Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Suchý vrch
datum / id07.10.2019 / 499681Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno89x
počet tipů7
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Suchý vrch

 

Suchý vrch 

 

Zadýchaní stoupáme přes kořeny smrků strmým svahem. Tam, kde se nemůžeme vyhnout sypkému kamení, lezeme po čtyřech. Místy obcházíme staré jedle, jež se tu jako královny tyčí nad smrky. Mohutné kmeny a pokroucené větve prozrazují, že jsou dožívajícími svědky minulých staletí, v nichž jedle nebyla ještě ohrožena ničím horším než ohněm a dřevorubcem.

Když se vynoříme ze stínu posledních zakrnělých smrků a jeřábů, nad námi se zvedne sráz ještě strmější a dočista holý. Jen pusté nakupení suti. Ostré hrany oslnivě bílého kamení prozrazují jeho geologické mládí. Bělost lomových ploch tlumí pestrobarevné skvrny lišejníků. Malé štěpiny, jež působením drsné povětrnosti ještě dnes tu a tam odpadnou ze skrovných zbytků původní skály, chrastí teď a zvoní pod našimi kroky, jak se dobýváme k zelené vrcholové plošině Suchého vrchu.

Opatrně překonáme poslední vratké kameny pod vrcholem, překročíme pružné větve plazivého smrku a bezpečně došlápneme do borůvčí a brusinčí.

Rozhlédneme se. Kolem nás jako neuspořádaná kytice kypí jehličnatý les.

Věděli jsme, že tady na nehostinném vrcholu najdeme vedle smrku jedinečnou příměs, kvůli ní jsme sem vlastně přišli, a přece neumíme potlačit výkřiky údivu.

Borovice ve výšce víc než devět set metrů nad mořem, když už tu je, má být podle našich představ zakrslá, pokroucená, samá větev, žádný kmen. Tak to vůbec není, a my jen žasneme.

Tak tohle jsou ti slavní potomci dávno v prach obrácených sosen? Tuto vznešenou krásu vytvarovaly tisícileté epochy střídavého zalednění a tání? S úctou se dotýkáme rovných kmenů, hladíme pláty mělce rozpraskané kůry.

Na jak podivném místě jsme se to octli!

Nahoru k Medvědímu vrchu a Orlíku nedohlédneme, ty se ztrácejí v těžkých mračnech. Jen blízko na stoupajícím úbočí zapichují smrky do té mokré houně své špičky. Boční hřebeny se z ní vynořují v mírném úhlu, nahoře zprvu zvolna, posléze čím dál prudčeji spadají k Černé Opavě. Žleby Sokolího, Slučího a Podzámeckého potoka řadí za sebe strmé kulisy lesních pásem, někde obnažené až na holé kamení. Temnou zeleň ve žlebech prosvěcují pochodně podzimních buků. Výš na svazích jen zřídkakde přeruší smrkovou monotónnost zlatý kužel modřínu.

Odtud vzhůru, až po horní hranici lesa, daří se smrku. Tady má pravý domov. Tady si užívá hojnosti vody, jež z kamenité půdy vyvěrá v nespočetných pramenech, nechybí mu ani vzdušná vláha z mlh. Tento pevný horský smrk by dobře odolával mokrému sněhu i nárazům větru, nebýt hniloby kmenů pod strašnými ranami, které si většina z nich nese z mládí jako upomínku na dobré zažívání jelení zvěře. Ale náš obdiv patří borovici. Tak vysoko, v samém středu smrkového hájemství, vystavena nejdrsnějším podmínkám horského vrcholu, přežila až z hlubin třetihor. Generace a generace si tu předávaly geny nezdolnosti a současně s ní také souměrnost, již my vnímáme jako pravou krásu. To všechno tady, na tomto osamělém kuželu sutě, jejíž štěpiny déšť a mráz po milióny let drtí a odlamují ze zbytků původní skály.

Objímáme široké válce kmenů. Od větru, co sem téměř bez ustání vane z hlavního hřebene Medvědí hornatiny, jsou n­akloněny k východu, přitom r­ovné jako pravítko. Zelení korun probleskuje rezavá borka, odlupuje se z větví v tenoučkých zakroucených šupinách, je stejná jako někde v podhůří. Všechno je u ní stejné. Je to týž rostlinný druh, táž borovice lesní. Obtloustlé kmeny jsou poněkud krátké, ale to není div, zákonitosti růstu v drsném prostředí vrcholů platí pro všechny. Ani smrk se zde nežene do výšky, zato kořeny sahá i on hluboko do puklin skal.

