Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+1 neviditelných
SMARAGDOVÁ CESTA II - Pod křídly pyramid
datum / id27.10.2019 / 500153Vytisknout |
autorHugo Ramon
kategoriePróza na pokračování
témaMysteriózní
zobrazeno17x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

2.kap.

SMARAGDOVÁ CESTA II - Pod křídly pyramid

Pod křídly pyramid                                                                          CZ/EG cíp roku 2016 A.D.

   Pod Jeanovou lebkou tančili permoníci horalskýho dupáka.
Turbulence letadla vyvolaly řadu nesrozumitelných mystických obrazů.
Zůstaly jen bodovky : smrt – světlo – Albi – hlasy – cesta.
Panáky rumu mu na klidu nepřidaly.
Zas usnul.
Na pár minut.
Dvacet tři a méně.
Sen tryskal svobodně po posteli od boltců až na plátno zavřenýho kina.
Premiéra?
V hlavě někdo mluví.
„Sen je směs kouře a ohně.“
Být číšníkem není terno ani v podvědomých představách.
Ruční tryskáč s kalkulačkou místo mozku a neodolatelným úsměvem tam, kde býval civilní ustaranej obličej.
Sedí u stolu a čumí. Pozoruje potichu ťukání porcelánových podtácků.
„Dvě piva.“
Nic.
Nedošlo mu, že dnes maká.
Zapomněl na práci, pro kterou se narodil.
„Hospodo, pivo a jednoho Jaspera!“
Konečně.
„Já? Hmm. Co jste si přál? Pivo a cooo?“
„Plešku Jaspera.“
„Aha. To jsou věci.“


„Sen je sex kouře a ohně.“
Otravnej hlas.
Otravnej den.
Smrad leklýho piva se vsakuje do ubrusů, do podlahy, do skla, do všeho co kontaminoval.
I do kůže, do molekul, co dýchám.
Infiltroval do myšlenek, který mají novýho velitele.
Dva sny jsou dva kouře se dvěma ohni?
Nebo může bejt sen promiskuitní?

„Vstávej prdelko, šup. Za chvíli jdem na přistání.  Tvůj oblíbenej manévr.“
„Jeane, ty celou expedici prospíš. Trhal si s sebou tak bláznivě, až se letuška vyděsila. Ty panáci ti vůbec nesedly.“
„Holky … sen je sex kouře a ohně.“
„No fajn. Zdá se, žes ve spánku nezahálel. Haha.,“ vyprskla Geraldina, „potřeboval bys studenou sprchu.“
„Skotskej stříček?“ přidala Jola.
„Nesmí se to ovšem přehnat, aby se rozdováděnej fištrón neschoval zpátky do pupíku.
Jean by ztratil kouzlo noci.“
„Gi, seš perverzní infantilka,“ odsekl šeredně probuzený rezatec.
„Ani netušíš, jak umím být perverzní. Nezahrávej si, klučíku.“
„Právě že vím, jak se ohlašujou tvý předkopulační … kroky.“
„No dobrý. Už zas začínáte?“ špitla Jola.
„Jsem poslušnej vědec s prcinkou. Tak sorry,“ opáčila Gi, „a večer vyrazíme do ulic nebo
do baru?“
 „Taky se těším.“
„První večer? Do baru v hotelu. Egypt je přece jen muslimská země. Rekognoskaci terénu odstartujeme  až ráno, za světla.“
„Helejte, co kdybychom si dali hru nebo spíš soutěž?“
„Teď a tady?“


„Ne. Do zítra každej vyplodí veršíky a kdo se bude dát poslouchat – je králem básníků v Egyptě. Hehehe.“
„Patrně faraonem,“ opravil Geraldinu Jean.
„Připoutejte se, prosím,“ přerušil je v plkání palubní interkom.

