Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

HELOU, STARÝ BRACHU! (4)

11. 10. 2019
1
0
321
Autor
ludvik.toman

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (37)

 

V této zemi obecně platí, že jedinci v ní nejsou připraveni na otázku.

Na jakoukoli otázku, v jakémkoli z oborů lidských zájmů, popřípadě činností.

 

Připravil jsem se tedy tím, že jsem si na čelní desku monitoru umístil obrázek.

 

Co na něm vidím?

 

Pokud si odmyslím ikony všech těch vevnitř nainstalovaných souborů, když prostředí toho onoho jejich vevnitř je mi zcela neznámé, a mnou proto slovně neoznačitelné, pak se podělím o jednu dnešní čerstvou související zkušenost – kterou jsem zcela zřetelně rozlišoval při předcházejícím zpracovávání v corelu a kterou nyní zas až tak jasně už teď na monitoru nevidím.

 

Pravý z dvojice jelenů vyvedených na omítce má dolní konec levé větve stylizovaného paroží zřetelně vetknut dovnitř slechu levého ucha!

! ! !

To rázem znamená, že zpodoben je tu jelen ležící na konci honu jakoby po výřadu, ozdoben či poctěn mysliveckými triumfy, mírněji řečeno trofejemi, jak bývává obvyklé.

Proto z takové snadno přehlédnutelné maličkosti, která na hlavě zrcadlově převráceného jelena umístěného ob okno nalevo není vůbec patrná, je možno vyplavit první představu.

 

Že totiž tento jelen je kdykoli připraven na zmrtvýchvstání, představíme-li si ho viděného kolmo shora božím okem takto ležícícího na pažitu – přičemž on stejně kdykoli ihned může přijmout existenci zombie, anebo fexta, kterého už není možno zastřelit jinak nežli speciálně odlitou nebo posvěcenou kulí.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (38)

 

Ovšem stejně tak snadno se může tento jelen oddělit od omítky, dokonce oba.

Třebaže pro oči nevidící nejsou nežli figurami z malovaného vyvěsního štítu zcela běžného cechovního znamení umístěného na průčelí myslivny staré nějakých těch zhruba 150 let.

 

V níž se třeba, za dobu všech těch prošlých válek a jiných dějin, občas někdo zastřelil.

Popřípadě zamiloval, ale povětšinou s týmž pro naše časy už podobně nevydařeným výsledkem.

 

Ale zpět k těm jelenům, kteří jsou zajímaví třeba tím, že každý jeden má vetknutou dovnitř tlamy či mordy zelenou větvičku. Odlomenou zřejmě z nějakého jehličnanu – jedle, popřípadě smrčky, bývávaly takovému trofejnímu účelu nejblíže.

 

Ovšem tatáž zelená bývává i barvou ektoplasmy, která se v zevní formě prapodivného slizu vyřine zevnitř úst kohosi stiženého posedlostí, pokud se úsilí případného vymítače stává úspěšným.

 

Dnešní jelen by cosi takového mohl vidět v televizi, zatímco ti dávnější, už i v době Kafkově, by si museli vystačit sami.

Tedy nabýt zkušenosti vlastním prožitkem.

 

Kafkovy časy, kromě lecčehos, co se nám ještě možná připomene, bývávaly explosí inspirační směsi spiritismu a okultismu, jakož i s nimi souvisejících zjevení.

 

Takže by se nikdo nemohl divit, kdyby se jeleni z fasády objevili i ve kterémsi Kafkově snu.

 

Vždyť jeho doba byla čemusi takovému i jinak příznivá – přece ve Vídni tenkrát úřadoval sám věhlasný profesor Sigmund Freud, klasik výkladů snů a jiných podprahových vidění.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (39)

 

Mezi stránkami 50 a 250. Kafkova ZÁMKU jsem napočítal následující zmíněná zvířata:

3x kočka,

orel,

pouze jen jako slova, nikoli existence,

živá kočka, dokonce odlišena jménem Minda, objevující se aktivně ve dvou oddělených scénách,

Lví – název ulice,

ještě jednou kočka, dokonce divoká, ale též pouze jen slovo v rámci čehosi jako přirovnání,

hladový pes – opět jen slovo.

 

I cosi takového lze nazvat obsahovou analýzou.

Neboť předchozí počty mě vedou k následujícímu shrnutí:

Autora Franze Kafku zvířata vyskytující se okolo jeho postav nijak zvlášť nezajímala.

Neboť bez zmínek o nich byl jeho svět ještě pustější.

 

(Byť jindy psal celé dlouhé povídky o opici, šakalech na poušti nebo myší zpěvačce.)

 

Možná i proto míjel dvojici jelenů vymalovaných na průčelí siřemské myslivny – třebaže přátelům v Praze nabízel v dopise zastřelené koroptve.

Které, alespoň evidenčně, musely mít s tou myslivnou něco společného.

A on se musel v takovéto souvislosti okolo té myslivny aspoň nějak ochomejtnout.

 

Lovná jako lovná – jedinou otázkou proto je, nakolik tenkrát vůbec byli rozšířeni jeleni po plochém šiřemském chmelnicovém okolí.

 

Oko bloudí takovouto mapou na průčelní stěně myslivny – poněvadž prozatím pořád marně hledá nápověď cesty k co nejvíce příslušejícímu příběhu.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (40)

 

Postál-li by tenkrát ten mezi místními hned napohled jinačejší pražský lufťák Franz před tamtím stavením, a soustředil-li by svůj pohled, jako já jsem před chvíli činil vůči obrázku na monitoru, možná by mu rovněž připadalo, že silueta postavy levého jelena připomíná tělesnost kentaura, když stačilo by nahradit hlavu s parohy čímsí týmž s lidskými rysy, jakož i, v případě zejména současných úředníků, občas i sviními.

Kentaur s kohosi hlavou, třeba hned tou Kafkovou – nebo kohokoli jiného vizáží.

Pamatujete si ten nedávný úryvek, v němž lufťák Franz vedl na jaře roku 1918 za ohlávku kobylu za hřebcem ze Siřemi do Pšova?

 

Po tomto i všech následujících souvisejích zážitcích se následující noci mohlo přihodit cokoli.

Muž s jelení hlavou jako odedávný božský archetyp, jehož existence je dokonce prokazována v odborných kulturně antropologických knihách.

Nebo opravdu jen historka ve stylu tamté písničky Strejček Nimra, v níž Kafka táhne za sebou po okresce na provaze namísto té kobyly jelena.

Ovšem k příští kopulaci zrovna tak.

 

Podobné představy jsou hodně svádívé – jenomže, pozor!!!, jsou tu již ti lidští králíci s hlavami z papírmaše, jak je známe z veselého sitkomu Davida Lynche.

 

Takže si prozatím jen mysleme, než se třeba případně jednou vyslovíme rozhodně, že kdesi uvnitř té siřemské malůvky se prozatím skrývá jakési proroctví.

 

Vždyť přece stačí jen pouze sjet pohledem z jelena levého způsobem tělesnosti navozujícího dojem kentaura k roztáhlému tvaru ornamentu připomínajícího zrovna tak archetypálního Zeleného muže.

Jistě, jistě, přátelé, všechna čest tradici, kterou se zajímal i Kafkův současník Carl Gustav Jung – jenomže, jenomže, nepřipomíná vám tento výjev hlavu a roztažené ruce dirigenta viděného z vysokého nadhledu zrovna právě ve chvíli, kdy je nachystán užuž odmávnout vůbec první takt jakési předehry?

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (41)

 

V jejichž hned prvních tónech vstupuje z pravého portálu na jeviště Franz Kafka vedoucí za sebou na provaze jako tvrdohlavou kozu, které již taky, mimochodem, vyjmenovány byly, opět tamtoho jelena.

 

Umíte si představit nějaký lepší zdroj takového množství možných příštích situačních konfliktů?

 

To je přece Fedériko!, rozhlíží se znejistěle Franz, zatímco křičí jiní, To je přece celý Fellini!

 

I zneurotizovaný Woody Allen se tu kdesi mezi obecenstvem může objevit, dokonce doprovázen svými celoobličejově maskovanými rodiči z BANÁNŮ.

