Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Naděje
datum / id14.10.2019 / 499853Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno118x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Reportáž ze současného lesa na Vysočině.

Naděje

 

 

Naděje

 

Blížili jsme se k Třebíči a všechny kopce v dohledu, všechny ty důvěrně známé tisíckrát viděné stráně a hřbety, které udávaly podobu mému dávnému domovu, hořely jednolitou rzí mrtvých lesů, nebo, kde už bylo po všem, zívaly bezlesým prázdnem.

Tak je to pravda, zvěsti nelhaly. Je to tu zlé. Ještě horší než u nás na severu v dešťném stínu Jeseníků, kde byl kůrovec na vrcholu předloni.

Otřesená, podvedená Jana, která tomu předtím vůbec nechtěla věřit, mi položí nenadálou otázku: „Věnoval by ses tomu lesu tolik, kdybys byl věděl, že to s ním jednou tak dopadne?“

„Nevím, těžko říct…,“ přemýšlím. Po chvíli: „Ale copak by se něčemu takovýmu dalo věřit?“

„Hm, taky bych nevěřila.“ Hned nato: ­„P­odívej!“ To se vynořil další kopec a na něm zas to znamení zmaru, ta sytá barva pouště. Katastrofa.

Vědělo se přece, dumám už jen pro sebe, neboť na hlasité rozebírání za jízdy se neumím soustředit, dobře se vědělo o známé zranitelnosti monokultur, byly zkušenosti, na školách se o tom učilo – a přece se pokračovalo ve vyjetých kolejích a z­akládaly se monokultury nové. Málokdo bral poučení tak vážně, aby zavčas směřoval k jejich přeměně v nestejnověkou pestrou směs dřevin. Pro klid svědomí stačilo, že máme zavedené metody na ochranu lesa proti větru, sněhu a námraze. Ty selhávaly a kalamita stíhala kalamitu, ale k radikální změně lesnického myšlení nedocházelo. S tímto nikdo nepočítal, taková rána, téměř vyhlazení jednoho dřevinného druhu z celých oblastí, byla za hranicí vší představivosti.

Poučíme se aspoň teď konečně?, přemítám. Už bychom měli milostivě vzít na vědomí dřeviny, které se nám samy nabízejí, děkovat jim, hýčkat je a teprve v jejich skrovném stínu, kterého je ve vyprázdněném lese tak málo, pěstovat ty, o které stojíme. A kdo ví, někde možná i smrku by se pod nimi dařilo. Jenom už přestat myslet na výnos, myslet především na les, ať je jakýkoliv, na jeho trvalé udržení.

Jsme doma. Před křižovatkou U Jánů zabočíme na lesní cestu Zámeckou. Závora je otevřená. S povolením vjezdu si neděláme starosti, jistě bychom se domluvili.

Teď však hned na kraji zastavím, vystoupíme a nevěřícně se rozhlížíme. Nalevo napravo je strašlivé neznámo, holé prostory k politování. Tady vpravo byl starší probírkový porost a za ním stará kmenovina. Teď jedna obrovská holina a v ní několik nepravidelně rozmístěných starých borovic. Tam dál vpředu – ach, neuvěřitelné! – mlazina úplně mrtvých smrků. Jste to vy?, ptáme se jich. Ta houština, dokud měla zelené jehličí, zcela za sebou kryla mladý porost buků, lip a javorů. Teď vidíme až do nich. Uprostřed té bledosti suchých smrků se černají živé jedle. Jsou jako náplast na ránu: tak přece vás několik uniklo zvěři, když jsem vás přestal hlídat.

I na levé straně cesty se prostírá cizí, nezvyklé prázdno, táhne se podél silnice až k loukám Na provazech, kde o kousek výš pramení řeka Rokytná. Našemu neomezenému výhledu do luk brání porost javorů a jasanů. Jen bleskem se mi připomenou jejich těžké začátky v oplocence, dávno již zrušené.

Také na této pasece zbylo několik starých borovic. I ony svými semeny možná zpestří příští kulturu.

Uprostřed té holiny kolmo na cestu stojí hráz z jedlí obrovských – grandisek. Ještě jim není třicet, ale už sahají výbojnými vršky téměř do té výšky, kde začínají koruny borovic. Podél bariéry životem překypujících grandisek se půda dosud nezabuřenělé paseky až modrá hvězdami semenáčků. Cože, nerozumíte tomu? Ano, zárodky těchto jedlí takový nádech mají. Žel, všechny brzy skončí v srnčích žaludcích, také ony jsou jejich vybraná pochoutka.

Než se vydáme po Zámecké dál, táhne nás to napřed na druhou stranu silnice, kde dnes z okolního prázdna až nápadně vystupuje naše známá mladá dubinka. No, mladá… Jak se to vezme. Pro mě stále je. Byl to tenkrát nechtěný vetřelec na polesí, taková nehezká, pokřivená tyčkovina, raději bych na jejím místě viděl buky. Až při první probírce jsem ji vzal na milost. To kvůli smrčkům, které se pod světlými korunami dubů objevily a zvolna se šířily po ploše. Páni, to už je roků! Jestli se nemýlím, pomalu padesát.

Dnes je ze špatných doubků docela pohledný porost. Smrky, vyrostlé už do pěkné výšky, chrání jejich kmeny svým stínem před nectností dubů – z­avlčením. Proto snad i jejich zásluhou duby nakonec jakž takž vypadají k světu.

Smrk pod nimi našel to nejvhodnější prostředí pro svůj přirozený vývoj. Neboť je známo, že pro zdraví a přiměřeně dlouhý život potřebuje zpočátku růst ve stínu. Ty smrky, kterým lesník dopřává ihned nadbytek světla na otevřených plochách, sice rostou rychleji, zato málo vydrží; brzy plodí, chytají hnilobu a ve sto letech jsou staré.

Tady ve stínu se nikam nespěchá a roky se nepočítají. Na těchto stromech věk nepoznáte, jen chápete, že stáří je v nedohlednu. Úzké letokruhy houževnatého dřeva byste prostým okem sotva rozlišili. Nejdůležitější je, že na rozdíl od těch tam venku dosud žijí. Trpělivě čekají na příležitost, až se zas kousek oblohy nad nimi proschnutím koruny nebo pádem dubu uvolní.

I duby jsou dlouhověké. Žádnému z nich na nějaké desítce let nesejde.

Kolikrát jsem zde probírkou zasáhl? Třikrát? Od té poslední – na ní jsem si dal zvlášť záležet, byl jsem na odchodu a nechtěl nic nechávat náhodě – uběhlo dvacet let. Teď se mi zdá, že je znovu načase… Ach, brzdi! Dávno to není tvá věc. Jen se soukromě raduj. Jen se dívej, jak ty smrky zaplavují celý prostor zdola až pod koruny dubů, jaká je v nich dynamika, jak mezi sebou bojují o světlo a některé se už špičkami sápou až k jejich větvím.

Jana se zastaví u krásného, přímo výběrového dubu. Kůra jemně zbrázděná, kmen rovný, čistý, téměř bez suků. Přiloží ucho: „Žije, dýchá, poslechni si.“ Mám nutkání ten dub obejmout. Pokusím se, ale už to nejde, ani špičkami prstů se tam naproti nesetkám.

Najednou se mi rozsvítí a zadívám se na své duby jinak, nově, jako bych je vůbec neznal, jako na cizí. A tu si poprvé uvědomím: Toto že jsou ti mladí a nechtění vetřelci? Ta kdysi křivá nedochůdčata? Co jsem to zde celé roky vídal? Vždyť jsou to hotové stromy, které si zaslouží respekt. Počítej! Už jim táhne na osmdesát!

S odlehčeným svědomím, že jsem jim tu zaslouženou osmdesátku konečně přiznal, proderu se houštím na světlo. Venku ze sebe smetu smítka, vděčně se ještě ohlédnu – a jsem zas v syrové realitě.

Vrátíme se k autu, nasedneme a pomalu jedeme po Zámecké.

Ach, jak je tu všechno jiné!

Po chvíli se jakž takž rozkoukáme, ale ani pak nás nepřestává děsit hrozivý pohled do dalších a dalších pasek, na dosud stojící uschlé porosty.

Jen zelené ostrovy a ostrůvky života, které tu pustotu narušují, nás drží při naději.

S úklidem už tady pohnuli, těžká technika měla příležitost k rozmachu. Na místě starých, dospělých, mnohde i teprve dospívajících porostů, jejichž těžba se zřejmě ještě vyplatila, je už čisto. Smrk nikde žádný. Jen osamělé výstavky borovic, tu a tam modřín. Listnáče ne, ani jeden, takovou plevel před stoletím na panství hraběte Chorinského netrpěli.

Mladé a nejmladší porosty smrků stojí dál s opadlým jehličím a přischlými šiškami, tak jak podlehly drobounkému bratránku lýkožrouta smrkového, lýkožroutu lesklému. Nedivím se, že se na jejich úklid zatím nedostalo, ničemu neškodí. Ale mou přecitlivělou ženu bude ten obraz dlouho pronásledovat. Rozumím jí, je to zlý pocit, být svědky tolika zmaru tam, kde jsme to znali a milovali.

Já se raději chytám jen těch objevných bodů naděje: nahoře výstavků borovic a modřínů, dole skupin vyspělých i teprve dorůstajících listnáčů a jedlí, těch plodů tehdy vážně míněné lesní přeměny. Stály nás hodně práce a starostí, zato teď jsou základem nového lesa. Potkáváme je napravo i nalevo od Zámecké. Včetně „divokých“ javorových mlazin, jejichž zasloužilými rodiči a stálými zásobiteli semen jsou staré kleny, pozůstatek hraběcí aleje.

Opírám se o svou křivolatou památeční hůl, když opatrně vstupuji do ohromné paseky, jež se prostírá přes celé tři bývalé porosty, od Zámecké až po hájenku. Odtud ji poprvé vidíme nezacloněnou lesem. Šmatlám, zakopávám, stále nastražen, abych sebou nesekl, obcházím, překračuji, šlapu do rozježděných těžebních zbytků. Netrápí mě, že tu jsou, les z nich má jen prospěch, svým pozvolným rozkladem budou dlouho obohacovat půdu živinami.

S těmi porosty, s jejich skoro zázračnou schopností zmlazování jsem měl velké plány. Je to pryč. Zbyly jen borové výstavky a skupinky jedlí a buků z bývalých oplocenek, obrostlé věnci nízkých smrčků z přirozené obnovy, dosud částečně živými, ale již prosychajícími. Dál je pustina.

Avšak vrozená schopnost této lehké půdy na jemnozrnné grafitické rule, která tak snadno a často probouzela k životu semena lesních stromů, se přece nemohla ztratit. Pátrám lépe mezi klacky klestu a řídkými trsy kostřavy – a­ už je vidím: jehličnaté semenáčky. A jak bujné! Kterépak vy jste? Měly byste být borové. Prohlížím je zblízka, sáhnu si. Z tebe ano, z tebe bude borovička, už teď pícháš, ale vy, sametové, něžné a svěží až s modravým nádechem, vy jste přece modřínky! Kde se vás tu tolik vzalo? Zvednu hlavu – ano, jeden modřín stojí nedaleko. Jste ale fešáci, vy tady dole, máte už deset, některý dvacet centimetrů a měkkými, nedozrálými vršíčky se ženete stále vzhůru. Jak vás znám, vydrží vám to třeba až do listopadu, podle počasí. Až potom vše ukončíte, nasadíte terminální pupen, a to bude zárodek nového růstu v příštím roce. Když vidím, kolik vás je, a představím si vás tady za rok, jak už zabíráte všechno volné místo, skoro se chci rouhat, aby zbyl prostor taky pro druhé. Ale ne, už vidím břízku, několik osik, jívu… Stačí jen na ty jejich lístky přeorientovat zrak. Tak je to: tito vyhlášení průkopníci lesa na holinách jistě s vámi udrží krok. Jestli jich ovšem většinu dřív nespase zvěř.

Podívejme, smrček. Asi z přeleželého semínka, letošní by nemělo odkud přiletět.

Tady borovička. Zas jen jedna. Popravdě, vás bych tu čekal víc.

Neboj se, i jejich čas přijde. Už za rok. A když ne, tak za dva. Určitě.

Přeškobrtám rozježděnou a znovu ztvrdlou přibližovačku napříč a octnu se na holé ploše snad půlhektarové, kde zcela chybí výstavky. Ale i tady jsou mezi trsy trávy, u pařezů a za klacky dřeva poschovávané modřínky, osiky a jívy. Jedna jíva, půlmetrový proutek jen se dvěma lístky, zato velkými přes půl dlaně, vyrazila přímo zpod šlahounu plazivého ostružiníku. Chválím tě, máš elán pustit se do křížku s jeho zatím utajenou rozpínavostí, vydrž.

Cos to před chvílí říkal? Pustina? Kdepak. Modřínky už teď jsou jisté, a po nich přece přijde čas borovic. A lehounkému pápěří osik a jív, tomu už vůbec není vzdálenost překážkou. Naletí i břízy. U té jediné, kterou jsem náhodou našel, jistě nezůstane.

Bude to síla! Už vidím tu tlačenici, soutěžení, předbíhání bez konce…

Vida, vždyť ty už se smiřuješ!

Smiřuji, zaplaťpánbůh. Člověk se musí smířit. S čímkoli, však to znáš. A může to být jak chce těžké.

V té povznesené náladě se rozhlédnu, kde je Jana, a když ji vidím, doširoka máchnu holí, naznačím tak všechny ty vyprázdněné hektary kolem.

„Všimla sis, kolik je tady semenáčků? Doufám, že si toho místní lesáci taky všimnou a nezačnou sem hned něco sázet, když mají plno práce jinde, tam kde je to víc potřeba.“

Ona však se ještě nemůže vzpamatovat z toho nejhoršího, čeho musí být svědkem. Na ni stále útočí ty úděsné, dosud neuklizené suché porosty. Vidí je všude a téměř nic jiného už dlouho nevnímá.

„Jak to tady můžou nechávat a nic s tím nedělat,“ hořekuje.

Já však to už nechci poslouchat a melu si dál svou: „Jsem moc zvědav, co tady na té pasece uvidíme, až sem přijedeme za rok.“

„Sem? Za rok? To myslíš vážně?“ Přejede mě udiveným pohledem.

„Vážně. Proč ne?“

Vtom mi to dojde. Přendám hůl z jedné ruky do druhé, srovnám postoj a ulevím bolavé noze.

„Jo, asi máš pravdu, vždyť ani o zítřku nic nevíme,“ řeknu smířlivě.

Ale i tak, myslím si, i tak si to umím představit, ten nádherný přirozený návrat lesa, k němuž se tady schyluje. Pravda, kámen úrazu je, že mé odpočítávání času je jiné než jeho, ale mám jednu – l­idskou! – v­ýhodu. Kde jen jsem to četl? … a každá představa může být čirou skutečností, protože se rodí z poznávání světa a z touhy

Bude to pro mě nakonec snadné, po tak dlouhém poznávání lesa, co mám za sebou, nahradit nedostižnou skutečnost pouhou představou. Už teď se mi rýsuje a vůbec není špatná. Řekl bych, že je skvostná.

Než v té nejlepší pohodě vykročím k autu a pak hurá domů, popleskám nejbližší matku borovici po rozbrázděné kůře.

„Drž se. Držte se všechny. A kdybychom se neviděli…“

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.10.2019 20:03:04dát kritice tiprevírník

Philogyny, nedivím se, to jsou holt ty asociace. Ale děkuju, žes četla ráda.

Karle, však oni budou mít (tedy mají) hodně pasek, kde bude muset přijít ke slovu hlavně umělá obnova, protože ne každé stanoviště je tak štědré na zmlazování, jako právě to popsané. Jen je potřeba si to uvědomit a neplýtvat prostředky tam, kde je lepší počkat a věřit přírodě.

15.10.2019 18:47:28dát kritice tipK3
redaktor prózy

Naděje je. Jen se do toho moc nemíchat. I já věřím přirozené obnově.

15.10.2019 16:19:38dát kritice tipPhilogyny

popleskám nejbližší matku borovici po rozbrázděné kůře...

nevím proč, ale nahodilo mi to po zadku...

ráda četla

15.10.2019 15:17:49dát kritice tiprevírník

To víš, Luboši, mají to ty matky borovice těžké, když jsou najednou tak samy vystaveny větru, kdo ví, kolik jich po pár letech zůstane. Proto jim musím přát, aby vydržely. No a já, co já? Ze mě už moc užitku les mít nebude.

15.10.2019 14:31:12dát kritice tipKočkodan

„...popleskám nejbližší matku

...“

 

Jen aby Jana trochu nežárlila. Na ní bys také neměl zapomínat. ;-)

 

A drž se i ty, Jardo. (ale ne za hlavu po mém komentáři)

14.10.2019 16:46:45dát kritice tiprevírník

Alegno, Johanno, děkuji za tipnutí.

14.10.2019 12:40:56dát kritice tiprevírník

Hlavně, žes mi, Ireno, nezúčastněná přihlížitelko, rozuměla, co chci říct. To je radostné poznání. Děkuji.

Máš pravdu, Renato, už abychom se té potřebné větší skromnosti naučili. Taky ti děkuju, hlavně, že ses optimisticky připojila k té naději.

14.10.2019 10:21:36dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Naděje je krásná věc. Já taky věřím, že zas budeme mít krásné lesy. Jen se musíme naučit větší skromnosti v naší spotřebě. Všecko jde... :-) T.

14.10.2019 09:09:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Krásně napsané, i když je to vlastně k pláči, a to jsem nezúčastněný přihlížitel... přesně víš, co chceš napsat, a je to vždy lahůdka...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.