O debilním koni

„Ne vždy jsou věci tak, jak se na první pohled zdají. Co oku jeví se malé a bezvýznamné, může být ve skutečnosti velké a zásadní...“ prohlásil princ směrem k oblékající se chudé dívce a soustředěně si zapínal poklopec u kalhot. „Čas je relativní...“ pokračoval v řeči, „Mohlo se to zdát, jako půl minuty, ale uběhla nejméně hodina.“ Chudá dívka netušila, co je to hodina a už vůbec netušila, co je to „relativní“. S princem se nehádala a oba vyšli před polorozpadlou stodolu na okraji vesnice. „Kde je ten debilní kůň!“ nervózně bědoval princ, když v tom kůň debilně zařechtal: „Íhahá, tady jsem!“

Princ naskočil na koně a rozjel se domů, na hrad. Celé království vědělo, že princův kůň je úplně debilní. O cokoliv se kůň pokusil, to pokazil. Všichni se mu posmívali a říkali, že je to ten nejdebilnější kůň, co kdy v životě potkali. Poddaní i král se podivovali, proč tak chytrý princ jezdí na tak debilním koni, proč si neobstará alespoň průměrně chytrého oře, ale pokud se prince zeptali, on neodpovídal. Chytrý princ totiž věděl, jak využít koňské debility, ale své tajemství si nechával pro sebe. Kůň se ve všem pletl. Úplně ve všem! Takže například, pokud princ zabloudil a neznal cestu do cílové destinace, na rozcestí se zeptal svého koně, kudy se má vydat. Debilní kůň samozřejmě určil špatnou cestu, proto se princ vydal právě druhou cestou, než mu kůň radil a vždy se dostal tam, kam potřeboval. Takhle to bylo se vším, princ se mohl zcela spolehnout na to, že od koně nedostane správnou odpověď.

Jednoho dne jel princ na svém debilním koni temnou cestou, která vedla nezmapovaným krajem. Nezmapovaný kraj byl tak odlehlý a tak nebezpečný, že se tam odvážili pouze zloději, kteří okrádají zloděje. Temná lesní cesta se svažovala do údolí smrti, nad nímž se v mlze tyčily hory zapovězení. V tom se z lesa duchů vynořily čtyři postavy v kápích a šly směrem k princovi a jeho oři. Kůň dlouho nepřemýšlel, jak měl ostatně ve zvyku celý svůj život, a zvolal: „No ne, jedeme nezmapovaným krajem, cestou v lese duchů, směrem do údolí smrti, kam se odváží pouze zloději, kteří okrádají zloděje a z čista jasna se před námi objeví parta čtyř sympatických a hodných poutníků! To je ale ště...“ Princ už nevydržel debilní řeči svého debilního koně a přerušil ho: „Debilní koni, to nejsou žádní poutníci, to jsou zloději, kteří okrádají zloděje a znásilňují náhodné projíždějící a jejich dopravní prostředky!“ Poslední část si princ vymyslel, aby situaci přidal na vážnosti, což se podařilo. Debilní kůň se zalekl a začal zmatkovat, třemi ze čtyř nohou zakopl o kámen a po chvíli marného balancování na jedné noze spadl. Princ neočekával, že by debilní kůň dokázal balancovat na jedné noze nějaký delší časový úsek, stejně jako neočekával, že by kůň zakopl třemi nohami o jeden kámen, ale co už, stalo se a tak se po krátkém uvážení rozhodl padat. I když by se mohlo zdát, že prostě padal kamením a trním do údolí smrti, celou situaci měl, podle jeho slov, zcela pod kontrolou. Neměl rád, když nebyl pánem situace, proto celý incident označil jako maximálně svobodné rozhodnutí, při kterém dokonale věděl, co dělá a má proto jasné důvody, které, jak s oblibou říkal: „Nejsou takové, jak se na první pohled zdají.“ Takže při jeho plně kontrolovaném a promyšleném pádu si z ne zcela jasných důvodů dobrovolně rozsekl obočí, zlomil ruku s klíční kostí, vyrazil dva přední horní zuby, natrhl slezinu a narazil žebra, následně pak i kostrč. Kůň zůstal na cestě a zloději, kteří okrádají zloděje, ho dohnali normální vycházkovou chůzí a přivázali. Původně chtěli běžet a násilně oře zajmout, ale když viděli, že při každém pokusu vstát stále zakopává o jeden a ten samý kámen a nezřízeně padá na cestu, neměli naspěch. Parta čtyř statných mužů si říkala Hrůzostrašní loupežníci. Hned se koně zeptali, kde je jeho pán. Debilní kůň se ohlédl na prudký sráz vedle cesty a smutně prohlásil: „Takový pád můj pán nemohl přežít.“ „To by nepřežil ani Karel po šesti pivech,“ zvolal jeden z loupežníků a všichni ostatní, kromě Karla, se dali do hlasitého smíchu. Karel se totiž často opíjel, následně padal a pády přežíval. Ostatní si tak z něj dělali legraci a jemu už to občas lezlo na nervy. Kvůli alkoholu před lety přišel o práci, později ho dokonce opustila žena s dětmi. Když byl střízlivý, musel na to všechno myslet, proto raději volil nebýt střízlivý. Ale o Karlovi až jindy.

