Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Ztracený život
datum / id02.10.2019 / 499581Vytisknout |
autorLord Denvil
kategoriePróza na pokračování
témaAkční
zobrazeno30x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Ztracený život

“Už toho nech, Davide!” – Adam se rozvalil na židli. Jsme seděli na střeše hotelu a užívali si poslední sluneční dní tohoto roku – naše soukromá rezidence.

 

David okamžité přestal se hrabat v popelící a zase zachumlal do své kapuci.

 

„No co, pohoda ne?“ – vypadal asi trochu jako surikata. Koutky pusy měl vždy dole, i když se usmíval. Ostře očí, pokožka už má tmavé leze. Ale mozek pořad funguje. I když jen občas.

 

Vždy sedím abych viděl dveře. Zvyk ještě s armády. Nebo Spiš ze speciálního výcviku.

 

Lao-Tzu někdy – asi před tri tisící lety – řekl: „Není proč začínat boj, pokud svého soupeře nechceš doopravdy zabít“ – bojí se vždy lepe vyhnout. A pro to je třeba mít strategickou výhodu.

 

„Hoši. Mam nějakou informací. Budeme všechny těžko za vodou. Ale je to Nikaragua“

 

„Afrika, jo! Jsem nikdy nebyl v Africe. Budou tam žirafy?“ – David se ožíl a vyloženě bavil, ale jen vteřinu – jasnou chvilku vystřídala další fáze totální depresi.

 

„Je to asi půl světa od Afriky a žirafy tam nejsou. Ale jsou tam peníze. Hodně peněz.“

 

Adam se tvářil rozpačíte: „Já ještě nikdy ne letěl letadlem. A nemam ani pas. A David taký, no ne??“ – David nevnímal -  a jeho hlava už téměř dotýkala vlastního rozkroku.

 

„Pas nepotřebuješ. Asi nevíš jak tenhle svět funguje, že? Seber tuhle spící vegetací – budeme ho potřebovat.“

 

„Agens, vzbuď se, otevři očí!...“ – verš s písní mne vytrhla z dřímoty.

 

„Sežral jsi něco? Pojď!“

 

„Kam?“

 

„Nakupovat“

 

Kód otevřel zdířku do které se má podívat – sítnice oka je mnohem lepší identifikátor, než otisk prstu. Navíc prst se dá uříznout. Oko ne.

 

Adam se tvářil jako dítě v cukrárně.

   

„Umíš střílet?“

 

„Ne“

 

„Tak na tohle vůbec nečum – to není pro tebe. Tam v rohu jsou chladné zbraně. Boxerů si věm co nejvíc – je to jak kondom – je lepe mít a nepotřebovat, než potřebovat a nemít. Jeden si dej do ponožky – takhle s vnitrní strany – aby nebylo vidět.“

 

„A co mám dělat já?“ – ozval se ztracené Davíd.

„Ty hlavně žij“

„A nelez do popelníce“ – dodal Adam, který nadšeně zkoumal nunčaky, daj-to a jiné východní hračky. Snad si neubliže.

 

„Vole, cos to sebral? Nějaký raketomet, ne?“ – zira na tlustou hlaveň VSS.

 

„Ne, je to obyčejná puška. Jen bezhlučná. Tohle je integrovány tlumič. Je to užitečný – jeslí uslyšíš jakýkoli vystřel – je to jednoznačně nepřítel. Mně střílet neuslyšíš.“ – mezi tím strkám po kapsám kartony a SP-5 a SP-6. Náboje bohužel mají jednu ne moc hezkou vlastnost – dohází v úplně nesprávnou chvíli.

 

Minutku jsem se mazlil s SP-7 – průrazný náboj a wolframovým srdcem. Jedna kulka stojí asi jak rodinné auto středné třídy. Už ta červená špička vypadala nebezpečně. Tank s tím nesejmeš, ale všechno ostatní – ano. Za příznivých podmínek prostřeli až 20 milimetrů pancíře. Ale my s těžkou technikou bojovat nebudeme. Snad. Tak vzácné náboje s červenou špičkou zůstalí na regálu.  

 

„Je to vůbec legálně?“

„Co myslíš? Té zbraně, nebo cela operace?“ – usmívám se. – „Obojí moc ne. Neboj, když vše půjde dobře, budeš moct koupit dcerám k vánocům…no…v podstatě cokoli.“

„A když to půjdu spatně?“

„Pak my nikomu nebudeme chybět.“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.