Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jizvy

01. 11. 2019
12
32
1705
Autor
revírník

 

Jizvy

 

Když jsem před mnoha lety p­oprvé jel po naší první čerstvě otevřené dálnici – d­ávno ještě bez poplatků –, z­dála se mi po přesunech miliónů kubíků zeminy tvářnost té narušené země až katastrofická. Nemohl jsem si pomoci, cítil jsem jakousi morální spoluzodpovědnost za to, co bude s holými svahy, které poslušné stroje také kvůli mně do těch kopců na Vysočině tak nelítostně zakrojily.

Od té doby se s jejich osudem cítím svázán. Někde se mi cestou stane, že ustrnu nad mrtvolným prázdnem vymletých strží v nahé zemině svahu, o kousek dál mě uklidní zelená barva života, a vzápětí musím přihlížet, jak vysazené skupiny stromků ve sluneční výhni chřadnou, jak neodvolatelně usychají. Naději má teprve stromek, jemuž se podařilo zapustit kořeny do hloubky, kde zbývá trocha vlhkosti.

V rozevřených čelistech těch vyprázdněných končin se začíná se vším jako od stvoření světa. Co jen to dá práce, než je na světě spásný drn! Pak už je hej. Síť vzájemně prorostlých kořínků podrží neposedné částečky zeminy pohromadě, vodní příval ve stéblech trav zkrotne, je donucen vsáknout se, kořínky zavlažit – a­ už je tady život s pevným koloběhem. Kde se dálnice zakousla do lesa, vzal na sebe úkol zpevnění svahů sám les, do drobných skulin mezi zrnka obnažené zeminy zasel semínka průkopnických dřevin. Výheň těch svahů, kde za dlouhých týdnů bez deště hrozí smrt absolutním vysátím buněčných šťáv, snášejí částečně jen břízky, modřínky a borovice. Kde v lesních úsecích tak zle o vodu a chládek není, objevily se i koberce zakrnělých smrčků.

Je to skoro tak, jako když se v původní, člověkem nedotčené přírodě rodí nový život po vyhlazujícím zemětřesení nebo požáru. Brzy se musí projevit rozdíly. Každá dřevina se vyrovnává s podmínkami své miniaturní pouště jinak, ale každá přispívá k tomu, aby ji za příznivých podmínek změnila v konečné fázi na les.

Probíhá to nenápadně a daří se velmi zvolna jenom na stinnějším, od slunce po většinu dne odvráceném břehu dálnice. Na tom protilehlém, do něhož se nezkrotné polední paprsky v létě v zimě opírají téměř kolmo, tam to dlouho na les nevypadá. Je to jiný život, co tady nad pustinou vítězí. Buď jednou rostlinné uskupení přece dosáhne – budou-li podmínky příznivé – vrcholné podoby lesa, anebo ustrne na méně náročném společenství, to se bude podobat stepi.

Ve vedru mám pootevřená okna, jedu zvolna v pravém krajním pruhu a všechna auta mě předjíždějí s frkáním jako bych pozpátku míjel řadu patníků, ale já se nedám vyprovokovat. Zaujatě sleduji vpravo i vlevo hojení hrozných jizev.

Náhle mě zavalí nelidská myšlenka: jak by asi příroda naložila s celou slavnou dálnicí, kdyby se vymkla z kontroly člověka. Je to jen mžik, představa, nepotřebuju k ní žádná slova, vidím to jasně bez nich: poradila by si stejně, jako si poradí s každou opuštěnou silnicí či vylidněnou vesnicí. Ovšemže tady, na široširém betonu, by to trvalo mnohá desetiletí, ale já to vidím ve dvou vteřinách. Všechno to začíná mrazovými trhlinami a drobounkými štěrbinami. Odtud už se šíří život geometrickou řadou. Pomáhá si trháním, nadzvedáváním, rozpadem, zanášením. Pozvolna se rodí nová hodnota – ž­ivá půda a na ní les.

Vidím, že život by se i bez člověka o sebe postaral.

Bez člověka!? Polekaně zavrtím hlavou.

To je druhý díl mé myšlenky beze slov. Ten je ještě kratší.

