Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Jizvy
datum / id01.11.2019 / 500284Vytisknout |
autorrevírník
kategorieMiniatury prozaické
témaPřírodní
zobrazeno113x
počet tipů10
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Jizvy

 

Jizvy

 

Když jsem před mnoha lety p­oprvé jel po naší první čerstvě otevřené dálnici – d­ávno ještě bez poplatků –, z­dála se mi po přesunech miliónů kubíků zeminy tvářnost té narušené země až katastrofická. Nemohl jsem si pomoci, cítil jsem jakousi morální spoluzodpovědnost za to, co bude s holými svahy, které poslušné stroje také kvůli mně do těch kopců na Vysočině tak nelítostně zakrojily.

Od té doby se s jejich osudem cítím svázán. Někde se mi cestou stane, že ustrnu nad mrtvolným prázdnem vymletých strží v nahé zemině svahu, o kousek dál mě uklidní zelená barva života, a vzápětí musím přihlížet, jak vysazené skupiny stromků ve sluneční výhni chřadnou, jak neodvolatelně usychají. Naději má teprve stromek, jemuž se podařilo zapustit kořeny do hloubky, kde zbývá trocha vlhkosti.

V rozevřených čelistech těch vyprázdněných končin se začíná se vším jako od stvoření světa. Co jen to dá práce, než je na světě spásný drn! Pak už je hej. Síť vzájemně prorostlých kořínků podrží neposedné částečky zeminy pohromadě, vodní příval ve stéblech trav zkrotne, je donucen vsáknout se, kořínky zavlažit – a­ už je tady život s pevným koloběhem. Kde se dálnice zakousla do lesa, vzal na sebe úkol zpevnění svahů sám les, do drobných skulin mezi zrnka obnažené zeminy zasel semínka průkopnických dřevin. Výheň těch svahů, kde za dlouhých týdnů bez deště hrozí smrt absolutním vysátím buněčných šťáv, snášejí částečně jen břízky, modřínky a borovice. Kde v lesních úsecích tak zle o vodu a chládek není, objevily se i koberce zakrnělých smrčků.

Je to skoro tak, jako když se v původní, člověkem nedotčené přírodě rodí nový život po vyhlazujícím zemětřesení nebo požáru. Brzy se musí projevit rozdíly. Každá dřevina se vyrovnává s podmínkami své miniaturní pouště jinak, ale každá přispívá k tomu, aby ji za příznivých podmínek změnila v konečné fázi na les.

Probíhá to nenápadně a daří se velmi zvolna jenom na stinnějším, od slunce po většinu dne odvráceném břehu dálnice. Na tom protilehlém, do něhož se nezkrotné polední paprsky v létě v zimě opírají téměř kolmo, tam to dlouho na les nevypadá. Je to jiný život, co tady nad pustinou vítězí. Buď jednou rostlinné uskupení přece dosáhne – budou-li podmínky příznivé – vrcholné podoby lesa, anebo ustrne na méně náročném společenství, to se bude podobat stepi.

Ve vedru mám pootevřená okna, jedu zvolna v pravém krajním pruhu a všechna auta mě předjíždějí s frkáním jako bych pozpátku míjel řadu patníků, ale já se nedám vyprovokovat. Zaujatě sleduji vpravo i vlevo hojení hrozných jizev.

Náhle mě zavalí nelidská myšlenka: jak by asi příroda naložila s celou slavnou dálnicí, kdyby se vymkla z kontroly člověka. Je to jen mžik, představa, nepotřebuju k ní žádná slova, vidím to jasně bez nich: poradila by si stejně, jako si poradí s každou opuštěnou silnicí či vylidněnou vesnicí. Ovšemže tady, na široširém betonu, by to trvalo mnohá desetiletí, ale já to vidím ve dvou vteřinách. Všechno to začíná mrazovými trhlinami a drobounkými štěrbinami. Odtud už se šíří život geometrickou řadou. Pomáhá si trháním, nadzvedáváním, rozpadem, zanášením. Pozvolna se rodí nová hodnota – ž­ivá půda a na ní les.

Vidím, že život by se i bez člověka o sebe postaral.

Bez člověka!? Polekaně zavrtím hlavou.

To je druhý díl mé myšlenky beze slov. Ten je ještě kratší.

Zavčas zavřu okna, pohlédnu do zpětného zrcátka a ve vhodné chvíli se zařadím. Jsem zas řidič a spěchám po dálnici, kterou lidé postavili pro lidi. Také pro mě. A ona mému spěchu kdykoli vyjde vstříc.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

10.11.2019 13:00:32dát kritice tiprevírník

Karpatský knihomol' - díky za tip.

03.11.2019 15:05:35dát kritice tiprevírník

Děkuju, Jano, přesně, jak říkáš, to celou dobu v přírodě pozoruju.

03.11.2019 12:01:37dát kritice tipvesuvanka

Krásně napsaná zajámavá úvaha. Příroda si bez člověka poradí. Ono stačí sledovat třeba jen opuštěnou asfaltovou silničku nebo chodník, na nichž se vytvářejí praskliny, jimiž prorážejí rostlinky... TIP

02.11.2019 10:24:22dát kritice tiprevírník

Phylogyny: Taky tady u nás v pohraničí je množství takových příkladů, kdy si příroda (většinou les) bere zpátky, co jí kdysi člověk vzal, a někdy je to za těch sedm desítek let od války už docela pohlcené, k nepoznání, skoro jako by tam nikdy žádná salaš (někdy i dům) nestály.

02.11.2019 10:13:30dát kritice tiprevírník

lastgasp: Přemku, úplněs mě dojal svým komentářem. Cítím zadostiučinění z toho, že sám si těch věcí všímáš a dáváš mi tak za pravdu.

02.11.2019 08:23:42dát kritice tipPhilogyny

Přiznám se, že mi při čtení taky naskočily fotky Černobylu. A taky našeho opuštěného mlýna, tam už se příroda zakousla, často si fotím...

Moc hezky napsané myšlenky. Dobře se čtou.

02.11.2019 07:24:36dát kritice tiplastgasp

Velmi rád čtu tvé příběhy, zkušenosti i vysvětlení přírodních jevů, zvláště o lese. Tak srozumitelně vyprávěné složité pojmy a pochody se málokde najdou. Dáváš k tomu takovou optimistickou atmosféru a víru v obnovující sílu přírody, nezatracuješ, jen lehce varuješ a při tom ukazuješ cestu jak neublížit ale pomoci udržet dědictví nejcennější, les, prostředí, život v něm. Velmi často a již dlouho jezdím Strakonickou a ten rozvíjející se porost na svazích dálnice mi potvrzuje vše co si napsal. Těch každoročních změn si nelze nepovšimnout. Pozorovat to může každý, jen někdo tomu dá zajímavý obsah a sdělí to ostatním. Za to ti děkuji.   

01.11.2019 17:11:04dát kritice tiprevírník

Je fajn, Luboši, že sis už zvykl.

01.11.2019 16:19:45dát kritice tipKočkodan

Já jako součást přírody jsem také prokázal obrovskou dávku přizpůsobivosti – zvykl jsem si na tvoje dílka. Úplně zbytečně dodávám, že jde o humor. Malý důkaz: :-)

01.11.2019 15:27:24dát kritice tiprevírník

To je svatá pravda, Alegno. Ještě aby se tak i každý choval.

Andělko, děkuji za komentář.  A oběma vám za tip.

01.11.2019 14:50:22dát kritice tipAndělka1

Já si vzpomněla, jak v roce 65 byl zcela jinak než my, současní eko - nemyslím to slůvko ironicky ani ve zlém -  fascinován dálnicí spisovatel Mňačko. Dlouhá bílá přerušovaná čára. Důkaz, že jediná JISTOTA V ŽIVOTĚ JE ZMĚNA!!!!

01.11.2019 14:03:101 tipů dát kritice tipAlegna

člověk je také součást přírody

01.11.2019 12:40:471 tipů dát kritice tiprevírník

To je fakt, Musaši. Mám za celý život spoustu podobných zkušeností o přizpůsobování organismů změnám, které způsobil člověk, nebo třeba živel, to je jedno. V tom je právě ta jistota, že příroda si vždycky se vším poradí. Dík za tip.

01.11.2019 11:40:381 tipů dát kritice tipMusaši

Každý, kdo se trochu někdy zabýval procesem sukcese, ví velmi dobře, jak rychle by se les vrátil zpět tam, odkud byl lidmi vyhnán. Netrvalo by to tisíciletí, jak si někteří naivkové představují. Trvalo by to jen pár desetiletí.Jak vypadá takový návrat lesa v praxi, to třeba ukazují rozsáhle kontaminované oblasti kolem Černobylu.

Taky nesnáším dálnice.  Ale jezdím po nich. To přiznávám. A taky musím říct, že jsem se tak troch kdysi podílel na biologických programech záchrany obojživelníků, kterým dálnice přeťala biotop. Bagrovaly se nové umělé tůňky, stavěly se umělé skalky z plochých kamenů pro ještěrky, jen s vybudovanými podchody pod dálnicí je to trochu komplikované.

Je ale fakt, že až těleso dálnice trochu zestárne, až trochu povyrostou stromy a keře vysazené po vybudování dálnice, vytvoří tahle stavba stejně jako třeba železnice biokoridor uprostřed lánů fádní "kulturní stepi", čímž myslím naše pole. Mnozí živočichové, hlavně ptáci, se velmi dobře porostům kolem dálnice přizpůsobili.   Tip.

01.11.2019 11:30:36dát kritice tiprevírník

Renato: Určitě příroda žádné umělé zásahy nepotřebuje, jen člověk. A děkuju za pochvalu.

01.11.2019 11:30:051 tipů dát kritice tiprevírník

Prosecký: Podle mě je chvályhodné, jak zacházíš se svým pozemkem. Je jistě šťastná náhoda, že do těch končin JZD nestálo za to zasahovat, k tomu je tam trochu vláhy, a proto může příroda vývojem směřovat k lesu.

01.11.2019 10:52:081 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Já myslím, že příroda zásahy člověka nepotřebuje. Člověk v ní dělá zásahy pro sebe. Důležité je, aby je dělal s mírou. Moc hezky napsaný text a krásná úvaha. T.

01.11.2019 10:30:401 tipů dát kritice tipProsecký

A teď vážně: Toto slýchávám ze svého okolí vemi často. To to takový očekávateklný pocit na úrovni kávového hovoru s mou tchýní.

Sám jsem zdědil 60 arů lesa, no lesa: JZD to nechalo zarúst a katastr to prohlásil za les. Čistím od spadlých stromů, pročišťuji řečiště potoka (je to "potočiště"?), ale jinak přírodě volné pole působnosti už dvacet let. Dávno před kůrovcovou kalamitou. 

01.11.2019 09:58:492 tipů dát kritice tiprevírník

Zaplaťpámbu, že pořád baví! To rád čtu.

01.11.2019 09:43:33dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, tvé texty kromě skvělé češtiny nepostrádají napětí, ale hlavně úvahy, a to vše mě na nich pořád baví...

01.11.2019 09:12:18dát kritice tiprevírník

To jsem tím zrovna říct nechtěl, ale máš vlastně taky pravdu.

01.11.2019 08:55:59dát kritice tipProsecký

Máš pravdu. Člověk je přemnožený.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.