Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+4 neviditelných
Infekce
datum / id28.10.2019 / 500195Vytisknout |
autorLuzz
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno193x
počet tipů8
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Infekce

 

 

Dneska naposled. Ještě si dáme jedno dvě čísla a pak ti zamávám. Co tak vzpomínám, většinu věcí, který byly naposled, jsem si užila mnohem víc v případě, kdy jsem nevěděla, že naposled jsou. Takže ten luxus dopřeju i tobě.

Naposled se podívám do korun jasanů v parku nedaleko tvýho bytu, naposled nahlédnu do průjezdu, kde jsme si dali první pusu. Po dvaceti letech. Vlastně první pusu vůbec, protože tenkrát jsme se jen párkrát chytli za ruce a tys mě jednou objal. Skoro by se chtělo říct: je dobře, že jsme se nestihli posunout, je dobře, žes to zničehonic utnul. Zůstalo to čistý, nezakalený. Ach. Tak má první láska vypadat.

 

Řekneš, že ses na mě těšil. Jeden z rituálů, na kterým stojí tento revitalizovaný úlet. A potom už ani slovo, jen my dva, na zemi, v posteli, na stole, kdekoliv. Zase se tím necháváš pohltit, zase se mnou necháváš pohltit; to, čeho ses kdysi tolik bál, teď klidně připouštíš bez jakýhokoliv odporu. Nevíš o světě, nevíš, zda jsi někde na druhým konci vesmíru anebo tady se mnou, nevíš nic.

Všichni muži, který jsem měla, byli v těch chvílích bez sebe. Všichni ti pragmatičtí, vzdělaní, odměření, sebejistí a sví, všichni ti rádoby cynici a světaznalí, všichni, bez výjimky, se v okamžiku vyvrcholení nechali pohltit, ztráceli se sami sobě, sami v sobě. Rozum stranou, jen podstata, dychtivost, odhalená zranitelnost… Anebo prostá oslava přítomnosti.

Možná díky tomu cítím uspokojení, že i v životech jiných existují chvíle, kdy jsou mimo, kdy se jim vymyká kontrole naprosto vše.

 

Tentokrát se však oboustranné pohlcení nekoná, protože jsem na dvou místech zároveň – tady s tebou a kdesi daleko v prostoru i čase. Neohlášený vzpomínky zásadně neodsouvám; dokonce se v nich občas blaženě rochním. Zvláštní typ masochismu, kterej mě udržuje v bdělosti, dovoluje pozorovat věci zblízka a zároveň zachovávat odstup.

Vybavuju si jednu zdánlivě významnou událost, snad předznamenání konce. Všiml sis té rány na zápěstí, čtyři centimetry, zarudlá, rovná. Demonstrativní sebevražda? Hm, asi jo. V šestnácti člověk k podobným legráckám často tíhne. V šestatřiceti taky, ale to už je spíš k smíchu než k pláči.

„Proč sis to udělala?“ zeptal ses vyděšeně.

Takhle jsem si to nepředstavovala! Naivně jsem myslela, že mě začneš hned utěšovat (ano, to jsem tenkrát potřebovala, pocit sounáležitosti, pocit, že ti na mě záleží, chtěla jsem slyšet něco o tom, že mě ochráníš – před zlým světem i přede mnou samotnou), že ty budeš ten silnější... Naštvalo mě to. Proto jsem si neodpustila jízlivost: „Asi jsem se ti zapomněla zmínit, že jsem tak trochu magor.“

„Jak magor?“

„Magor. Blázen. Psychicky labilní jedinec. Mám na to dokonce papír.“

„Přeháníš.“

„Tentokrát ne. Už dva roky jsem na práškách.“

 

Před lety mi deprese i vlastní sebedestruktivní sklony přišly děsně atraktivní. Temné tajemství, černá aura, stín na duši a vůně věčnýho odcházení. Ach.

Dnes mi situace, kdy někdo řekne, že zobe a občas se jakože podřízne, připadne normální, klidně bych řekla i triviální.

Všechno je triviální a všechno je neobyčejné.

 

Ležíš na mě, zase šeptáš, jak úžasná jsem (je mi jedno, jestli to myslíš vážně, a chci to slyšet znovu a znovu), potom ze mě vyklouzneš. Nemám to chvilkový prázdno ráda; vždycky tě těsně předtím, než zmizíš, sevřu, možná to vnímáš jako „neodcházej, prosím“, ve skutečnosti je to však výstraha: teď tě sice nechávám jít, ale počítej s tím, že kdykoliv tě můžu chytnout a pohltit znovu.

Stejně jako ty mě. Chytit. Ublížit. Zabít. Mám strach?

Ne, k čemu by mi byl. Nebojím se ničeho a úzkostlivě lpím na životě.

 

„Merlot nebo malbec?“ Opět rituál: když je po všem, válíme se v posteli a pijeme rovnou z láhve.

Co se týče chlastu, můj a tvůj přístup se poněkud liší. Než jsme se znovu potkali, pil jsi jen pivo. Přiměřeně. Tři byla tak akorát, to čtvrté ti působilo lehké ranní nevolnosti.

Minule jsem se ti přiznala, že jsem taky pila pivo. Hodně. A víno. Ještě víc. Tvrdý. Z těch peněz, co jsem prochlastala, by si dva užili nádhernou dovolenou.

A drogy? vyzvídal jsi opatrně.

Taky. Doma mě sice nic podobnýho nelákalo (chlast se nepočítá, víme, a tráva taky ne), ale na cestách pokaždé přišlo období domnělé svobody. Indii mám spojenou s hašišem, Mexiko s meskalinem a studia v Británii s kokainem. Mladá nadějná doktorandka si občas s radostí šňupla.

Možná mě za to obdivuješ; úžas náctiletých. Dodávám tedy: „Jo, tyto zkušenosti se mi kdysi taky zdály neobvyklý. Jak zajímavá jsem si přišla se všemi těmi experimenty, se svou závislostí na alkoholu, se svými zásobami trávy v pouzdře na kytaru… Teď mi to připadne směšný. Triviální. Jako já sama. Jako celej můj život.“

„Každej život je triviální a každej život je neobyčejnej.“

 

Náhoda? Iluze sdílení?

Otazník znamená naději; ach ne, zase jsi tu, nevtírej se.

Rychle si odpovím sama: Náhoda. Iluze sdílení.

Na nic jako propojení duší a stejný vlny už nevěřím.

Jsem děsně nad věcí a jsem troska, která prahne po tom kouzelném okamžiku prolnutí a vzájemném porozumění.

 

Cink, lehce se dotknout sklenicí hrany stolu. Další nesmyslný rituál. Většina vztahů je na nich pravděpodobně závislá. Snažím se vzpomenout na ty, co dodržuji se svým mužem, a zase končím u chlastu: mým nejoblíbenějším rituálem je společný ticho při láhvi vína.

Ty taky umíš mlčet, avšak dnes už jsem to já, kdo beze slov vydrží déle.

 

Tehdy to bylo jinak.

Když jsi se mnou přestal zničehonic mluvit, pořád jsem hledala racionální vysvětlení. Neexistuje přece nic jako bezdůvodný mlčení, všechno na světě má svou příčinu, všechno se děje z nějakýho důvodu… Tezi, že naše životy jsou pouhým shlukem náhod, chaos, odnikud nikam a ještě o kus dál, jsem odmítala.

Tak proč jsi tedy ztichl? Ze soucitu? Nechtěl jsi mi do očí říct, že jsem zlá, otravná, nudná, divná? Myslel jsi, že mi tím ublížíš? Ne, ne, ujišťuju tě, že nevyřčené ubližuje mnohem více než vyřčené. Že nejistota je mnohem méně snesitelná než pravda, že -

Tím hledáním jsem byla posedlá několik let.

Důvodů se nabízela spousta, samozřejmě, každý jsem dopodrobna analyzovala, rozebírala ze všech stran, řešila s psychiatry, řešila bez psychiatrů, jenže ta posedlost neustupovala, ba naopak, zbytněla, nabobtnala do obřích rozměrů, prorostla mnou až do konečků prstů a já jsem se dál utápěla v touze najít skutečný důvod, najít pravdu a představovala jsem si, že až tu pravdu objevím (nebo až se mi zjeví – ano, na zázrak jsem taky dlouho čekala, jakoby to mělo být něco zvnějšku, co všechno vysvětlí, nečekaný dar, díky kterému se vše dozvím, vše pochopím), tak budu celá, celistvá, můj život dojde naplnění, budu moci udělat ten krok (dopředu nebo dozadu; to je fuk), nebudu muset přijmout tu tezi o náhodách a chaosu, poznám, že život má smysl a řád, a nakonec – třeba se mi podaří tě znovu získat… anebo se sám vrátíš zpátky.

 

Pořád to věčný proč proč proč, ubíjející proč, nevysvětlitelný proč, ale nevzdávala jsem se naděje, že se mi toho vysvětlení jednou dostane. Jenže v tomto případě ta naděje byla jedem; naprosto ovládla mou mysl a zamořila celý moje tělo. Autoimunitní onemocnění.

 

Upiju vína. Vzpomínka na okamžik, kdy se jsem tu pravdu našla. V poslední době si ji často přivolávám a řadím do oblíbených.

Přála jsem si kohosi získat. Do té doby mi podobné záležitosti vycházely a žila jsem v domnění, že vše leží v mých rukou. Že všichni, které jsem ukořistila, jsou jistým druhem kompenzace za to fiasko s tebou.

Jenže…

Tamten člověk se mnou najednou přestal mluvit.

 

A v tu chvíli se dlouho hledaná pravda vyjevila. Byl to ten zázrak, na kterej jsem čekala? Jednoznačný vysvětlení všeho, co se mi kdy nepodařilo?

To nádherný zjištění byl fakt, že některý věci nezměním, neovlivním. Banální objev, tato fráze. Ostatně jako všechny moje myšlenky. Jo, všechny moje myšlenkový pochody se skládají z opakujících se frází a to, že občas zachytím vlákno výjimečnosti, je milosrdný sebeklam.

Ne, nechtěla jsem to přijmout (kdo by taky byl ochoten přijmout svou bezmoc), chtěla jsem v tvým i jeho mlčení a odmítnutí dál hledat a najít smysl. Jakoby to byla ta nejdůležitější věc na světě.

Ale potom mi stejně nezbylo nic jiného, než se s tím smířit. Tečka, konec.

 

A proto, když jsme se před čtvrt rokem setkali na třídním srazu (na první pohled jsi působil hrozně dospěle a trochu nudně: ostříhal sis vlasy, přestal jsi kouřit a vlastně ses vůbec nepodobal tomu romantikovi, do kterýho jsem (byla) zamilovaná) a když jsme spolu pak skončili ve tvým bytě, tak jsem si řekla – ne, nemá smysl se ptát. Nepotřebuju znát důvody, proč jsi tenkrát přestal mluvit. K čemu by mi asi tak tato pravda byla.

A ty, ty mi během druhého setkání všechno slavnostně vyjevíš: bylas tehdy tak sobecká a sebestředná (ale vždyť taková jsem dodnes, můj drahý), chtělas mě mít jen pro sebe, jasně, že mi to tehdy imponovalo, ale pak jsem dostal strach, že mě skutečně ovládneš, pohltíš… a že až odejdeš, tak to nezvládnu.

Za ty roky sis možná tehdejší pocity poněkud upravil a věříš jim. Mně je to ve výsledku jedno.

 

Tak jo. Čas se rozloučit. Nic netušíš a bezelstně se ptáš, jestli můžu pozítří.

Řeknu, že se s tebou už nechci vídat.

Nejdřív to považuješ za žert.

Opravdu se neuvidíme, opakuju.

Proč?

A je to tady.

Proč? Co je špatně? Řekni mi jedinej důvod!

Je vždycky nutný mít nějakej důvod?

Zkusíš to odjinud: „Tak proč sis se mnou vůbec začala?“

Vidím sebe, svoje šestnáctiletý nešťastný já. Vidím ta posedlá léta, vidím sebezničující naděje, vidím všechny ty psychiatry, psychology i psychopaty a vidím závěr jedné nepříliš zajímavé aférky. Vlastně si ten pohled docela užívám.

„Prostě jsem chtěla. Nic jinýho v tom nehledej.“

„Jenže proč jsi chtěla?“ začínáš hysterčit a já vím, že i kdybych skutečný důvod prozradila, bude ti to k ničemu.

„No tak, neptej se už. Smiř se s tím.“

 

Dělím se s tebou o tu krásnou pravdu, o skutečnost, že některý věci neovlivníš. Že většina toho, na čem záleží, ti proklouzne mezi prsty… První a druhá a poslední láska, možnost naplnit svůj život, pochopit jeho tajemství a smysl.

Ale i tak ve mně zůstaneš. Jsi tam, hluboko, tak hluboko, kam se nikdo nikdy nedostal. Anebo dostal, ale já už jsem na to zapomněla. Skoro by se chtělo říct, že tě pořád miluju.

Takže neztrácej naději (infikuji tě záměrně? přece jen pomsta?), neztrácej naději, třeba mi zítra hrábne a ozvu se, neztrácej naději, třeba moje rozhodnutí není definitivní.

Sice už nevěřím ničemu, ale dosud sama doufám.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.11.2019 14:18:32dát kritice tipJanina6

Naštvaně? to ne :-) Asi jsem se špatně vyjádřila. Nechci říct, že mě hlavní postava vytáčí, ale že mi připadá nepřesvědčivá, nerealistická. Nevím, jak to líp vysvětlit. Třeba se ti taky někdy při čtení stane, že si řekneš, tomuhle nevěřím, takhle se lidi v tomhle věku a v takové situaci nechovají... Ale styl máš výborný a je klidně možné, že se prostě jen nedokážu správně "naladit". 

18.11.2019 23:44:26dát kritice tipLuzz

díky všem za návštěvu.

janino, tvůj koment zní skoro naštvaně... pokud jsem to pochopila dobře, tak podle tebe to není blbě napsaný, ale vytáčí tě spíš jednání vypravěčky... a přitom tam o ten rozchod vlastně ani nejde :)

18.11.2019 15:21:34dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Myšlenkový monolog, jehož smysl či záměr mi zůstává skrytý, protože
-- ač to tak z počátku působí -- není to je pouhé "vypsání se z pocitu marnosti"; myslím, že to má nějakou "dějovou linii", která však pro mě (možná kvůli věku) zůstává nepochopitelná.
15.11.2019 11:33:13dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Taky nejsem moc příznivec "babrání se v nitru". Možná kdyby to mělo podobu deníku nebo dopisů, tak by mě to zaujalo víc.

09.11.2019 10:58:13dát kritice tipJanina6

Mám ráda tvoje povídky, třeba "Promiň, tati" je opravdu nezapomenutelná. Tady jsem si ale jako čtenářka moc neužila. Samozřejmě musím pochválit tvůj styl a skvělou práci s češtinou. Obsah mě ale dokonale míjí. Co pochopím u šestnáctiletých, to mi u šestatřicetiletých (nebo i starších? nevím jistě, během čtení jsem ztratila nit a nejsem si jistá, kolik už vypravěčce v její "současnosti" mohlo být)  přijde jako hloupá póza. Takové ty naschvály s nečekanými rozchody bez vysvětlení a podobně... jo, v pubertě jsme takhle blbli, ale z toho snad člověk vyroste... Přijde mi, že tenhle text se motá v kruhu. Samozřejmě nevylučuju, že to někoho může bavit, ale mě to odradilo.

31.10.2019 22:23:44dát kritice tipLuzz

gora: to by mě nikdy nenapadlo, že někdo bude počítat slovesa :)

kohelet: dík, o nadbytcích popřemýšlím... je fakt, že s tím předposledním odstavcem jsem trochu zápasila; v době, kdy jsem text psala, jsem tam ty věci chtěla mít všechny hezky vyskládaný... i teď mi tam dávají smysl... ale třeba mi zítra už smysl dávat nebudou :)

každopádně uznávám, že lehce zredukovat by se to dalo. uvidíme.

31.10.2019 18:34:36dát kritice tipKohelet

Třetí a předposlední odstavce mi přijdou nadbytečné. U třetího bych nechal na konci ten rozhovor, je to skvělej výkřik do tmy, kterej ti navodí atmosféru a zároveň přiblíží postavy. Předposlední odstavec bych vzal celý. Oba ti totiž rozbijí jinak skvěle subtilní, minimalistický text, kde se ti skvěle daří vyvolat emoce tím, že je vlastně ignoruješ. Říkáš jenom co se děje/stalo, ne pocity, žádný ach jsem smutná a tak, což se mi líbí, protože emoci a náboj v povídce ztratíš v momentě kdy ji explicitně popíšeš. Cítím temperament té situace díky tomu, že mě necháváš si to domyslet, prožít podle sebe, podle toho co jsem sám zažil. To je asi to nejlepší čeho můžeš dosáhnout, říct míň a přitom tolik... 

Máš můj tip

31.10.2019 17:44:57dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

avi

31.10.2019 17:44:35dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Baví mne obsah, "babrání" se hlavní postavy v jejím nitru  -  ale i forma - střídání krátkých a dlouhých vět, tohle souvětí s takřka třiceti slovesy je parádní - začíná: Důvodů se nabízela spousta...

avi PM do soutěže posílám, díky, Luzz

31.10.2019 09:30:411 tipů dát kritice tipLuzz

okamžik: dík za návštěvu, potěšilo.

do PM klidně navrhni.

30.10.2019 22:40:44dát kritice tipOkamžik

Poutavé! Infekce jako nešťastná láska? Líbí se mi Tvůj styl vyprávění. Mohu navrhnout jako PM?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.