Smrt Arnošta z Mansfeldu

Smrt Arnošta z Mansfeldu

Historický apokryf na téma „Jak to asi skutečně bylo.“

  -“Ještě tam prší?“
  -“Ne, teď tam sněží.“
  -“To se dalo čekat, že se na noc ochladí. Bůh s těmi, kdo jsou dnes na cestě.“ Ruce některých z přítomných se vznesly k čelům a naznačily kříž. Ani válka, která trvala už osmý rok z vyměřených třiceti, nevymýtila u nich některé zvyky.
  -“Tady máte zrovna jedny takové, veliteli,“ prohodil ten, který prve vyhlížel z okna.
  -“Kdo by se sem vláčel v tomhle nečase?“ mínil další.“Snad jenom nějací pohanští-“
  _“Ticho, ksakru! Jazyk za zuby! Co když rozumějí po našem?“ okřikl ho velitel. Třebaže ležel v posteli, zakryt beránčími kožešinami až po krk, vyzařovala z něj autorita, kterou nemohlo snížit ani to, že byl oslovován tak prostě namísto hraběcího titulu, který mu náležel.
     Příchozí na Turky nevypadali. Když se vymotali z dlouhých plášťů a setřásli sníh z klobouků, první z nich přistoupil blíž. Vzápětí ležícího muže osvítil záblesk poznání:
  -“Ty, Kristiáne? Kde se tu bereš?“
  -“Ovšemže já, Arnošte.Už přes dva týdny jedeme ve tvých stopách a teprve teď se potkáváme. To jsem tedy opravdu rád.“
  -“No ano, také jsem rád, že tě zase vidím. Sedni si přece a vypravuj, jak ses dostal až sem. Urakovice. Taková díra. V životě by se o ní člověk nedověděl, nebýt toho, že jsme se tu museli zastavit, šlakovitá věc.“
  -“To nic, nenamáhej se, Arnošte, já jsem všechno slyšel. Rozpustil jsi vojsko, děla dal do zástavy Bethlenovi a cestuješ do Benátek.“
  -“Tak to jsi slyšel správně. Jen to mi vadí, že už tam nedojedu. Umírám, chlapče, je to tak. Ale nic si z toho nedělej, my staří vojáci to tak nebereme a co se války týká-“
  _“Válka může trvat ještě pořádně dlouho, Arnošte,“ přerušil ho Kristián Brunšvický, kníže z Halberstadtu.
Přešel klidně to oslovení a nakonec i celou zprávu. Časy falcké války, kdy společně bojovali proti císařským vojskům už sice minuly, ale přátelství jim vydrželo. Arnošt, hrabě z Mansfeldu, se dokonce i trochu pousmál, když si ty staré časy připomněl.
  -“Řekni svým lidem, ať se usuší a ohřejí. A to máš s sebou opravdu jen tyhle dva?“
    Ti, o nichž se mluvilo, mladý chlapík, ověšený zbraněmi, které mu při jeho postavení sluhy snad měly dodat sebevědomí, i druhý, hřmotný chlap, asi padesátiletý, s tváří i způsoby jezdeckého důstojníka, poodešli k ohni.
  -“Jen dva, ale vydají za hodně. Zvlášť ten starší- rytmistr Weinbrandt. Ani nevím, má-li jiné jméno, ale je to voják každým coulem a na cestách lepšího průvodce nenajdeš. Dokonce i tady mi hned ukázal chalupu, kde tě najdu.“
  -“Zvláštní. Copak nikdy nezabloudí?“
  -“Podle toho, co jsem od něj slyšel, zabloudil jednou. V Alpách, na samém počátku války. S třiceti muži zabloudili v těch údolích a dorazili vyhublí, hladoví, skoro bez zbraní a bez jediného péra na širáku. Ale přes všechno to byla velká věc, protože je už všichni považovali za mrtvé a oni se vrátili krom jednoho, co se zřítil do strže, úplně všichni.“
  -“A jak dlouho byli pryč?“
  -“Dva týdny, pane hrabě, dva týdny,“ zdůraznil rytmistr, který slyšel, o čem je řeč a odpověděl místo svého pána. Šlechtici přešli tu drobnou nezdvořilost bez povšimnutí- mezi vojskem nebylo možno dbát na etiketu jako někde u dvora. Kristián jen poznamnal:
  -“Takových věcí bys od něj mohl slyšet spoustu. A všechno pravda, žádná lež.“
  -“Ty necháváš své lidi, aby se chvástali?“
  -“Klidně. Tedy pokud umějí mimo to i další věci.“
  -“Myslíš kromě chvástání a pití?“
  -“Přesně tak. Já vím, co v kom vězí, neboj se. Ale řekni mi, je to s tebou opravdu tak zlé?“
  -“Dost. Ale mluvme o něčem veselejším.“
  -“Proč ne? Weinbrandt zná i veselé historky. Může vyprávět, jak dlouho budeš chtít.“
  -“Milerád, pánové, jestli je to vaše přání. Víte, už mne víckrát napadlo, že nejdůležitější je, co o člověku řeknou druzí.“
  -“Jak to myslíš?“zeptal se kníže se zájmem.
  -“Já asi vím, jak to myslel,“prohodil Mansfeld. „Třeba ta tvoje medailka,co se o ní vypráví široko daleko. Já vím, že je to pravda, protože od tebe jednu z nich mám.“
  -“No jo, přítel Boží, nepřítel kněží. Tak jsem se kdysi označil. To byla taková nerozvážnost. Ale to, co se o mně a mém štábu vypráví ohledně neuburského kláštera, je nehoráznost.“
  Mansfeldovy kníry nad pyskatými ústy se naježily. „Tedy já jsem slyšel, že-“
  -“Já vím, že se toho už asi nezbavím, ale tuhle Weinbrandt tam byl taky, tak by to mohl uvést na pravou míru“
 Když byla řeč o neuburském klášteře, nastala dost vzácná příležitost vidět brunšvického knížete, jak se tváří znechuceně.
  -“No co by, usídlili jsme se v tom klášteře, ale když jsme ve sklepě objevili tucet k smrti vyděšených  jeptišek, které by součtem roků překonaly snad i Metuzaléma, pozvali jsme je ke stolu. A když pan kníže zjistil, že se postí už třetí týden, prohlásil, že když mají návštěvu, nemusejí to brát tak přísně. Tak dal zavolat pár kuchařů do klášterní kuchyně, ti samozřejmě nepřišli s prázdnou a my, důstojníci, jsme se jen tak pro zábavu rozhodli, že je budeme při jídle obsluhovat. Ale oblečení jsme při tom byli slušně, sundali jsme si jenom klobouky...“
  „Jo tak...“zamumlal Mansfeld jaksi rozpačitě. Tahle verze byla opravdu dost odlišná od toho, co slyšel on. Zavrtěl se nalůžku a najednou se podivil, když vedle sebe viděl místo nově příchozích jenom své vlastní lidi.
   -“Co se děje?“zeptal se. „Přijel snad někdo?“
   -“Kdepak. Kdo by se sem štval v tom nečase?“
Mansfeld sebou  trhl. Skoro přesně totéž slyšel před chvílí. „Copak jsem usnul?“ zeptal se.
  -“Usnul jste, pane. A docela tvrdě. Skoro jsme si mysleli- tedy teď si myslím, že by byl čas povečeřet.“
  -“Tak to jo. Trochu jsem se prospal. Ale měl jsem sen, který stál za to. Odmlčel se, protože si uvědomil, že Kristián Halberštátskýje už několik let po smrti. Ten oslnivý mladý muž, který se postavil na stranu, která prohrávala a tím si zatarasil všechny cesty. Nakonec mu zbyla jenom jediná, která vedla pouze k nemoci a ke smrti. Ale o jeho životě se vypravovaly podivuhodné věci, jako například, že po obsazení kláštera v Neuburgu donutil přítomné řeholnice, aby při hostině obsluhovaly nahé... Ale ano, pomyslel si. To je přesně ono. Vždycky nakonec rozhodne, co o člověku řeknou ostatní.
    A tak, když ho druhý den navštívila smrt, jeho lidé o něm rozšířili zprávu, že se nechal ustrojit do své nejlepší zbroje a nechal se podpírat dvěma svými nejvěrnějšími druhy a tak zemřel vstoje...