Kterýsi z bratrů Marxů?

Sem s ním!

 

A to jsem ještě nevyjmenoval jelení tradici zevnějšku sibiřských šamanů.

Popřípadě ty různé obdobně vyhlížející čárové siluety postav lidských smíchaných s jeleními – zanechané přes časy na zdech neolitických jeskyní.

Zvláště pak, že i ten film kdysi býval hlubinností čímsi jako uměním jeskyní.

 

Hle, co za všechno jelení lze vidět, dívá-li se člověk s jistou pozorností do plochy obrazovky počítačového monitoru.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (42)

 

Nemá on ten Woody Allen kdesi uvnitř jeho filmu EROTICKÁ KOMEDIE NOCI SVATOJÁNSKÉ jelena taky?

Neexistuje snad ani jeden klasický film, v němž by kdosi v jakékoli mytologickém svazku zápolil s jelenem?

 

Upozorňuji v případě autorky doprovázející grafiky jakéhosi vyobrazeného jeleního božstva na tu kundičku tvaru mužova zranění.

 

To v souvislosti s Kafkovým prapodivným vztahem k ženám.

 

A navazuji vzápětí na původní téma krátkou vzpomínkou na instalaci sochaře Kurta Gebauera, kterou jsem viděl před dobrými 10 roky, kdy tenkrát do zdi třídy školní budovy v jeho rodném městě Hradci nad Moravicí, do míst, kde jindy bývávají vyvěšeny portréty potentátů a jiných prezidentů, rovněž vbodl 2 esteticky souměrné bezlisté suché větve jakéhosi předtím listnáče.

Čímž mu vznikla téhož druhu kompozice jeleního paroží, jakou se honosí i oba tamti jeleni vymalovaní na siřemské zdi.

 

Zřejmě mi bude stát za to, zeptat se Kurta Gebauera na důvody začátků jeho zobrazení.

 

Ve školní třídě krapet prapodivně koexistující dílčí ilustrace o Smolíčkovi Pacholíčkovi a Zlatém jelenovi.

Jenž jakoby si i přes zeď vnikl sem mezi ty učitelské jezinky pro žáka.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (43)

 

Příběh si lze představit i jakési svého druhu schéma, dokonce připomínající jakoby nákres paroží, ve kterém se z rozličných větviček vlásečnic cosi ve stále se zvětšujících tepnách dopravuje až k hlavě.

Toho čehosi by mělo být stále víc – ovšem v mém případě je naopak hlava stále prázdnější, to z toho stálého zcela zbytečného vydávání sil až na samé periferie nezájmu, kdyby v tomto příběhu nějaký lékař mudr vřazen byl, nějak takhle by před kamerou promluvil.

Následně by třeba porovnal paroží s plícemi, jejichž úkolem je prostřednictvím tepen, vlásečnic a žil okysličovat hlavu zrovna tak.

 

Napadá mi, že takový výklad sousledně demonstrován na fotografii plíce tuberáka by mohl být invenčně obzvláště účinný.

 

A obdobně na kterémsi nejposlednějším mezitím už zapomenutém okraji studie paní Radany Müllerové, na jednom z jejího zcela nejpominutelnějšího panožku, dokonce možná od hlavy nejdále, se nachází zmínka o národnostních poměrech vesnice, v níž Franz Kafka byl jen pouze rekonvalescenčním hostem.

 

Byl takový mezi všemi vůkol takový jenom jeden, a já navazující situace obdobného paradoxu moc dobře znám – žijící přece kvůli protestu už několik týdnů jednotvárně jen z pouhé v kastrólu hodiny do měkka vařívané pořád stejně tvrdé kukuřice.

Oni totiž ti jediní, nebo poslední, bývávají nejumanutější, a proto si umím představit řeč mezi takovým místním solitérem a Franzem Kafkou, ke které by samozřejmě mohlo dojít jen tehdy, byla-li by vedena jen v pouze naprosto perfektní pražské němčině, poněvadž, jak je známo, podbořanskou verzi mezi všemi německými dialekty nesnášel Kafka především.