„Rozkaz, veliteli,“ přitakal něžný dvojhlas.
„Hlavně, aby vám nedošel humor v káhirskejch ulicích plnejch islámu nebo kolem turistama narvaný Gízský nekropole, která je dle mýho soudu pohřebištěm z leknutí.“
„Myslíš, že jsou fakt pyramidy a Sfinga mnohem starší než doba faraonů?“
„Jistě Jolo.“
„I já jsem o historických dezinformacích přesvědčená. Vědec musí mít důkazy a hypotézy zmiňuji až tehdy, kdy jsou starý konstrukce napadrť a velmi zřídka rozcupuje svý vlastní letitý  hliněný nohy.“
„Tak Gi. Víš, čím se zvěčnil velekněz a největší stavitel Egypta Imhotep?
Sakkárskou šestistupňovou pyramidou pro faraona Džosera. Pecka.
No a bloky velkých pyramid jsou tak perfektně sestaveny a s ohledem na délku vlády jim přisuzovaných faraonů – tak rychle vystavěny, že se zdá být stavba pouze v egyptské režii jen zbožným přáním archeologů.
Už jsme to probírali : dva a půl milionu bloků o průměrný váze dva a půl tuny je pořádná porce práce i pro starýho dobrýho Hérakla, syna Diova. Ani dnes bychom tu fušku easy nezvládli. A navíc … Egypťani neznali kolo!“
„Věřím, že jejich původní účel byl zcela jiný. Spíš bych odhadovala kejkle s energií nebo snad různý druhy energií?“ přidala se Geraldina.
„Dostat se do nitra pyramidy nebude jednoduchý, o Sfinze nemluvě. Aspoň, že hotel nemáme moc daleko.“
„Žolíku, žádost potvrzenou naší alma mater mám. Povolení k omezenýmu vstupu snad dosáhneme, plus trocha ženský drzosti a krapet štěstí. Jak se vlastně ten karavanserai v Gíze jmenuje? A mají vůbec sprchu?“

„Jeaníčku, Sphinx Guest House jsem vybrala, po zralé úvaze a konzultaci s Jolou, já. Zohlednila jsem i tvé potřeby a neukojitelné vášně. Je kuřácký, s terasou, klima, koupelnou, ledničkou s mrazákem, pohodlným gaučíkem (Káhira Times na poobědní siestu ti dokoupím),
kuchyňkou (když polapíme v poušti poživatelné štíří maso), televizí, wifinou a pozor bejby. Dostaneš exkluzivní ložní prádlo a toaletní potřeby jsou zdarma!“
„To zas bude papír drhnout v zadku. Jinak obstojná péče. Haha.“
„A máme dvě dvoulůžka. Takže můžete na jednom spolu spát a už se těším, jak se na druhém budu rozvalovat se špuntama v uších,“ dodala Jola.

„V bojovejch podmínkách není čas na hrdinství, a tedy ani na sex!“
„Cože? Čeká mě celibát? Herodesko!“
„Pakooo … jsme třiii.“
„Jo, já zapomněl.“
„Taky občas vyhledám soukromí. Třeba na půlhodinový zmrzlině.“
„Čtyřicet minut a přidám ti na ni.“
„Jeane, ty jsi nadrženej vůl.“
„Gi, to byla jen prdel. Potřebuju se odreagovat, páč mám plnou hlavu informací proudících nekonečnými tunely. Navíc se mě v podobných situacích, kdy očekávám odhalování nebo aspoň ošmatávání velkých tajemství, probouzejí v těle úplný kolonie endorfínů.“
„Je úplně plnej, nemáš chuť na zmrzku hned jak si vybalíme?“
„Nemyslím na nic jinýho,“ řehnila se singlující Jola. 


            Z káhirského mezinárodního letiště vzal spikleneckou trojku dvaceti dolarový taxík, přistavený přes smluvní hotel, a za hodinku už parkoval v
Abou Al Hool Al Seiahi v Gíze u Sphinx Guest House.
Kontinentální snídaně každý den, denní tisk ve všední dny, místní hovory a balená voda kdykoli plus plně zásobený pokojový minibar – to vše zdarma.
Zemský ráj to na první pohled.
Jola přece jen podlehla ledovému pokušení a zvědavou hodinku poseděla v příjemném odpoledním stínu v růžovém plastovém křesílku na dlážděné terase s kulisou gargantuovských jehlanů. Přímo proti ní leží stoicky klidně mnohatísíciletá slečna Sfinx, skrývající ve svém lůně květ nedozírného tajemství.
Alespoň, jak tvrdí zapálený greenhorn a špehoun archeologie Jean, a možná ještě pár náruživých pošuků.

Úžasná scenérie.
Mám masitej pocit, že dejchám vzduch starej deset tisíc let.
Vznešená sfinga se třpytí v dáli jako královský bodyguard s ženskou sebevědomou neodolatelnou tváří.
Ta holka už ví, co chce. Nebo je to snad hermafrodit?
Hledí do  budoucnosti … ten vše pronikající pohled … oči jsou jak červí díry do jiných světů?
Je zrcadlem minulosti?
Ne ona sama je tou budoucností!
Asi se rouhám, přebíhá mi mráz po rozehřátém těle.
Leo mi napovídá.
„Ne oči, ne uši, srdce tě povede stezkou odvahy.“
Obraz ležícího ochránce se rozplývá v mlhách … střelce?
Snad míří vnitřním zrakem za horizont mýho chápání …
Poznání minulosti se prolíná a spojuje s rozepsaným příběhem budoucnosti … sponka.
Kočko ty seš taková bytelná kamenná sicherhajtska.
Je dokonalá.


Slova Leo Grünsteina mi zvoní v hlavě.
„Nesmrtelnost člověka bolí. Jen spící hlupák po ní touží.
Stejně tak řadu darů dostaneš, až když už je tvé ego nebude potřebovat.
Celý vesmír máš u nohou, ale zatím se z něj raduješ jako mentálně postižené dítě.
Nejprve otevři a poznej sebe a pak se ti otevře brána do světa.“

Myšlenky se ještě před okamžikem předháněly, jak báby při čtvrtečních akčních slevách  v Kauflandu. Teď je vystřídal klid ztišující mé tělo.
Nesmrtelnost je tvrdá sušenka, na níž si vylámeš zuby.
Přesto je neoddělitelnou vlastností duše.
Ledabylý klidný proud se mi vlní  v mysli.
Slabý větřík přinášející vláhu i naději v neúrodných časech.
Ticho.
Bože, sním nahlas.

„Každá konstelace prožitku má svoji jedinečnou kompozici barev, chutí a vůní. Může být huňatá i provokativní, teplá i smělá. Nikdy slova nestačí. A pokud ano, zbytečně se okrádáš
o hloubku vjemu zoufale vyzáblým rozlišením.“
Hodiny a hodiny strávené v nekonečných kruzích páně Grünsteina přinášejí nedozrálé ovoce, plné pecek. Krušných pecek se skrytými játry.
Křemenný pohled sfingy drobí můj klid.
Myšlenky se mi množí geometrickou řadou.
Jean měl pravdu.
Opravdový „šeseps-anch“, žijící obraz.

„Lidé, toužící po dani z moci Boží, obcují s megality. Nemají odvahu postavit se sami sobě, ani sílu stoupat po žebříku. Falešné já jim nedovolí metamorfovat.“
„Ten nepatrný kousek zdánlivě úrodné planiny ve tvé mysli je obrovským tréninkovým hřištěm. Prvním soupeřem jsi ty sám v barvách ega svůdce. Ono je tím hadem z ráje i nemilosrdným kovářem kujícím zlatou mříž proti světu.


„Mentální dobrodruh zažije na cestě mnohá překvapení. Obnaží se před tebou střepy ještě nedozrálých jevů, naopak úlomky tvých představ se začnou realizovat a zhmotňování nepodstatných vizí tě naplní vyšší úrovní otroctví. Nepřítel roste s tvojí vitalitou a je tvým nejlepším i nejdrsnějším koučem.“

Cítím Leovu přítomnost těsně vedle sebe.
Je tady.
Je ve mně.
„Buď připravena, že v životě učiníš mnoho, i kardinálních, chyb. Jsou však pro růst žádoucí.
Přijmi je bez výjimky. Svatost je jen animální kresba na koulích spícího muže. Fíkový list v ústech prodejné ženy.“
„Překonání ega i opuštění víry je jako odhození nižších stupňů nebo přídavných palivových nádrží meziplanetární rakety.“
Horký vzduch se svůdně vlní nad rozemletým pískem. Nad ospalým horizontem se sklání kravské prsy nebeské bohyně Nút.
Vše se zdá být na svém místě.
Sfinga, pyramidy, fíky …
Na fíky mám vzpomínku od kámoše, který vyprávěl, jak si starověcí pastýři přivydělávali propichováním nebo snad nařezáváním fíků sykomor.
Fíky můžou líp absorbovat vodu, jsou šťavnatější, dřív dozrají a jsou větší a sladší.
Navíc prý se tak chrání před zkázou parazitickými vosičkami.

Jedním z takových propichovačů sykomor byl i starozákonní prorok Amos.
Ne nadarmo je sykomorový strom s fíky symbolem Nút.
Možná i obyčejný člověk potřebuje podobně nařezat prdel a propíchat slepý blány I uměle nafouklý bubliny.

„Zíráš do blba nebo na blba, bejby?“ halasila ve dveřích rozesmátá přítelkyně.
„Tak. Koukám na jedinečnou souhru hmoty a ducha.“
„Hledáš neotřesitelnou pravdu ve zvířenym prachu?“
„Ty jsi moc dobrý střelec, Geraldino.“

„Před několika lety jsem jela ve vlaku se zvláštním mužem.
Po chvilce trapnýho ticha jsem začala nezávazně klábosit o všem a o ničem.
On se skoro nejapně usmíval, jako by mi odpouštěl nejen tu hromadu prázdných keců, ale i starý resty v testu života.
Něco jako všechápající učitel.
Přitom se nijak nevytahoval, jen mírně komunikoval.
Ochotně, ovšem nijak dotěrně.
A to moje capezzoli prosvítaly skrz tričko a okolo čumícím nadrženejm chlápkům vylejzaly oči z trenek.
No a ten neznámej budha mi povídá.
Znáte od Vysockýho písničku Pravda a lež?
Já na to, že jo.
A on?
Slečno, pravda není ta svlečená děvka, kterou lidé ve svých domněnkách zahrnují pozorností.
Je to ta stydlivá holka, které se z nevědomosti bojí nebo ji prostě nechtějí vidět.
Povídám : to přece vím.
A on jen : tak vidíte.“

Zasněná Jola neúčastně mlčela, ponořená do hlubin a dálek věků.
„Kdybys náhodou měla chuť, no problema seňorita.“
„Cože?“
„Říkám, že nejsem žárlivá ani nepřející … hihi.“
„No a? Nerozumím, Gi.“
„Seš natvrdlá? Jestli si chceš zapíchat, vezmem tě do trojky.“


Na Jolu sletěla staromilecká kredenc.
Její pevné pilíře najednou měkly.
„No nekoukej jak tvrdý Ý. Pánu tvorstva se líbí tvý, jak říkáte, kůzlátka a já ho chci mít trochu pod kontrolou. Řízená šukačka je lepší než skrývaná nevěra.“
„Mluvíš o sexu, jak o škrábání brambor.“
„Vždyť taky o nic jinýho nejde, než o provokování chtíče a škrábání na bránu pohlavní nirvány.“
„Dík, ale nějak mě to zatím neoslovilo.“
„Nelíbí se ti Jean?“
„To nemohu říct.“
„Tak co je?“

„Asi mám k sexu jinou pozvolnější cestu.“
„Jsi cudná, jak císařovna Eleonora. Hehe.“
„A ty jsi zas multiakční, jak tvůj krajan Šmiles Baševi ...“
„To prr. Já nemám koule!“
„Víš to určitě???“ vyprskla Jola.
„Kontrola proběhla před dvaceti minutama, drzá gejšo.“
U stolu bylo naráz veselo.
Dívčí smích Jeana donutil urychlit sprchu, aby ani on o nic nepřišel.
„Geraldino, ale já nejsem žádná prostitutka.“
„Ani gejša není. Inteligentní i interesantní krásná společnice není šlapka. Aspoň v Japonsku ne. Hai capito?“
„Jack Sparow, a my staří Vídeňáci, říkáme : kapišto.“
„Hlavně ty jsi obstarožní Gertruda aus Wien.“
„Nemýlím-li se, patřila Verona taktéž rakouskýmu císařství. Minimálně do roku 1866, než se prosadila sjednocená Itálie,“ přidal se Jean.
„Garibaldi! To si pamatuju i já.“
„A znala si ho osobně. Slušnej zásah, Jolíku.“


 


„Už je to tu zas. Chceš hrát žolíky?“
„Houby, jen tě škádlím. Předpokládám dámy, že jste dosyta odpočaté a můžeme vyrazit

do káhirských ulic za povyražením i poučením.“
„Ó milostiplný pane, s pokorou přijímáme tohoto veskrze potřeštěného průvodce ze země galské. Vivat všem žabožroutskejm hledačům pravdy!“
„Sis něco po ránu střihla, Gi?“
„Je pravda, že mi taky připadáš trochu sjetá,“ posmívala se Jola.
„Zas houby. Nic nesmažím, jen obyč cíga a pár loků destilovaný radosti.
A propos děvče, co poetického jsi vyplodila. Funglovka soutěž o nejlepšího česky píšícího básníka v Egyptě už začala.“
„Klidně můžeš psát italsky, ale musíš text převézt do angliny, když bude čeština složitá.“
„Bez obav. Il poeta. Avanti!“
„Jak myslíš :


Větrnice


báseň je svízel
kutání smaragdů
z potoka úsměvů
bolest bez čísel
plivání přání
do žáru táboráku
vláčení pochybností
na hory od bodláků

báseň
je zpocená děvka
stokrát odmítnutá
tisíckrát milovaná
řehole v ruce prosebníka
cukrový jazyk pochlebníka
prohřešek soud i porota
božská sůl na válu života

báseň
je rozestlaná postel
umanutá řeka
vysvěcený kostel
i nakousnutá veka
píseň v mučírně kata
i tvá Achillova pata
brusírna ticha
v ornátu mnicha

báseň je láska
i ztracenej pramen
macatej biřic
i bledej plamen
je akorát mokrá
i akorát teplá
jakoby právě zdechla
má dvě tváře ze sta
můj ženich i nevěsta



„Toť vše, vážení posluchači.“
„Hmm, zachovávám ledový klid. Čím se nám předvede můj ctitel?“
Jean se ošívá a šklebí, ale povolí.


Hubený resty

nejmíň třikrát
už mě napadlo
prodávat ledový
vánoční kapry

moje mokrý přání
dycky zapadlo
za nakouslý trámy
mezi bílý vrány

 

„Moc ses nepochlapil rozsahem, nicméně dvoje zvířátka jsou OK.“
„Ždímal jsem šedou kůru celou noc.“
„Prosím?! A s kým jsem se šmajchlovala pod prostěradlem? Komu jsem plnila tajný přání? Že by bludnej turista?“
„Chci říct, že jsem to měl v hlavě a trochu potmě dobrušoval.“
„Gi, netrap ho. Zarecituj nám radši svoji naturální poezii. Žádné romantické krajinky jistě netvoříš,“píchla si Jola.
„Cosi bene.“

 

Mucholapka

 

rozlitej strach
mi zatnul prsty
do žeber

hrubozrnou dýkou
osahával
šeptem kmitající
srdce

tep vteřin
ztrácí hlas
tma spolykala
i ranní šeď
z ledovýho čela

vezmi si
Pane můj
poutníka
bez věna
bude to
tvá i má
odměna




„Stydne mi z tebe má skoro panenská krev.“
„Ohohó. Slyšels ji Jeane? Pražanda je málem netknutá...“


„Nevyváděj. Panenský jako mládí. Nic víc, nic míň. Panna už dávno nejsem.“
„Výhra patří všem,“ vystřelil od boku Jean a ukončil rázně virginální šachy.
„Zvedáme kotvy,“ dodal, nepřipouštějíc diskuzi.
„A kam to bude kapitáne? Egyptské muzeum 4,2 km, Káhirská univerzita 14,4 km, Koptský ortodoxní kostel sv.Panny Marie 16 km, Káhirská věž skoro dvacet kilometrů nebo je libo do ZOO?“
„Máš to naštudovaný, Jolo.“
„Na stolku je leták s rozcestníkem.“
„Jdeme se číhnout na bazar mezi obchodníky. Tam tepe věčný srdce slunečního města.“
„Tam se skrývá tajemství věčného života. Čas se mezi zaprášenými krámky zastavil. Miláčku, proč ten patos?“ deklamovala Geraldina.
„Cítím závan dávných věků, které se znovuzrodí. A nebo si to jen namlouvám a maličko blbnu.“

„Na Velkém bazaru bylo rušno od ranní příhody s ostatky núbijského kejklíře. Košíkářské děvče se již oklepalo z šoku a čile se věnovalo koupěchtivým zákazníkům.
Emet dávno opustila trh a vrátila se do svatostánku v hájích Líbezného klidu.
Její milý bloumal kolem prodejních pultíků, tu a tam prohodil slovo se známou tváří, ledabyle laškoval se služkami či si tropil šprťouchlata z vesnických krasavic.“
„Co to čteš, Jolindo?“

„Ukázku z jakéhosi eposu o bohyni Eset.“
„Hosana! Tak už víme, že na Velkym bazaru prodávali před málem pěti tisíci lety košíky. Tam musíme zajít nejdřív. Hahaha,“ smála se svému sarkasmu Geraldina.
„Dá se to i tak říci. Sice se může jednat o nějaký z prstu vycucaný škvár pro turisty, ale víš jak je to s tím šprochem a pravdou.“
„Co to je šproch? Ukaž … „maloval právě malou prsatou pekařku s nosem jako okurka, když se celý udýchán přihnal živel Tanarito“ … hmm, má to grády,“ pokyvuje hlavou Geraldina.
„Řeč nebo rčení,“ rychle odpověděl za Jolu Jean.
„Dost dobrý na frantíka tři roky v Praze,“ pochválila ho Češka.


 Na Velkém bazaru Khan el Khalili bylo rušno … a tři hledači mystérií se hbitě proplétali po zaprášených cestičkách mezi pestrobarevnými stánky a menšími stolky, obtěžkanými vším možným i nemožným.
Prodavači stříleli jeden přes druhého :

„Čerstvé ovoce -balená voda – látky nejvyšší kvality – moderní HiFi – čerstvé fíky – džíny - koření – čínské zboží – ručně zpracované výrobky …“
Naháněči vychvalovali zboží do islámských nebes, dívky se kochaly, ale Jean pozorně sledoval obličeje které míjeli. Na univerzitě mu jeden asák doporučil aby kontaktoval místního dobře znalého průvodce. Vzhledem k pololegálnímu charakteru celé výpravy, není ani tento kontakt oficiální, ovšem za solidní peníze je ochoten poskytnout i nevšední informace.
Snakeovy petrodolary se začínají kutálet.
Míjeli rozesmátého prodavače malých vodních dýmek a registrovali rozrušené pohledy nudících se egyptských mladíků. Obě fešné Evropanky spolu živě konverzovaly a všechny oči zazdily.
Zvlášť plavovlasé lákadlo Geraldina sklízelo neskrývaný obdiv.
Trio se blížilo ke Zlaté uličce. Zcela odlišné od své pražské jmenovkyně.
Zde zlato a stříbro snad roste i z chodníků.
Marnotratnice tály před horou nádherných šperků.
Jusufův krámek musí být už hodně blízko.
Tmavé vlasy (to mají všichni), košile (každý druhý), prošedivělá bradka (to už je lepší) a
ležérně pohozená tabulka s krátkým textem v koptské egyptštině :
„Mlčeti zlato.“
Jean poklepal na tabulku a s úsměvem pravil prodavači v koptštině :

„Prostup panenskou blánou, abys nalezl v sobě Boha.“
To byla domluvené heslo.
Jusuf arabsky odpověděl :
„Městská brána Bab al-Futuh je otevřená i v 7hodin. Nechť je ti Alláh milostiv.“
„I tobě, obchodníku.“
Čímž byla schůzka smluvena a zpečetěna.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.