Nečekaně se setmělo. Z Medvěďáku na nás jako těžká tlapa dopadla mlha. Úplně jsme se v ní ztratili.

Radost z výhledu je pryč. Toneme v neprůhledném šeru.

Mrholí. Vznáší se kolem nás jemný, skoro nepostřehnutelný déšť. Chytáme ho z první ruky. Drobounké kapičky sedají na tváře, ruce, kůru, jsme do nich vnořeni celí. Spojují se do větších a po límci, rukávech, kůře kmenů i větví stékají a odkapávají těžké kapky. Takové teď asi prší v údolí.

Jsme uvnitř tajemného dění, jsme jeho součástí. S horou jsme teď jedno tělo a jedna duše, naladění na jednu tóninu. Zde se tedy rodí déšť! Není to úžasné?! Naše oděvy, naše vlasy, kůže, my celí jsme účastníci srážení par a nástroje zrodu deště!

Zmáčeni se prodíráme lesem. Všechno chceme vidět. Rozhrnujeme větve, šlapeme do borůvčí, překračujeme plazivé výhonky zakrnělých smrků a ze soustavy lesních pater čteme poučení o směřování vývoje. Dávno víme, že není dokonalejší přírodní stavby, než je les, že v lese vývoj dospěl nejvýš. Jak se však může tak složité společenství rostlin, mikroorganismů, hub a živočichů udržet při životě? Proč se nerozpadne? Vždyť každá částečka, každý jedinec prosazuje proti zájmům jiných svoje práva, bojuje o svůj život a společné soužití sobecky podkopává. Proč se stavba přesto nezřítí? Snad proto, že proti každému sobectví stojí řada sobectví jiných a právě ze střetávání těch protichůdných zájmů, z toho chaotického vlnobití žravosti, pohlcování, individuálního směřování k vlastnímu blahu, právě z toho trvalého boje se rodí rovnováha. Ta se navenek vůbec nejeví jako vlnobití, ale působením vnitřního do všech stran směřujícího pohybu jen jako pokojné čeření hladiny ve vánku.

Čas od času zasáhnou nezkrocené živly nebo zaskřípá červotoč v samotné stavbě a z poklidného čeření náhle vyroste vlna zkázy. Pokud se však do toho nepřiplete člověk, všechny síly v lese samy hned po zkáze začnou pracovat na nové rovnováze. Jenže člověku je přirozená cesta zdlouhavá, z netrpělivosti se připlete vždycky, a proto má na svém kontě víc poruch než samotné živly. K čemu jinému vede plantáž na dřevo, rušící rozmanitost přirozené struktury lesa? K čemu jinému vede vyhubení zvířat, jež se živí jinými zvířaty? Příčiny člověk vidět nechce a důsledky zmírnit neumí. A tak donekonečna odstraňuje zřícené stavby a ve stejném stylu trpělivě staví nové, přičemž dobře ví, že i ony spadnou. Zvykl si, je to součást jeho způsobu hospodaření.

Jsme zmáčeni mlhou, již vlastními těly měníme v déšť, ale na to nedbáme, jedna z lidských poruch nás právě zaujala. Kolik naděje má tento zbytek přírodního lesa pokračovat v tisíciletém trvání, kolika dalším borovicím bude dopřáno přežít? Celá rezervace je oplocena, ale ani tak není možné zabránit spárkaté zvěři, aby tu byla jako doma. Na své pochůzce jsme našli jedinou borovičku, která by snad mohla mít dlouhý život před sebou. Nádherná, rovná jako svíce, vysoká už, že jí na špičku nedosáhneme. Šťastnou náhodou zapustila kořeny do čisté suti kus pod lesem. Jen to ji může zachránit, tady jde při vytloukání paroží o zlámání běhů. V přístupném terénu však jsou borovičky mezi smrky příliš výrazným terčem a chutným soustem, proto z každé zbývá jen utrápené torzo. Některá pod otlučeným holým pahýlem kmínku ještě žije jednou nebo dvěma spodními větvemi. Jiné to vzdaly a po mnohaletém mučení uschly, aniž dorostly člověku do pasu. Tady nahoře by si s jejich mučiteli jen lovec s rysí trpělivostí a vlčí vytrvalostí věděl rady.