Zavčas zavřu okna, pohlédnu do zpětného zrcátka a ve vhodné chvíli se zařadím. Jsem zas řidič a spěchám po dálnici, kterou lidé postavili pro lidi. Také pro mě. A ona mému spěchu kdykoli vyjde vstříc.

 


32 názorů

revírník
12. 02. 2020
Dát tip

Pěkně děkuji za tak příznivý komentář a tip.


Lakrov
12. 02. 2020
Dát tip
Je v tom kus "zelené neděje", ale ne takové té revolučně burcující, která často vede k nesmyslným závěrům, aktivitám... či absurdním předpisům. Spíš to probouzí nápad zamyslet se nad tím, co děláme a kam by to mohlo dovést, kdyby... Dětem do čítanek by se takovéhle úvahy měly dávat (možná, že už tam jsou). Tip.

revírník
11. 12. 2019
Dát tip

Překvapilas mě, jak jsi zas blízko k pravdě. Je jistě fakt, co píšeš: že nejde o nevinnost, čili nejsem v tom tak nevinně, jak si myslím, ale ta forma sdělení mi pravděpodobně vyplula z podvědomí proto, že byla nejblíž mé představě, tak prostá a přiléhavá. Musím ale přiznat, že jsem právě Zahradníkův rok spíš jen nedbale přeběhl, než že bych se do něj moc začítal. Ale on to má někde podobné i v románech a detektivkách.


revírník
10. 12. 2019
Dát tip

Memory, teprve ažs mě na to upozornila, vidím, že máš s tím Čapkem pravdu. Tak abys věděla, i mě kapánek rozladilo, že se mu to tak podobá. Ale jsem v tom úplně nevinně, stačí? A díky.


revírník
10. 11. 2019
Dát tip

Karpatský knihomol' - díky za tip.


revírník
03. 11. 2019
Dát tip

Děkuju, Jano, přesně, jak říkáš, to celou dobu v přírodě pozoruju.


vesuvanka
03. 11. 2019
Dát tip

Krásně napsaná zajámavá úvaha. Příroda si bez člověka poradí. Ono stačí sledovat třeba jen opuštěnou asfaltovou silničku nebo chodník, na nichž se vytvářejí praskliny, jimiž prorážejí rostlinky... TIP


revírník
02. 11. 2019
Dát tip

Phylogyny: Taky tady u nás v pohraničí je množství takových příkladů, kdy si příroda (většinou les) bere zpátky, co jí kdysi člověk vzal, a někdy je to za těch sedm desítek let od války už docela pohlcené, k nepoznání, skoro jako by tam nikdy žádná salaš (někdy i dům) nestály.


revírník
02. 11. 2019
Dát tip

lastgasp: Přemku, úplněs mě dojal svým komentářem. Cítím zadostiučinění z toho, že sám si těch věcí všímáš a dáváš mi tak za pravdu.


Philogyny
02. 11. 2019
Dát tip

Přiznám se, že mi při čtení taky naskočily fotky Černobylu. A taky našeho opuštěného mlýna, tam už se příroda zakousla, často si fotím...

Moc hezky napsané myšlenky. Dobře se čtou.


lastgasp
02. 11. 2019
Dát tip

Velmi rád čtu tvé příběhy, zkušenosti i vysvětlení přírodních jevů, zvláště o lese. Tak srozumitelně vyprávěné složité pojmy a pochody se málokde najdou. Dáváš k tomu takovou optimistickou atmosféru a víru v obnovující sílu přírody, nezatracuješ, jen lehce varuješ a při tom ukazuješ cestu jak neublížit ale pomoci udržet dědictví nejcennější, les, prostředí, život v něm. Velmi často a již dlouho jezdím Strakonickou a ten rozvíjející se porost na svazích dálnice mi potvrzuje vše co si napsal. Těch každoročních změn si nelze nepovšimnout. Pozorovat to může každý, jen někdo tomu dá zajímavý obsah a sdělí to ostatním. Za to ti děkuji.   


revírník
01. 11. 2019
Dát tip

Je fajn, Luboši, že sis už zvykl.


Kočkodan
01. 11. 2019
Dát tip

Já jako součást přírody jsem také prokázal obrovskou dávku přizpůsobivosti – zvykl jsem si na tvoje dílka. Úplně zbytečně dodávám, že jde o humor. Malý důkaz: :-)


revírník
01. 11. 2019
Dát tip

To je svatá pravda, Alegno. Ještě aby se tak i každý choval.

Andělko, děkuji za komentář.  A oběma vám za tip.


Andělka1
01. 11. 2019
Dát tip

Já si vzpomněla, jak v roce 65 byl zcela jinak než my, současní eko - nemyslím to slůvko ironicky ani ve zlém -  fascinován dálnicí spisovatel Mňačko. Dlouhá bílá přerušovaná čára. Důkaz, že jediná JISTOTA V ŽIVOTĚ JE ZMĚNA!!!!


Alegna
01. 11. 2019
Dát tip revírník

člověk je také součást přírody


revírník
01. 11. 2019
Dát tip Gora

To je fakt, Musaši. Mám za celý život spoustu podobných zkušeností o přizpůsobování organismů změnám, které způsobil člověk, nebo třeba živel, to je jedno. V tom je právě ta jistota, že příroda si vždycky se vším poradí. Dík za tip.


Musaši
01. 11. 2019
Dát tip Gora

Každý, kdo se trochu někdy zabýval procesem sukcese, ví velmi dobře, jak rychle by se les vrátil zpět tam, odkud byl lidmi vyhnán. Netrvalo by to tisíciletí, jak si někteří naivkové představují. Trvalo by to jen pár desetiletí.Jak vypadá takový návrat lesa v praxi, to třeba ukazují rozsáhle kontaminované oblasti kolem Černobylu.

Taky nesnáším dálnice.  Ale jezdím po nich. To přiznávám. A taky musím říct, že jsem se tak troch kdysi podílel na biologických programech záchrany obojživelníků, kterým dálnice přeťala biotop. Bagrovaly se nové umělé tůňky, stavěly se umělé skalky z plochých kamenů pro ještěrky, jen s vybudovanými podchody pod dálnicí je to trochu komplikované.

Je ale fakt, že až těleso dálnice trochu zestárne, až trochu povyrostou stromy a keře vysazené po vybudování dálnice, vytvoří tahle stavba stejně jako třeba železnice biokoridor uprostřed lánů fádní "kulturní stepi", čímž myslím naše pole. Mnozí živočichové, hlavně ptáci, se velmi dobře porostům kolem dálnice přizpůsobili.   Tip.


revírník
01. 11. 2019
Dát tip

Renato: Určitě příroda žádné umělé zásahy nepotřebuje, jen člověk. A děkuju za pochvalu.


revírník
01. 11. 2019
Dát tip Gora

Prosecký: Podle mě je chvályhodné, jak zacházíš se svým pozemkem. Je jistě šťastná náhoda, že do těch končin JZD nestálo za to zasahovat, k tomu je tam trochu vláhy, a proto může příroda vývojem směřovat k lesu.


bixley
01. 11. 2019
Dát tip Karpatský knihomoľ

Já myslím, že příroda zásahy člověka nepotřebuje. Člověk v ní dělá zásahy pro sebe. Důležité je, aby je dělal s mírou. Moc hezky napsaný text a krásná úvaha. T.


Prosecký
01. 11. 2019
Dát tip Gora

A teď vážně: Toto slýchávám ze svého okolí vemi často. To to takový očekávateklný pocit na úrovni kávového hovoru s mou tchýní.

Sám jsem zdědil 60 arů lesa, no lesa: JZD to nechalo zarúst a katastr to prohlásil za les. Čistím od spadlých stromů, pročišťuji řečiště potoka (je to "potočiště"?), ale jinak přírodě volné pole působnosti už dvacet let. Dávno před kůrovcovou kalamitou. 


revírník
01. 11. 2019
Dát tip Gora, Prosecký

Zaplaťpámbu, že pořád baví! To rád čtu.


Gora
01. 11. 2019
Dát tip

Jardo, tvé texty kromě skvělé češtiny nepostrádají napětí, ale hlavně úvahy, a to vše mě na nich pořád baví...


revírník
01. 11. 2019
Dát tip

To jsem tím zrovna říct nechtěl, ale máš vlastně taky pravdu.


Prosecký
01. 11. 2019
Dát tip

Máš pravdu. Člověk je přemnožený.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru