Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+2 neviditelných
Modrozelená záře
datum / id01.10.2019 / 499545Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno105x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Obnovený text

Modrozelená záře

     Polední vedro v poklidném řeckém letovisku. Vzduch nad zemí zrovna žhne a je nehybný. Všichni jsou zalezlí doma. Pár bláznů se ale i teď koupe nebo leží pod slunečníky na pláži. Jeden brouzdá k tetelícím se obrysům skal na obzoru.

     Vleče se k svému vysněnému cíli. Už strašně dlouho touží spatřit na vlastní oči přímo na moři delfíny, a ještě nikdy se mu to nepodařilo. Podle jednoho místního tam u těch skal, kam právě míří, bývají prý někdy za poledne v dálce vidět, jak na širém moři vyskakují nad hladinu…

     Delfíny znal zatím jen z přírodopisných knih a filmů. Přesto si vytvořil představu, že jsou bytostmi, o jejichž skutečných spádech a povahách vědí lidé málo, i když je pozorují a zkoumají celá staletí. Říká se, že jsou delfíni velmi inteligentní a člověku přátelští. Podle něj nejsou o nic hloupější než lidé, jestli člověka v tom směru nepředčí. Delfína nemá za obyčejné zvíře, ale za vodní protipól člověka. Jako lidé se vymkli z vývojové řady a mohou s nimi soupeřit o titul pána tvorstva, kdyby o něj však stáli.

     Nepachtí se po vládnutí tvorstvu a nechtějí si svět podmaňovat. Žijí s přírodou v harmonii a dokonale přizpůsobeni prostředí se dokážou o sebe dobře postarat, a přitom nepotřebují prostředí znásilňovat a ničit. Berou si z něj jen to, co nutně potřebují k životu a nezabíjejí víc, než je nezbytné. A jejich život není o nic chudší než lidský. Nekonečné proměnlivé moře skýtá delfínům uspokojení všech potřeb včetně duchovních. Lidé, kterým tohle vypráví, se jen útrpně usmívají. Nehádá se s nimi a dál rozvíjí své delfíní teorie. Schází mu jen praktická zkušenost s těmito tvory.

     Dorazí ke skalám a posadí se na vrchol kamene vybíhajícího do moře, o který se tříští vlnky klidné laguny. Ani se nestačí rozhlédnout po mořské planině, když najednou spatří stín temně šedomodrého hřbetu, ostrou ploutev a vzápětí sympatický delfíní nos nad hladinou na mělčině. Rozbuší se mu srdce. Nádherný tvor se ve vodě zamele, zašplouchá to a delfín elegantními pohyby zmizí, jako by tam nikdy nebyl. Štěstí, že viděl živého volného delfína, střídá roztrpčení, že je taky brzy po všem. Pátrá po hladině. Ještě aspoň na chvíli kytovce spatřit. Z koukání ho začnou pálit oči.

     Voda náhle znehybní jako na obrazu. Modrozelená barva vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až ho zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem, co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Uklidňuje i povznáší zároveň a on se cítí být její součástí. Není už jen host, pozorovatel. Bezmála s tím azurovým zářivým rosolovitým vesmírem splyne, když ho znenadání vyruší nečekaný blízký pohyb. Ohlédne se tím směrem a uvidí opět majestátního delfína v celé jeho nádheře. Než se však stačí vynadívat, všechno rázem zmizí, delfín i uklidňující záře a on sedí zase na kameni, který vybíhá do moře.

     Zklamaně se rozhlíží a v tom okamžiku zachytí koutkem oka na rozmezí moře a břehu mladou ženu. Míří přímo k němu. Kráčí pružně a ladně, slaná voda jí omývá nohy, krátké blonďaté vlasy těsně přiléhající k hlavě svítí na slunci a pokožka se jí vlhce leskne. Je úplně nahá. Ne, je do nahoty oděná. Na všech nahých ženách, co kdy viděl, bylo totiž patrné, že jsou vysvlečené. Že je pro ně normální být oblečené, takže nahota pro ně není přirozená. Z té ženy, která právě přichází, má však úplně opačný pocit. Vlastně si ji neumí představit oblečenou. Vychází to z jejích pohybů, držení těla.

     Žena dorazí ke kameni, kde sedí a udiveně na ni zírá. Odkudsi je slyšet pískavé staccato. Ve zprvu neartikulovaných zvucích najednou rozpozná shluk hlásek, které znějí jako ou-úú-ví-íí. Zaposlouchá se pozorněji. Opakuje se to častěji.

     „To je tvoje jméno?“ zeptá se.

     „Ou-ú-úví-í-í,“ odpoví žena.

     Pochopí, že je to sice její jméno, ale že ten zvuk má zároveň mnoho jiných významů. Její pískání mu teď vstupuje nejen do uší, ale také kůží do těla a tam uvnitř najednou rozumí, co mu Ouúúúvííí říká. Začne se s ní bavit, i když má spíš dojem, že se z té sluneční výhně zbláznil. Vidí před sebou mladou ženu, ale ona je ve skutečnosti podle všeho delfín.

     Potom ale přijme absurdní situaci jako fakt a chce se od ní dovědět, jak to, že se delfíni chovají k lidem přátelsky, když lidé delfíny tolikrát už zabíjeli a někteří zabíjejí stále? Jenže Ouúúúvííí mu neodpoví. Ptá se jí, jestli se delfíni přece jen někdy netouží pomstít za své přátele a zabít nějakého člověka?“

     „Co je to pomstít se?“ otáže se Ouúúúvííí.

     Teď zase on nechápe, jak může nevědět, co je pomsta? Snaží nakouknout za její pohled, snad aby zjistil, co se jí odehrává v hlavě. Ouúúvííí neříká nic, ve tváři se jí nehne ani sval. Pomyslí si, že nemá smysl bavit se s ní o něčem, co je jí úplně cizí, a tak se na Ouúúúvííí jen dívá a ona na něj.

     Netuší, jak dlouho si hledí do očí. Připadá mu to ale jako věčnost, v které mu však i beze slov všechno dojde. Skočí do moře, Ouúúvííí za ním. On náhle cítí, že je delfínem a modrozelená barva vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až ho zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem, co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Uklidňuje i povznáší zároveň a on se cítí být její součástí. Vnímá vedle sebe Ouúúvííí, dotýká se jí, je šťastný a oba plavou dál a dál, stále rychleji nekonečně proměnlivým mořem...

 

https://kvaj.blogspot.com




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

03.10.2019 10:42:07dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Delfíni mě kdysi doslova fascinovali a jelikož jsem se vždy zajímal o to, jak zvířata přemýšlejí, jak vnímají prostředí a sebe sama, uvažoval jsem o nich podobně, jak jsem popsal v povídce. No a to s tou modrozelenou září je prostě moje představa, vzniklá nejspíš z pocitů, když jsem se občas potápěl v moři a spojil jsem to s dojmy, které jsem měl v husté mlze, když začalo svítit slunce a vypadalo to, jako by jeho záře vycházela odevšad a odnikud zároveň a také s pocity v naprosté tmě. Nevím, jestli to vysvětluji aspoň trochu srozumitelně. 

03.10.2019 09:51:47dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky, a kdes přišel ty k tomu, co je v povídce, "jen" představivost? Nebo přání, touha...

03.10.2019 09:30:26dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Strach ze smrti - nevím, jestli kdokoli může zodpovědně říct, že ho nemá. Vím ale, že jsi za to udělala úsměv. Já umím plavat asi od šedmi let, takže hloubky už dávno neřeším. Tys měla namále, protože to ale dobře dopadlo, máš ten zvláštní zážitek.

02.10.2019 09:40:31dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Na táboře - vedoucí nás pustili všechny najednou do veliké vodní betonové "nádrže" - nikdo z nás netušil, že po x metrech má zlom do velké hloubky, a právě tam mne někdo strčil... a po chvíli zas ven, ale to si nepamatuji, jen tu bublinu... od té doby nemám strach ze smrti :-), jen z bolesti. Bylo mi asi devět.

02.10.2019 09:07:15dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Modrá bublina se zelenou loukou plnou květů - zase další vize. Jak se ti to stalo, že ses topila?

01.10.2019 21:23:30dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Určitě se povídka líp čte, něco by se ještě dalo, napadá mne ten "rozhovor" o mstě, ale je vidět, že jsi na tom ještě pracoval:-)

K tomu, o čem zde konverzuješ s Alegnou - kdysi jsem se topila a docela mne štvalo, že mne spíš omylem někdo strčil na mělčinu... také jsem "plavala" v jasně modré "bublině" se zelenou loukou plnou květů. Nechtělo se vracet....

 

01.10.2019 20:44:28dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Já jsem si to tak představoval, byla to docela silná vize, ale tys to zažila. A říkáš, že to moje slova vystihují? Jejda, teď jsem poněkud zaskočený a napadá mě fůra věcí.

01.10.2019 16:33:38dát kritice tipAlegna

....hm, nebylo to ve vodě, tma byla spíš krémově žlutá a bylo to z vyčerpání ve stavu vegetativním mimo tuto realitu, bylo to moc příjemné, tvoje slova to vystihují

01.10.2019 14:32:34dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji. Znáš takový prožitek? Jak ses k němu dostala?

01.10.2019 14:06:32dát kritice tipAlegna

milé vyprávění

nesmírně jasná tma a vznášení se.... podobný prožitek znám :-)

01.10.2019 12:05:15dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Díky, Irenko. Akceptoval jsem skoro všechny tvé připomínky, jen ne změnu přítomného času na minulý. Teď ale nemám čas víc psát.

01.10.2019 10:37:39dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zde dost podst. jmen upřesňujících a popisných :-) - po kraji - v obzoru/na obzoru?

 Jeden brouzdá po kraji silnice k tetelícím se obrysům skal v obzoru.

Tohle zvolání /říká si to sám pro sebe/mi přijde šroubované... nestalo by se nic, kdyby tam nebylo, naopak. Ať je uvidím! 

stejně jako první část souvětí: On si totiž myslí, že se delfíni nepachtí po vládnutí tvorstvu a nechtějí si svět podmaňovat. co začít Delfíni se nepachtí atd... je zřejmé, kdo si to myslí.

Celkově mne ruší přítomný čas sloves Voda náhle znehybní jako na obrazu.Voda znehybněla by ději dodalo dynamiku a vyjádřila by i slůvko - náhle, a v tomhle stylu bych pokračovala dál...

O Delfínce se čte pěkně, ale ten dialog bych vyhodila úplně, prostě by spolu plavali a bylo by to jedinečné... čtenář by chápal :-)

Nezlob se za názor,  i v tom filozofujícím textu by se dalo dost krátit, pokud ovšem nebyl napsán právě pro něj...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.