Nebudu však popisovat celý průběh jejich rozhovoru, který omezím jenom na jakousi kostru, na jen pouhé schéma, zejména.

 

Představte si vlastenčíka odchovaného ohlasy rukopisných bojů, navíc vzdělaného v heraldice aspoň o tři třídy zvláštní školy déle nežli já.

Jistě i vám by tvrdil, že ti jeleni zrcadlově po stranách umístění jsou součástí nějakého vlasteneckého erbu, jehož tělem, co tělem, duší!!!, možná, že kartuší se to odborně nazývá, je ono dvoudílné okno mezi nimi.

A na důkaz by si dovolil prosbu, po níž by vešel dovnitř domu čp. 7, posléze v prvním patře doširoka rozrazil obě křídla okna do stran čelně ven, a začal by vyřvávat, a to už jen česky, na celou siřimskou náves.

Zejména cosi o tom, že na všech všech vladařských a jiných mocných erbech stojí vždy po stranách lvi, medvědi, elefanti, a jiné stejně mocně zvěře, a oni nám, Bruncvíkova lva, to si pamatujte, hulákal tenkrát i na Kafku, a ne byste nám ho potom v té vaší příští knize zprznil na nějakého ševce Brunclíka, jak to máte, pane spisovateli Kafko, v úmyslu, tak toho našeho dávného českého královského lva jsme museli kontribuovat do Vídně, a nám proto tady nezbyli nežli tihle dva jeleni, naši mocní praslovanští patroni, Jesu Christe, pomiluj nás, Christe, Ejlén som!

Zamává ještě dvěma indonéskými vlaječkami a zavře za sebou okno.

 

Ka Kafkovi stojícímu zkoprněle na návsi se mezitím postavil jakýsi venkovan, který ho teď oslovil: – Sousede, nebyl byste od toho a nezašel nám teď do Pšova s naším jelenem?

A načpak to?

Potřebujou si tam nechat obskočit nějakou jejich jelení kobylu.

Říká se snad laň.

To taky, jenomže my, když se je jedná o prvničku, která ji má na omak ještě heboučkou, tak to my občas řekneme i jelenici. Tak co, – plácne bodře partnera po citelně vetchém tuberáckém rameni: – dáš se, sousede, do toho?

Obskočíš teda za nás tu jejich kobylku?

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (44)

 

Stávalo se tedy tenkrát v Siřemi, o čem Kafka, a to i nejintimněji, to znamená v později spálených denících, radši ani nepsal.

 

Poněvadž on nemusel – zatímco mě nutká potřeba se zajímat.

 

Jako způsob realizace, vylučující Vypravěče a podobné instrumentálie, by asi byla vhodná podoba neformálního tlachání účastníků jakési siřimské konference o Franzi Kafkovi, odbývající se v prostoru interiéru zámku sýpky, tedy situace o pauze, v níž by se mísilo dohromady zcela přirozeně všecko: někdo vypráví, jiný komentuje, nebo dokonce herecky zvládá.

Může se při tom jíst, vykonávat tělesné potřeby, a dokonce i pospávat.

V tomto pojetí je možné i opakování instalace sochaře Gebauera s jeho dodatečně zneužitým kafkologickým výkladem.

Něco se děje slovy, a něco dotáčkami, cosi je dlouhé na pár vteřin – a cosi udrží pozornost celé minuty.

Jen to téma, téma, to vůbec základní, stále ještě nemám.

Třebaže ještě nějaký čas budu sypat prostřednictvím klávesnice drobnosti.

Utěšuje mě totiž stále pomyšlení, a v jistém smyslu pobízí, že z délky Kafkova pobytu trvajícího 8 měsíců, by bylo možno vypreparovat pásmo příhod ve výsledné délce 80 minut.

Pouhých 140 obrazů ke stavu hotovému, jak soudí David Lynch.

 

Vlastně by to chtělo jen pouze 140 dílčích pismackých příspěvků seřazených do jakéhosi dramaturgického řádu.

 

Pouhých 140 konečků jednoho zceleného, hlavu chobotnice, napájejícího organismu různě tlustých chapadel.

 

Co se týče obsahové analýzy živočichopisné hutnosti textu ZÁMKU, pak jsem nucen shrnout zoologický výčet stručně, byť naposledy: do konce už jen dobytek na pastvě, mol, přičemž obojí opět jen jako slova bez doprovodné činnosti – škoda tedy slov.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (45)

 

Naveden obrázkem, zahajuji tedy psaní vůbec první scény celého filmu, která by mohla být klidně dlouhá i několik minut – pokud do ní ovšem postupně sesbírám tolik potenciálu, kterého má prozatím leda tak na minuty 2.

 

Odehrává se v prostředí ordinace Kafkova lékaře někdy v srpnu roku 1917, a podle toho to uvnitř, i na chodbě před ní, i tak válečně zašle vypadá.

Nevím, nakolik byly už tenkrát všeobecně rozšířeny, ale představuji si, že v ordinaci stojí těleso starodávného rentgenu, a jedno mi je, nakolik už tehdy byl používán.

Poněvadž film je přece odjakživa především sen – v tomto případě Kafkův sen.

Starobylost a očividná těžkopádnost tohoto zařízení je ovšem možným zdrojem průběžných příhod s onou projevovanou se tak zvanou kafkovskou nepřátelskostí věcí, kterou tak skvěle zvládal prezentovat třeba Jan Švankmajer.

Věc občas překáží, nebo tu a tam i vyvine činnost, která se od ní nečeká.

Po celý čas scény ji samu cosi napadá.

 

Pokud by takové zařízení k dispozici nebylo, tehdejší Kafkův lékař by si musel s vystačit s dobovou anatomickou mapou plicního dvojlaloku, tedy s jejím obrázkem v secesním zobrazovacím stylu přivěšeným na stěně ordinace.

 

Podstatný pro příběh je jeho výklad, kterým Kafkovi vysvětluje v tamtom čase současného všeobecně rozšířeného esoterismu, v čem zhruba tak okolnosti jeho nemoci spočívají.

Vykládá mu tak zejména o čemsi jako zrcadlovosti paroží a lidských plic obecně.

Též o shozu paroží jako symbolu začátku nového života – jak jsem představil v dnešním obrázku.

Učí ho novému způsobu dýchání, jehož začátkem je vědomé hluboké sklonění hlavy a s ním související jakoby vysávání sebe sama, potažmo své nemoci.

Lékař MUDr. Mühlstein, podle Kafky samého podobný kozlovi, jak známo, při obdobných výkladech a návodech žvaní, vsugerovává mu život jelena, zatímco Kafka poslouchá zcela netečně a stroj solitér se chvilkovými projevy škodolibosti baví.

 

Není proto divu, že od té doby míval Franz Kafka takový něco jako mírný, ale herecky patrný, zlozvyk – jemuž propadl pokaždé, když se cítil špatně,

Pouze sklonil hlavu – aby chvíli nabíral sil ze svého vnitřního plicního jelena.

 

A právě tohleto, byť sice jenom občasné, nasávání sebe sama, tahleta návykovost, způsobována depresemi, ho ve výsledku nakonec zahubí.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (46)

 

Jednou jsem udělal radost básníkovi Miroslavu Holubovi – a on zase naoplátku tenkrát mnohem větší mně.

 

To bylo, bylo, pro případný film je teď důležitější s básníkem Miroslavem Holubem související věc jiná.

Na začátku 90. let byl protagonistou jednoho dílu televizního cyklu GEN.

Včera jsem se díval, na youtube, dokonce na celém internetu, se tento díl sehnat nedá.

Neví někdo, nemá příležitost, jak se k němu dostat, jak?

 

Věty promluvy Miroslava Holuba tam totiž doprovází taková jakási pro mne podivná věc stojící v rožku na kancelářském stole.

 

Takový asi patnácticentimetrový svislý skleněný válec uvnitř něhož se jako nějaké kyvadlo pohybuje nahoru a dolů chuchvalec bílé organické hmoty.

Vědět, oč se jedná, jak se jmenuje, položil bych týž předmět jako zcela přirozenou dekoraci na stůl v ordinaci MUDr. Mühlsteina, aby na něj vyšetřovaný Kafka zíral stejně netečně jako později na ty siřemské jeleny na zdi.

 

Opakuji již jednou použitý obrázek, poněvadž se mi mezitím povedlo spojit s paní Müllerovou, autorkou té mnou chválené kafkologické siřemské eseje, dnes už provdané Burešové, a proto mohu jeden, na dotyčné mnou vytázaný, dodatečný výsledek použít do filmu.

Dozvěděl jsem se totiž od paní Burešové, že v siřemském domě s jeleny čp. 7 bydleli v Kafkových časech nějací Feiglovi.

Je však možné, že pouze manželka s dcerami, a to už jako vdova – poněvadž jakýsi siřemský Feigl padl hned na začátku války, už na podzim 14. roku.

 

V každém případě je motiv 7 dcer, a to nejenom díky numerologickým vlastnostem čísla 7 samotného, velmi nosný, poněvadž připomíná, nebo upomíná, na jakousi mytologickou nebo pohádkovou nápovědu, stejně jako na obsesivní nutkavost Felliniho filmu MĚSTO ŽEN.

Přičemž Kafkův prapodivný vztah k ženám je znám, a prostřednictvím dějů snu by mohl, obdobně jako tamta bílá organická hmota uvnitř skleněného válce na stole MUDr. Mühlsteina, vyjevovat svoje pravé příčiny.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (47)

 

Vypadat to sice bude, že se i dneska stále pořád motám na jednom místě, ale kdepak, od včerejšího dopoledne, od posledního blogu, se po pouhých 24 hodinách hodně mnohé změnilo.

I v případě hladového, tedy nenažraného, jako jsem už skoro 4 měsíce já, zažraný konceptualismus vždycky vítězí.

 

Celé včerejší odpoledne až do večera, píšu, poněvadž i můj čas mi takto jednolitě splývá, jsem se všudemožně dotával, jestli někde není k mání ona pohlednice Siřemi, kterou Franz Kafka vlastnoručně popsal a odeslal 20. září 1917 Maxi Brodovi do Prahy.

Zásadní text z ní cituje pak Brod v Kafkově životopisu – na tento text sám, vlastně jen odstavec, dojde řada snad už v blogu příštím. A pokud ještě ne, tak později.

Poněvadž citován být musí, nejméně pro dramatizující neshodu sourozenců Ottly s Franzem, jež by mohla přispět k pestrosti příběhu filmu, jehož dějem se tady zabývám.

 

Lakotní Rakušáci, třeba, pod záminkou jakési té ochrany osobních údajů jako majetku, obrázek původní pohlednice zgličovali, takže na internetu jsem se tedy sháněl dlouho, až nakonec, patnáct minut před 19. hodinou, jsem narazil na tento malý, téměř nečitelný, exemplář.

 

Situace topografie, kterou zobrazuje, ve mně ovšem hned vzbudila zájem, neboť mi připadalo, že cosi, pro mne určitého, je tu možná v rozporu s dosavadními znalostmi, které jsem, žádné vlastní na začátku nemaje, pochytil všechny od znalců.

 

Takže jsem se začal podrobněji zabývat – byť jsem, neboť jsem už znal kutací metodu, v příští hodině postahoval ze slojí googlu obrázky další, víceméně napohled tytéž; ale některé naprosto nečekané.

Není třeba se jimi chlubit, na jejich jedinečnou příležitost je rovněž ještě času dost.

 

Zásadní v dnešním příběhu je čára, dokonce rozhodnuta samotným Kafkou, čára cosi určující, svým způsobem nezpochybnitelnost sama.

Každému rozumnějšímu proto doporučuji, ať se na její genezi nějakou tu chvilku pozorně podívá.

 

Zde čára svým dolním koncem již cosi lokalizuje, byť se nepozorným může jevit, že končí v oblouku koruny stromu.

Který se určitě po 100 a 2 letech nezachoval.

Ale co se zachovalo, je dnešní panoráma siřemské návsi – a proto ti, kteří jsou jí zblízka, by k ní měli ihned všemi možnými způsoby upalovat, z Blšan a Loun třeba jen tak víkendově na kolech.

A natáčet a fotografovat situaci dílčích panoramat dnešní návsi ze všech stran, poněvadž kterýsi takový záběr může být oním otevírajícím tajemství.

 

Poněvadž vždy je tady možnost, že se komusi i dneska přihodí, co nastalo Fotografovi ve Antonioniho filmu ZVĚTŠENINA, dokonce možná kvůli nějakému citátu nakouknu do scénáře, popřípadě do dotyčné Cortazarovy povídky, v níž by nikdo neznalý základní zdroj zmiňovaného filmu nehledal.

 

Stejně jako v případě rukopisného dopsání na čelní straně pohlednice odeslané dne 20. září roku 1917 (tedy jen pár týdnů před leninským zdarem Velké Říjnové revoluce) ze dneska už naprosto zcela zapomenuté Siřemi.

 

(Náhle mi napadlo, že, přeciž, i Marcel Duchamp v tomtéž roce 1917 zveřejnil jeho Studánku.)

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (48)

 

Dnes mnou rozepisovaného tématu si, samozřejmě, všimnul zřetelně dlouhý čas přede mnou už kdosi jiný – jenomže já za dva tři blogy dojdu dál.

Třebaže tamten, a nechci ho pomlouvat, si pro potřeby jeho blogu původní pohlednici leda tak vyzdobil, o jejím případném jiném potenciálu ponětí nemaje.

Zatímco já se původní zdroj snažil vyfešákovat do podoby, a mínil jsem i účelu, jež by vzbuzovala, popřípadě vzbuzoval, jakož i vybuzoval, rozvíjející související aktivity ještě i kohosi jiného.

To ve smyslu, aby byl návodem.

K jednání.

 

Takové Němčoury nějaké, tak zrovna ty bych naváděl nemusel, ti si zpoza čáry přijedou sem k nim dom jen tak nalevačku, nacvakají po Siřemi i s mapami před sebou, co potřebují ke srovnání, osvěžení či přímo transfúzi rodové paměti jakož i ke svému elementárně čtenářskému rozvoji, a ve svých vypolstrovaných meďourech se odtama odpraví zase pryč.

Nemá je tam co, v obci, ani na trase nazpátek, nemá je tam co kafkovského zastavit.

 

Že v Siřemi existuje nějaké Kafkovo muzeum?

Leda tak jako odkaz na internetu – ale abych nepředbíhal: kvůli důkazu o věrohodnosti jeho existence ještě na konci tohoto blogu utratím pár slov.

 

Tak tedy: Nějakýmu tamtomu jejich Němčourovi bych jenom takhle stejně jednoduše řek, Panorámata, a zejména po liniích pohledu dávného pohlednicového fotografa, a on, takový ten nějaký jejich Němčour, by už hned začerstva pálil na dálnici glycerín jako nějaký motorkářský plochodrážní jezdec.

 

A přibližně stejně tak, jenom pouhým takovýmto gifem, bych ho navedl k návštěvě onoho již zmíněného siřimského Kafkova muzea, s pokynem i prosbou, aby mi tam z celé veleplochy kopie té původní pohlednice, kterou tam uvnitř mají k dispozici, nafotografoval co nejpečlivěji jako nějaký Dejvid Hemings či Dejvida Hemingska tu její část, kterou jsem v gifu červeně obkroužil.

Ten David, ta Davida, vid i vida, vida vid, stalo-li by se, mohl bych se mít!

Vzdálen od Siřemi dobrých 500 kilometrů,

stejně jako kdosi si prohlížející moje www v metru.

 

Jistě, stačilo by přece napsat na adresu siřimského muzea e-mail.

Jenomže tohle jsem už před týdny učinil.

A zůstal bez odpovědi.

 

Takže teď, kdy mám k dispozici tuhle instruktážní gifovou skákačku, jim tam s ní v příloze napíšu zítra znovu, s prosbou o 1 či dva záběry.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru