Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Jak pan Lubomirský přijal pravou víru a postavil v Tarnavě kostel (Henryk Sienkiewicz)
datum / id15.10.2019 / 499869Vytisknout |
autorzblo
kategoriePřeklady
zobrazeno32x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Jak pan Lubomirský přijal pravou víru a postavil v Tarnavě kostel (Henryk Sienkiewicz)

Když se Pán Ježíš v Betlémě narodil, byl ještě pan Lubomirský z Tarnavy luterán.|1| Že však šlo o člověka moudrého a přemýšlivého, jakmile se doslechl, že Jezulátko moc nerado vidí luterány a všelijaké jiné heretiky, začal si lámat hlavu, jak by se přesvědčil, jestli je to pravda.
Kočí z Krakova, co řídil jeho čtyřspřeží, mu poradil, že nejjednodušší by bylo nasednout do bryčky, zajet do Betléma a tam se Ježíška na všechno důkladně přeptat. Jenže pan Lubomirský kdysi dávno válčil s Turky a za vojsko utratil tolik peněz, až nakonec u Židů i Tarnavu zadlužil, a tak teď neměl nejen na cestu do Betléma, ale ani do Krakova.
Přemýšlí a přemýšlí jak to zařídit, až k němu jednoho dne přijde potulný žebrák a povídá:
„Daleko odtud směrem na západ je Babí hora.|2| Je tak vysoká, že vrhá stín dlouhý sedm mil. Na samém vrchu té hory přebývá strašně bohatá čarodějnice, která šije košile pro Ancikrista.|3| Každý rok smí udělat jenom jeden steh, ale až ty košile došije, zrodí se z ní Ancikrist a začne bojovat proti svaté víře. K sobě,“ povídá žebrák, „to ona každého pustí a kolik kdo peněz unese, tolik mu vzít dovolí, ale ještě nikdy nikdo neviděl, že by se odtamtud kdokoli vrátil.“
„Pročpak?“ ptá se pan Lubomirský.
„To proto,“ vysvětluje žebrák, „že její strašliví draci a všelijací plazi střeží cestu a jak se někdo vrací, začnou ho pronásledovat a když ho dostihnou dřív, než vyjde ze stínu hory, roztrhají ho na kousíčky.“
Začal se pan Lubomirský škrábat na hlavě, protože se mu ti draci a plazi nechtěli líbit, a po penězích toužil. Když potom žebrák odešel, napadlo ho, že když někteří dovedou samotného ďábla přechytračit, musí být nějaká klička i na tu havěť z Babí hory. Hloubal jeden den, hloubal druhý i třetí, až si konečně řekl: „Hop, nebo trop!“ A jel.
Vzal si sedm rychlých koní a prvního uvázal ke stromu na tom místě, kde končí stín Babí hory, druhého o míli výš, třetího zas o další míli - a tak to udělal až do šestého. Pak teprve nasedl na sedmého a vyrazil na něm k čarodějnici.
Jede a rozhlíží se vpravo, rozhlíží se vlevo, a tu vidí ležet mezi kosodřevinou jako klády ohavné draky o třech hlavách, jinde zas ohromné hady nebo různé zmije a jiné plazy. Ten či onen chvílemi zvedne hlavu, zasyčí, klapne čelistí, ale žádný neřekne ani slovo.
„Hola!“ myslí si pan Lubomirský. „Kdyby to byli obyčejní draci a haďouni, daly by se jim mečem hlavy usekat, ale proti mocnostem pekelným šavle nic nezmůže. Asi budu muset z baby něco vymáčknout, jinak se živý nevrátím.
Konečně dojel na vrchol a vidí tam sedět hroznou pekelnici ježibabu, jak šije košile. Seskočil s koně, uklonil se jako rytíř a zdvořile povídá:
„Jak se máš, ty stará rohožko! Přijel jsem si sem pro tvoje poklady. Svoje jsem utratil na válku, a teď potřebuju cestovat. Dáš - dobře, nedáš - taky dobře. Jenom nedělej drahoty, protože spěchám.“
Nato se baba tak rozesmála, až pan Lubomirský uviděl v její hubě poslední stoličku a řekla:
„Ojej, proč by ne?! Tady kolem vidíš v pytlích zlato, perly, diamanty - ber, kolik chceš! Ale napřed si se mnou připij vínem na zdraví.“
A hned vzala dvě sklenice, z jednoho demižónu nalila do jedné, ze druhého do druhé a povídá:
„Chaim!“|4|
Ale pan Lubomirský, jak jsme si už řekli, byl člověk moudrý a přemýšlivý a tak hned zvětřil neplechu, když viděl, že baba nenalévá do obou sklenic z téhož demižónu. Začal tedy natahovat krk a díval se, jakoby za babou něco bylo.
„Co se rozhlížíš?“ ptá se baba.
„Mlhy se rozestoupily a je vidět kostelní kříže z nějakého města.“
„Kde?“ polekala se čarodějnice.
„Za tebou.“
Baba se obrátila, zaclonila oči rukou, a pan Lubomirský honem vyměnil sklenice.
„Ej! Co mi to tu vykládáš? Všude mlha jako mlíko,“ povídá ježibaba, a on na to:
„Tak se mi to asi jenom zdálo.“
Baba znovu pozvedla sklenici.
„Chaim!“
„Šulim!“|5|
A pili. Jen to vypili - bác! Baba leží na zádech a spí jako by ji do vody hodil.
Pan Lubomirský popadl zlato, perly i diamanty, skočil na koně a honem pryč! Letí, letí, až se přihnal k tomu koni, co byl uvázaný na druhé míli. Hop do sedla - a tryskem uhání dál.
Mezitím se pekelnice probudila, protože na ni by bylo potřeba něco silnějšího, a začala křičet:
„Na něj, draci! Vemte si ho, potvory! Hoňte a trhejte toho rytíře, co utíká s poklady mého budoucího syna Ancikrista!“
V horách to zavířilo. Stvůry se pohnuly, až se les rozkymácel jako ve větru. Už dohonily prvního koně, trhají ho na malé kousky, jeho kosti jim v zubech skřípou - a už ho snědly.
Uhánějí dál, protože baba řve, jako by ji na nože bral. A tady je druhý kůň. Také ho roztrhaly jak mohly nejrychleji a sežraly ho i se sedlem. A pak vidí třetího - sežraly ho, vidí čtvrtého - sežraly i toho. Protože se však u každého trochu zdržely, než pohltily šestého, byl už pan Lubomirský na tom sedmém venku ze stínu, který Babí hora vrhá na vzdálenost sedmi mil od jihu k severu.
Obrátil se k nim a začal se posmívat:
„Teď mi můžete tak akorát políbit šos!“
A ony se vzpínají, kroutí, cení zuby, chroptí, ze stínu však nesmějí. Jen jedna žába se hnala takovou rychlostí, že už nemohla zastavit a skočila panu Lubomirskému na rameno. On se však ani trochu nepolekal, jednak proto, že se žab vůbec nebál, a kromě toho začala rychle tuhnout, jakmile na ní zasvítilo slunce.
„Kuš, ropucho!“ řekl jí pan Lubomirský.
Ale ona ho začala pokorně prosit:
„Hoď mě zpátky do stínu, nebo úplně zkamením. Odpovím ti za to pravdivě na každou otázku, kterou mi položíš.
Rytíř se malinko zamyslel a pak povídá:
„Jsi z pekla?“
„Z pekla.“
„Tak mi teda řekni, které víry se v pekle nejvíc bojíte?“
„Něco takového ti mohu jenom pošeptat. Kdyby to totiž zaslechly ostatní obludy, zakously by mě hned, jak bys mě hodil do stínu.“
A začala mu šeptat do ucha, a pan Lubomirský poslouchal a poslouchal, a potom vzal žábu, hodil ji zpátky do stínu a sám sobě řekl:
„Teď už nemusím do Betléma, abych se Jezulátka přeptal na pravou víru. Pojedu tam proto, abych se mu hluboce poklonil.“
Cestou uviděl, že do Betléma jdou pěšky tři králové, a tak jim dovolil přisednout do kolesky, za což pěkně poděkovali a slíbili dělat kmotry synovi, který se mu měl narodit.
A v Tarnavě byl za poklady od ježibaby vystavěn velký kostel, v němž se až dodnes slouží mše svaté ku chvále Boží.|6|
---
|1| Tarnawa - Ves v Malopolském vojvodství asi 40 km jihovýchodně od Krakova. Ve starších dobách byla majetkem významného rodu Lubomirských. Roku 1560 předal Joachim Lubomirski tamější kostel kalvínskému sboru (nikoli luterskému).
|2| Babia Góra - nejvyšší hora Beskyd (1725 mnm)
|3| Jancychryst (Ancikrist, tj. Antikrist) - nepřítel křesťanství, ďábel
|4| Chaim (hebrejsky l´chaim) - na zdraví
|5| Šulim - na zdraví, ať chutná
|6| Henryk Sienkiewicz - Jako się pan Lubomirski nawrócił i kościół w Tarnawie zbudował (wedle podania ludowego / wolnelektury.pl / překlad by191015č) / PS: Překlad není míněn jako alegorie církevních restitucí v souvislosti s aktuálním rozhodnutím ústavního soudu. Byl pořízen čistě pro radost.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.10.2019 18:52:07dát kritice tipZbora
redaktor poezie

Test



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.