Zato smrky hýří pod starými borovicemi životem ve všech stadiích, od semenáčků až po stařešiny obrostlé lišejníky. Jsme rádi, že aspoň ony poctivě vyplňují nadzemní prostor, jak to má u smrků být. Derou se z hustého koberce borůvčí, vítězně se nad ním rozkládají, vrůstají až do korun borovic a žádná překážka pro ně není nezdolatelná. Ty nejvyšší se zásluhou jednostranných větrů podobají praporům vlajícím k východu.

Už jsme celou plošinu obešli. Vám by ta mlha připadala cizí, možná nepřátelská. Nás vybízí k soustředěnému vnikání do detailů. Zblízka prohlížíme plazivé větve smrků, celou délkou přitisknuté k zemi. Některé prorůstají pod kameny až daleko od mateřského stromu a tam zvedají konečky jako prsty vzhůru. Každý prst, jak vyčnívá z borůvčí a brusinčí, je už málem samostatným smrčkem, pozvolna zapouští kořínky. Podivné obnovování lesa!

Některý z mladších smrků má ohryzanou kůru. Tamtoho na kraji hloučku nezhojí ani pryskyřice, jež se v proudech vylila z ran a planě stéká po kmínku. Několik jich uschlo. Na místa uhynulých však odspodu chvátají zástupy náhradníků. Těší nás, že les tu přese všecko příkoří zůstane, rmoutí, že vzácnější z přítomných dřevin dožívá. Bílé kostry borovic, jež definitivně podlehly stáří, svítí tu už jen z různě vyspělého smrčí.

Zvěři se nedivme, nikdo kromě dvounohého lovce s nedokonalými smysly ji neohrožuje. Žije podle své přirozenosti. Krmí se tím, co jí v horské bídě chutná víc než smrkové jehličí a parohy útočí na to, co se od okolí nápadně odlišuje.

A člověk? Jak on, všemocný, zachrání unikátní klenot této rezervace? Dokud bude na něm záležet, vlk, rys ani medvěd se sem natrvalo nevrátí. Že si Příroda sama poradí je pravda, ta nikdy nezůstane bezradná. Jenže má svá měřítka. Naše odměřování času ve vteřinách, rocích či ubohých staletích není její míra.

Lišejníky na stromech se nasytily. Přebytečnou vláhu upouštějí na kožnaté lístky brusinek, do mechu a borůvčí. Kapky se rozstřikují, hromadí, vsakují. Beze spěchu zatékají do mezer v kamení, ukrytých pod tenkou vrstvou zeleně.

Stará borovice nad námi, doposud krásně živá, chytá do nastavených větví svůj podíl mlhy, svádí ji ke kmeni, po něm v tenoučkém povlaku nechává stékat k patě a z paty rovnou do země. Tam si v hloubce u kořenů shromažďuje zásoby. Musí to být slast, když vody v zemi po doušcích přibývá. Radujeme se za ni. Nejsme důležitější než jiná částečka lesa.

Nechce se nám odtud. Toužíme ještě jednou vidět kulisy hor. Ale dešťový mrak hory zalehl a nechce se z nich hnout. Tlačí k zemi také nás. Jsme už docela promočení.

Raději přece půjdeme.

Strmé nakupení mokré suti opatrně slézáme pozpátku po čtyřech. Potom kloužeme smíšeným lesem pod staletými jedlemi. Když se nakonec pustíme po svahu smrkovou kmenovinou, to už se dá skoro nazvat chůzí.

Tady prší obyčejný déšť.

Došli jsme k potoku, přelezli oplocenku a brouzdáme se proudy vody ve vymletých kolejích cesty.

Potom vkročíme na pohodlnou asfaltku, co vede říčním údolím. Déšť ustal. Proti nám po kamení zurčí Černá Opava. Černá od povlaku mělkého dna a od hlubokosti lesů.

Hle, mraky se trhají!

Vysvitlo slunce. Blaženě přivřeme oči.

Žhavé paprsky taví v kotli rozpažených větví klenu slitinu zlata a mědi. Až oči bolí.

Nad cestou se vznášejí obláčky. Pára stoupá i z nás. V ševelení řeky, v ťukání posledních kapek do opadaného listí, slyšíme odměřování lidského času. Jsme šťastní, že se ho zúčastníme. Plnými doušky pijeme hořkou směs vůní podzimního lesa.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

10.10.2019 11:53:55dát kritice tiprevírník

Vďaka, Siria.

10.10.2019 11:15:41dát kritice tipSiria

Pači sa mi ako opisuje priestor a čas

09.10.2019 07:20:13dát kritice tiprevírník

To je zajímavý. A milý od tebe, Karle. Děkuju.

08.10.2019 22:41:26dát kritice tipK3
redaktor prózy

Jako bych tam byl s vámi, Jardo.

Kolem nás jako neuspořádaná kytice kypí jehličnatý les.

Jako bych ho tak v představách viděl i já.

08.10.2019 10:54:25dát kritice tiprevírník

:-)

08.10.2019 10:49:51dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, děkuji za milou odezvu k mému komentáři i za křemenec :-)))

08.10.2019 10:15:46dát kritice tiprevírník

Děkuji ti, Jano, jak krásně jsi doplnila moje povídání z hor ve chvílích, kdy se v nich právě rodí déšť. I já tvou zásluhou jsem tam teď, ve vašem Středohoří, s tebou byl. Připomnělas mi, že jsem vlastně neuvedl horninu, tak to napravuji, suť na jesenickém Suchém vrchu je křemencová.

08.10.2019 09:26:36dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, Suchý vrch a krásné pocity z úžasné přírody jsi popsal tak nádherně, laskavě a poeticky, že vyvolaly živé obrazy jednotlivých scenérií, takže jsem měla pocit, jako bych tam také vystupovala a pozorovala. Znám podobně pocity z mnohem nižších kopečků ve Středohoří, kdy se ráz  jednotlivých svahů a jejich vegetace mění díky strmosti vrchů a dokonce i světové straně. Vždy jsme byly fascinováni kamennými sutěmi (v našem případě čedičovými nebo znělcovými), kterým jsme říkali "kamenná moře". Někdy tyto sutě byly v hodně strmých svazích (například na Lovoši) a my jsme se divili, že se kameny nesesunou dolů. V sutích se uchytily doubky, které v dospělosti  svými tvary připomínaly přerostlé bonasaie - nízký vzrůst, široké koruny, křivolaké kmeny i větve. Podobným způsobem v sutích se rozrůstají i jiné rostliny, které z jiných míst známe jako vzpřímené (například hadinec obecný). Mlha v krajině a obzvláště v horách má své kouzlo, krajině dodá určitou tajemnost, ale i hloubku. Zvýrazní jednotlivá pásma hor. I déšť byl pro nás zajímavý. Zjistili jsme například, že déšť šumí jinak v listnatém a jinak v jehličnatém lese, ale dokonce i v jednotlivých druzích listnáčů. Kamení a skály deštěm ztmavnou - vyniknou na nich kontrasty barev různých lišejníků. Déšť provoní les i kamení... To je jen něco málo z našich pozorování. Děkuji za připomenutí výletů. TIP

08.10.2019 07:30:57dát kritice tiprevírník

Jsi příliš laskavá, Ireno. Moc děkuji.

07.10.2019 21:57:12dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zaujalo, Jardo, máš text vytříbený k dokonalosti... závidím, že tak umíš kouzlit slovy:-) a tvůj vztah s přírodou.

07.10.2019 18:05:03dát kritice tiprevírník

Andělko, Renato, Luboši, moc vám děkuji. Čudlo, tobě dík za tip.

07.10.2019 16:13:42dát kritice tipKočkodan

“Zde se tedy rodí déšť! Není to úžasné?! Naše oděvy, naše vlasy, kůže, my celí jsme účastníci srážení par a nástroje zrodu deště!”

 

To zní určitě mnohem lépe, než lidmi dost často z pusy vypuštěné: Do pytle, už zase prší! (a to ještě volím slušnou variantu)

 

Mimochodem – přes ten název v dílku moc sucho zrovna nebylo… ;-)

07.10.2019 13:22:07dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Krásné. Sledovat to plynutí času mnohem delší než naše životy. Ano, příroda si vždycky poradí. Nebo BY si bez člověka poradila? T.

07.10.2019 07:19:16dát kritice tipAndělka1

Neuvěřitelný popis...tolik  krásných a vzndšených slov o přírodě. Jak je čeština  - (já vím, jazyk český) - vznešená.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.