco se někde děje, cosi se ve vzduchu změnilo.

Kam teď?

Vpravo. Ne. Vlevo. Ne. Ááá… Je tu někdo, kdo mi může poradit? ,,Jo, tady.” Kroutím hlavou. Nikoho nevidím. ,,Tady.” ,,Kde?” ,,V Tobě přeci.” Srdce. Mé vlastní srdce! Mluví! Slyším ho! Cože? Kam? Rovně? Dobře, jasně, ponesu Tě rovně. Jde se mi super. Vy tu nejste, a přesto nejsem sama. Odvaha. Nebojácnost. Rozhlížím se do všech stran. Schválně. Protože smím.

 Nehledám je.

 Sálám. Každým krokem ze mne padá nános, který si s sebou nosím léta. Každým krokem na mne usedá to ,,cosi”, co je ve vzduchu. Ulička. Travnatá ulička. Mezi borovicemi. Cítím, že mne odvaha opouští. Ulička. Ulička v životě. Skleslé koutky a bouřlivý tlukot. Srdce. Mé srdce! Snažím se ho znovu zaslechnout. Marně. Někdo vítězí.

Strach.

Kde jsou ti dva, aby pomohli….?! 

           Vím, že když projdu ,,tou uličkou”… ! je pouze mezi stromy přeci!!, uvidím to, po čem již dlouho toužím. Musím! Krok. Hlas. Opět slyším. Srdce. Mé srdce! Jdu, krok, další... běžím, letím…!

Vidím je. Stojí nazí na srázu a vítají Slunce!

 Pravda.