Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Truhlička
datum / id07.10.2019 / 499686Vytisknout |
autorBiskup z Bath a Wells
kategoriePovídky
zobrazeno67x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Truhlička

Arny táhl jak pominutý. Sotva jsme přešli mýtinu, zatáhl mě na lesní cestu. Tudy jsem chodil nerad, protože se chodilo po mechu, který byl neustále promáčený (a měl jsem za to, že ani Arny si nechce máchat packy).

Ucítil jsem vůni mechu a jílu. Minuli jsme dvě soušky, které se kymácely nad skalním převisem. Jak jsem zatáhl za vodítko, Arny vystartoval, až mi ho vytrhl z ruky.

Když jsem Arnyho dohnal, seděl u šedivého kamene ve tvaru kříže a štěkal jako pominutý. Předními tlapami vyhrabával jámu.

Popadl jsem vodítko a zatáhl za něj. Arny sebou škubnul. Zakousl se do šňůry a zapřel se drápy do mechu. Tahal jsem dál, až kolem létaly kusy mechu.

Po deseti patnácti metrech to Arny vzdal.

 

Doma jsem zatopil. Arnymu jsem nasypal granule. Když jsem si oblékal bundu, Arny se nadzvedl z ručníku a změřil si mě pohledem.

Na šedivém kříži byl vytesaný letopočet, nebyl však čitelný. Vyndal jsem z kapsy lopatku a začal jsem prohlubovat díru. Po chvíli jsem narazil lopatkou na kov. Z hlíny jsem vytáhl světle zelenou truhličku se zrezlým zámkem.

Na vršku truhličky ležel červený šátek, který jsem odhrnul.

Neměl jsem to dělat. To, jsem uviděl, mi vyrazilo dech – lidský prst se zlatým prstenem.

 

Prošli jsme se kolem rybníka. Pod nohama nám křupala suchá stébla, Arny běhal jako pominutý. Nebýt šnůry u vodítka, vběhl by do hloučku trampů, kteří si opékali buřty na kouřícím ohni.

Zavřel jsem branku. Franta vynášel smrkové klády z vozíku a rovnal je do kůlny.

„Ať se dílo daří, sousede!“ houkl jsem na něj.

„Děkuju, sousede.“

Přes plot jsem Frantovi ukázal truhličku i s tím, co bylo uvnitř.

„Co na to říkáš? Čí je ten prst?“

„Co na to říkám?“ Franta si otřel pot z čela.

„Že by ses měl jít léčit, chlape!“

 

Zamkl jsem dveře a uvelebil se v křesle. Pravidelné křupání granulí v Arnyho tlamě mě uklidňovalo, stejně jako praskání kamen.

Otevřel jsem oči. Kouknul jsem se na ručník, ale Arny nikde.

Vyskočil jsem z křesla. Začal jsem křičet: „Arny! Arny, kde jsi?“ Běhal jsem po obýváku. Vyběhl do patra do ložnice a zas zpátky.

Dveře byly zamčené. Arny prostě nemohl nikam odejít. Ale nebyl tu.

Klesl jsem na kolena. Hlavu jsem zabořil do koberce.

Když jsem si myslel, že je se vším konec, přiběhl Arny a olízl mi tvář.

Překulil jsem se a objal jsem ho.

Bez Arnyho by můj život postrádal smysl.

 

Ze skříňky nad stolem jsem si přinesl truhličku, ve které jsem měl staré fotky, kamínky, sojčí pírka, dančí parůžky, které jsem posbíral při venčení.

Posadil jsem si truhličku na klín a začal se v ní přehrabovat.

Jako první věc jsem nahmatal růžový zápisníček, který byl plný razítek zvířátek, obrázků kytiček a krátkých zápisků psaných fialovou barvou. Nechal jsem si ho s tím, že ho dám svojí dcerce.

Důkladně jsem si prohlédl fotky. Některé z nich už byly zašlé, ale fotky, na kterých jsem byl s manželkou, zářily plnými barvami. Se zaujetím jsem si prošel hlavně fotky ze svatby. Ten prsten jsem na nich poznal bezpečně. Byl to snubák mojí manželky.

Začínal jsem tomu přicházet na kloub a on mi řekne, abych se šel léčit.

Vrátil jsem fotky do truhličky. Hodil jsem přes ně červený šátek, který jsem našel včera.

 

Vydal jsem se k Frantovi.

„Potřebuju s tebou mluvit, sousede.“

„Mám takovej pocit, že jsme spolu mluvili včera,“ Franta máchnul rukou, ať jdu dál.

Dosedl jsem ztěžka na dřevěnou židli. Nad krbem viselo paroží, lebky, vycpané hlavy divočáků. „To je právě to. Díval jsem se doma na starý fotky…“

„Jak se má Arny?“ přerušil mě Franta.

„Z těch fotek jsem jistil,“ pokračoval jsem, „ že ten uříznutý prst a ten prsten patřily mojí ženě.“

Franta zakroutil hlavou. „To je nesmysl.“

Tvář se mi scvrkla do jednoho provinilého šklebu.

„Zabil jsem ji já?“

„Jasně, že ne.“

„Jak to můžeš vědět?!“

„Tak se koukni na svoji levou ruku.“

Prohlížím si prsty, jsou jenom čtyři. Místo prsteníčku mi zůstal jenom hrbolek, na něm mám položený ten nalezený prst a svírám ho mezi prostředníčkem a malíčkem, jako by byl můj.

„Už jsi to pochopil, sousede?“

 

Franta má pravdu, Arny. Měl bych se jít léčit.

Nikdy jsem neměl manželku, natož pak dceru. Copak bych se svojí nemocí mohl mít rodinu?

Je tu ale problém, Arny. Když se budu léčit, dopadne to pro nás oba hrozně.

Zavřel jsem světle zelenou truhličku a vrátil ji do skříňky nad stolem. Sundal jsem vodítko z věšáku.

„Půjdeme se projít do lesa?“

Arny se rozštěkal a začal zuřivě vrtět ocasem.

„My dva neskončíme v žádný kleci.“

Vzal jsem Arnyho hlavu do dlaní.

Ty a já patříme k sobě. Aspoň doufám.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

09.10.2019 21:59:57dát kritice tipK3
redaktor prózy

Nečetlo se mi to dost dobře. Takové jako neuspořádané, nesouvislé.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.