Hrůzostrašní loupežníci usoudili, že kůň svého pána dobře zná, a taky se jim nechtělo jít zpátky celou to štreku dolů, proto mylně považovali prince za mrtvého. On ale ještě trochu žil. Ne mnoho, ale přece jen. Ostatně i kůň se stihl poměrně slušně domlátit o ten zatracený kámen na cestě, jenže teď neměl čas myslet na bolest a zármutek. Loupežníci koně, netušíce o jeho debilitě, odvádějí ke své tajné skrýši. Princ mezitím leží, zcela dobrovolně, v kómatu na dně údolí smrti. „Frrr, takže je to tady? Frrr!“ nervózně pofrkával kůň. „Vy mě tady teď znásilníte, že jo?“ pokračoval při chůzi do neznáma se skupinou zlodějů. „Ale vůbec ne!“ zasmáli se Hrůzostrašní loupežníci. „Dokonce tě ani neokrademe, koni! Už totiž máme nakradeno až moc, víc nakrást de facto ani nejde.“ Debilnímu koni loupežníkova slova přišla logická, jediné, co mu vrtalo hlavou, kromě klacíku, který si nešťastně zabodl za ucho při jednom z pádů, bylo to, proč je tedy loupežníci přepadli. Nechtěl se ptát zpříma, proto pohlédl na jednoho z nich a: „Proč jste nás tedy přepadli?“ zeptal se zpříma. Řečnické obraty nebyly jeho parketa, jako ostatně asi všechno. „Chtěli jsme se jen dotázat na cestu z nezmapovaného kraje. Bloudíme tu již deset let a nemůžeme najít východ. Už jsme oloupili všechny pocestné, poté i všechny ostatní zloděje a teď už chceme žít spořádaný život, přispívat na charitu apod.“

Kůň teď věděl vše, co ho zajímalo, což se například o princovi říct nedá. Z kómatu se probudil ve chvíli, kdy ho divoký vlk kousl do chodidla. Hned po probuzení se princ podivoval nad svým zdravotním stavem: „Kde mám vuby, fakva! A vůbev, nekouvej mě do chodidva, zasvanej vku!“ Vlk byl velice plachý, po takto ostrých slovech se dal na útěk do temnot lesů údolí smrti. Princ měl na výběr z několika možností, jak se pokusí ze svízelné situace dostat. První možnost byla, že se pokusí vstát, sebere zbytky sil a vydá se na pouť do míst, ze kterých se zřítil do údolí smrti. Další možnost byla ležet na místě a po pár dnech zemřít. Když zhodnotil všechna pro a proti, rozhodl se sebrat zbytky sil a vydat se na pouť do míst, že kterých se zřítil do údolí smrti. Rozseklé obočí stále krvácelo, zlomenina ruky a klíční kosti paralyzovala celou jeho levou stranu těla od pasu nahoru, natržená slezina a naražená žebra ztěžovaly princovi dýchání. Jediné, co mu tolik nevadilo, byla naražená kostrč, na kterou byl zvyklý, jelikož na svém debilním koni měl nainstalované moderní sportovní sedlo z tvrzené kůže. Cesta z údolí smrti byla těžká, ale malou útěchou princovi bylo, že našel několik měšců plných zlaťáků. Přišel si tak na slušné jmění, i když mu nebylo jasné, proč se všude vyskytují měšce, ale nezmapovaný kraj skrýval mnoho tajemství. Brzy se měl setkat se svým debilním koněm, který si vykračoval s Hrůzostrašnými loupežníky a netušil, že jeho pán je naživu.

Loupežníci po koni přirozeně chtěli, aby je vyvedl ven z nezmapovaného kraje, ale kůň ze své podstaty vždy nevědomě zvolil špatnou cestu a tak se spirálovitě dostávali dál a hlouběji k údolí smrti. Po dvou dnech cestování skupinka spatřila siluetu něčeho, co s notnou dávkou fantazie připomínalo lidskou postavu. Těžce se pohybující stvoření, celé od krve, vlastní či cizí? Funící a sípající, přibližující se pravidelným pomalým krokem. Loupežníci při pohledu na stvůru z nejhorších nočních můr zahodily měšce se zlaťáky a rozprchli se do lesů. Koni to, tentokrát naštěstí, moc rychle nemyslelo a než se stačil vyděsit, v tajemné postavě poznal Prince a vydal se mu naproti. „Jenom fsem si tvochu odskofil, haha ha ghh kch á grk eh...“ dal se do těžkého a bolestivého kašle princ, který se snažil vtipkovat těsně před tím, než omdlel. Vlk ale nebyl daleko, přispěchal k princi, kterého tradičně probral pomocí kousance do chodidla. Princ následně nasedl na debilního koně a díky chytrosti prince a hlouposti oře, kterou uměl tak skvěle využít, se dostali z nezmapovaného kraje.

Většinu nalezených peněz princ následně utratil za zdravotní péči ve svém království. Při vyprávění o nezmapovaném kraji všichni nevěřícně žasli nad vidinou zisku z náhodně nalezených měšců nacpaných zlaťáky, mnoho dobrodruhů se do údolí smrti posléze vydalo, ne tak mnoho se jich vrátilo a princ, debilní kůň i loupežníci si žili šťastně až do smrti, případně smrti jejich blízkých, případně krachu, případně přírodní katastrofy, které jim vzala veškerý majetek, případně těžkých zdravotních komplikací atd.