Sever

    Jako Maketa světa pod mraky město u nohou se zdá

       jako Ospalá a z těla vystoupená nevěřím smyslu zraku

                jako Strnulá socha s ústy dokořán hlavu otáčím s výkladem

jako Trvalé kvítko uchycené v rozervě skal sílím…

Pohled na hory vryl se do mne.       Jako freťákový pach, česneku dech.

Nízká oblaka sají z lesů, ostré obrysy přistoupily blíž.

Někdo tam bydlí.                             Myslíš si?                               Víš?

Drobné kapky hnané větrem myjí lístky stromů, co zůstaly.

Na zbytcích opevnění roste kolega samotář, Poslední pozorovatel, tichý Svědek. Akát.

 Uchvácení.                    Rozrušení.                              Nadšení.

 Studený vítr olízl odhalená lýtka. Skleslá, černá postava zůstává s polozavřenými pěstmi v němém jakémsi. Energii k pohybu akumuluje postupně. Jako robot.

Zapnout kontrolky, spojit obvody, povel: krok! Vpřed! Levá, pravá…

 S těma horama něco je! Přitahují jako magnet, jako chuť na něco dobrého, jako…

 Moci se rozletět, roztáhnout křídla, tak… prostě tak…

Nechat se rozpustit na pouhou energii, která se pohybuje rychlostí myšlenky a překonat to údolí, co nás od sebe dělí během sotva označitelného časového údaje.

 Stokrát zředěný klapot kol vlaku vrací mne do hmotného světa. Hm. Je čas jít. Čekají.