Dívka, která (ne)měla zemřít

Tři dny před porodem k nám do bříška zavítal neskutečný počet injekcí, které měly za úkol urychlit náš vývojový proces, hlavně co se orgánů týče (játra a ledviny a takové ty věci, bez kterých se bohužel neobejdete). Já a má milovaná sestra jsme byli v sedmém měsíci, nevím přesně. Píchaly do nás ty hnusný včeličky, jak mě vždy sestra u lékaře uklidňovala a snažila se zklidnit mou paniku a fobii z jehel tím, že se zcela zaujatě ptala, kde jsem jako přišla k takovému krásnému opálení. UŽ KONEČNĚ VÍM, KDE MOJE FOBIE VZNIKLA!

A pak přišel ten největší průser. Chtěly jsme na svět. Urputně a hned, nedaly jsme se odbýt, v bříšku jsme, mně z neznámého důvodu, už nechtěly pobývat ani o minutu navíc. Ségra si do teď myslela, že se narodila živá. Já taky, myslela jsem, že i já se narodila sice přidušená, ale poměrně nedávno se ke mně dostala tato poměrně krutá verze příběhu, která mé naivní představy spálila na popel, ten vyhodila do koše a koš vyhodila na druhý konec světa do temné propasti, lokaci oné propasti mi ani nesdělila, mrcha.

Zpátky k tomu průseru teda. Sestra byla silnější a těžší, zkrátka dvojče číslo jedna. Já jsem byla, a to doslova, ta vedlejší. Takže mě od přístupu ke kyslíku vykopla a nacpala se tam jako první. Vyndali ji. Nedýchala. Vyndali mě taky. Ale já byla už mrtvá úplně. Takže si doktoři ujasnili priority. Jednička má větší šanci na přežití než dvojka, ta už méně podstatná, s rapidně nižší šancí na přežití. A tak oživovali ji. Mě tam nechali mrtvou, všichni svou pozornost věnovali jen jí. Huráááá. A hele, ona je tady vlastně ta druhá! Ta slaboučká, mrtvá. Nu, zkusíme to, přeci jen je to dítě. Za zkoušku nic nedáme.

Oživovali o něco déle, pozitivní výsledek nečekal ani ten zkušenější porodník.

Ona se ale nadechla. Já jsem se nadechla. Srdce začalo bít. Srdce, které tolik toužilo po životě. Srdce, které neodradilo ani prvé odmítnutí pár vteřin od narození. Narodila se malá Janička. Narodila se teprve po deseti a více minutách z druhé strany. Nespálila mosty, ale svatému Petrovi drze odřekla, ať si políbí šos a vrátí ji tam, kam měla přijít. Sice nechápu, jak takovou drzou megeru hned neposlal do jámy pekelné, ale asi uznal její kuráž a po delší chvíli cukání jí tam skutečně vrátil.

A řeknu Vám, i když to někdy stojí za hovno, já se nikdy nevzdám. Neříkám, že se neobjevilo pár delších momentů, kdy jsem se pod stříškách temnoty vzdát chtěla. Ale pokud jsem se nevzdala tehdy, svůj život nezahodím už nikdy. A směju se. Chci, aby se smáli ostatní. Chci lásku dávat, štěstí vidět, i překážky překonávat. Protože o tom to je. Svět je od toho, abychom se z toho neposrali. A i když se z toho někdy poserete, kalhoty a, už nepoužitelné spodní prádlo, můžete vyhodit. Nebo si ho vyperte a noste ho dál.

Od toho tady přeci jsme, pánové a dámy. Hlavu vzhůru, úsměv s dolíčky a jedeme dál. Občas se ale nezapomeňte zastavit a vyprat si to podělaný prádlo. Vězte, že já to musím dělat často. Narodila jsem ale jako přidrzlá bojovnice s hubou protrhlou a jako ona i zůstanu. A když ztratím odvahu, není nic lehčího ji zase najít. 

Z nějakého důvodu tu prostě jsem. To jste ale rádi, co?!