Tam dole si náhlí

Tramvaje vyrážejí do večera, už tak náhlého říjnem. Lidé s batohy jedou ke kolejím, mezi nimi dva mladí milenci z Chlumce nad Cidlinou. V pokoji sní trochu z domova, vypijí čaj a budou si navzájem náhlí. Tam dole, ve tmě pod peřinou.

Krapáček nečasí

Tramvaj pod Quadriem vztekle drnčí na chodce bez bázně a kázně. V sytém krapáčku nečasí října každý pospíchá do sucha. Bukinistům ve Spálené vlhnou knihy, listy se kroutí jako vlásky holek v ulicích a čtenáři je berou do rukou něžně, otáčejí jeden po druhém, v nestřežené chvíli k nim i přičichnou. Jak by ne.

Je to jiné. Táborák na D1

Je to jiné než táborák, co voní létem, špekáčky, hučí Niagárou a prvními touhami. Je to jiné, když na dálnici hoří cisterna. K nočnímu nebi letí toxický dým, tma kolem je promodralá majáky, sanitky pendlují, auta jsou zkroucená jak dětské hračky a na louce vedle temně hučí helikoptéra. Někdo touží prostě už jenom žít, a jeden řidič se nadobro proměnil v prohořelý špekáček. Je to jiné než táborák..

Je to stejné. Zaprášené srdce beznaděje

"Na nádraží Praha - Střed vyráží dnes každý, kdo se chystá jinam, já taky jízdenku už svírám a s ní teplé pivo s pěnou.." zpívala Hana H. kdysi. A je to tu pořád stejné, útočiště vagabundů, vyděděnců, tuláku, opiomanů; místo paradoxu: jinam je tady. Tady cesty nezačínají, ale končí. Tady je střed beznaděje, její zaprášené srdce.

Stříbrným kukátkem úplňku

Široká říjnem na město padla noc. Spolu se svými krotkými zvířátky děti v růžových pyžámkách už spinkají. Oponu ticha rozhrnuje zvuk kutálející se láhve od kořalky; tatínek už taky usíná. Maminka se zdržela u milence. Až nad ránem půjde parkem domů, zkříží sny cizímu muži; zavraždí ji. A stříbrným kukátkem úplňku z nekonečných hlubin kosmu na to kdosi hledí. A nic neříká.