Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Hospice
datum / id01.11.2019 / 500303Vytisknout |
autorKohelet
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno113x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Hospice

 

Moje práce je jedna z těch, co připomínají menu u McDonald´s. Tím myslím hodně v jednom.

 

Hodně čeho?

 

Chci říct, někdy je lepší se neptat?

 

Sedím, v jukeboxu hraje Israel od Billa Evanse a bruneta naproti mně křičí:

 

„Takže ty pomáhá starým lidem?“

 

Kývnu, jáužnevímkdo se usměje a vlasy si strčí za ucho. Ten pohyb kombinovnej se skusem rtů. Je to tak pět ku šesti, že má prsa zakončený hezkejma hnědejma bradavkama. Přemýšlím nad tím a kývu, že ano, jsem fakt zlatíčko, ale zároveň se mi do hlavy neustále probijí obraz malýho Reneho, co chtěl být hasič. Obraz malý vyholený hlavičky kluka kterýmu rakovina krve oddělala imunitní systém a já si před ošetřováním vždycky musel mýt ruce tak dlouho dokud nerozpraskaly do krve.

 

Bruneta, co se asi jmenuje Jane mě kouše do krku, když se snažím trefit klíčem do zámku. Přes dveře vedlejšího bytu slyším křičet televizi, kterou přehluší jenom pravidelný výbuchy dětskýho smíchu. Mohl to být Johny, ten Johny, se kterým jsem vždycky musel hrát karty, ten Johny, co mě vždycky porazil i když jsem ho nikdy nenechal vyhrát, ten Johny, co jednoho dne chytl od uklízeče rýmu a umřel.

 

Vždycky je to tak rychlý. Johny se usmívá. Poprosil bych další snímek. Johnymu je zle. A další. Postel je prázdná. Další snímek prosím. Jeho věci, pach a jakákoliv připomínka, že kdy existoval jsou pryč. Cvak.

 

Vždycky je to tak rychlý.

 

Už ani nevím kdy mluvím o sexu a kdy o smrti.

 

Moje práce je jako pracovat ve zverimexu s malejma křečkama a myškama co si nikdo nikdy nekoupí, ve zverimexu s lidma za kterejma už nikdo nikdy nepříde, mizivý existence za sklem, na který můžete zaťukat a oni se na vás ustrašeně podívají, smrad starých podestýlek a klecí a pokojů, kde někdo leží už prostě moc dlouho.

 

Vždycky na to myslím. Jo. Myslel jsem na to i když naproti mně seděla opilá miss minulýho roku a z jukeboxu hrál Elvis.

 

„Aha, takže si jakoby něco jako terapeut?“

 

Kývu a whiskey mi propaluje rozkousanou tvář.

 

„…falling in love with you…“

 

Lidi si vždycky myslí, že na práci v hospici je nejhorší smrt, ale není to pravda. Myslí si, že na práci pečovatele na oddělení terminální péče je nejhorší vidět lidi umírat, ale mýlí se. Myslí, si, že dennodenní pohled na kašlání lidí s posledním stádiem rakoviny plic, boláky pacientů s AIDS, že poslouchání blábolení lidí s parazitem, co jim pomalu rozpouští mozek na kaši, myslí si, že to je to nejhorší, ale nevědí ani hovno.

 

Nevědí nic.

 

Sakra nevadí vám ani pláč, ani prázdný pohledy, ani lehkej pohyb ruky, že už nechtějí jíst, ani cuknutí, když ví, že v tom kufříku kterej nesete, v tý blyštivý nádheře je nasycený roztok thiopentanu sodného. Nerozhodí vás ani chraplavej hlas, Ubrečená tvář, co vás prosí ať mu do bytu chodíte zalejvat kaktusy.

 

„Slíbíte mi to?“

 

Koukám na ně, miss minulýho roku, co nikdy neměla jméno pode mnou vzdychá a já si říkám, že ty oschlý rostliny bude třeba vyhodit.

 

Smrt má svůj pach. Čpavej smrad co ze sebe nikdy nesmyjete. No jenom si to zkuste. Jenom se polejvejte tím koncentrovaným mandlovým mlíkem, dokud nepochopíte, že tohle jste teď vy. Je dost možný, že nepomůže ani Hugo boss bottled, ani Chanel n. jánevímkolik, ani Calvin Klein, ale vy si zvyknete.

 

Stane se z toho jenom položka na seznamu.

 

Snažím se vám říct, že to nejhorší na celým světě, ta věc, co vás dostane na kolena, ta věc, po který chcete brečet, ale nemůžete, je, když vidíte, že se s tím vším už srovnali.

 

Jednoho rána přijdete do pokoje, roztáhnete závěsy s výhledem na červený cihly ve zdi a oni se usmívají. Nejvíc na světě bolí, když slyšíte starýho Joea, co kdysi býval šampion welterový váhy, chlapa, co se kvůli Parkinsonu sotva hýbe a jediný slovo co ze sebe dokáže vymáčknout je Ježíš.

 

„Už jsme spolu zadobře“ říká.

 

Říká: „Už jsem s tím smířený. Nebojím se. On mě očekává a všechno je v pořádku“.

 

Vždycky mi přišlo, že přijmout smrt je mnohem horší než umírat. Joe se ptá, proč se mračím a já musím vypadnout. Musím běžet pryč, protože jinak bych mu jednu vrazil. Chce se mi řvát, když je slyším.

 

Chci křičet, vy zasraný mrtvoly.

 

Chci křičet, že chcípnou. Budete mrtví. Budeš mrtvej Joe, budeš se rozkládat, smrdět, praskneš v záplavě hnisu a nezmizíš, dokud tě celýho neohlodaj červi.

 

Po smrti už tě nic nečeká Joe. Jenom temnota. Temnota a metráky chladný vlhký hlíny nad tebou.

 

„Tam za řekou na mě čeká nový život. Budu na lepším místě“.

 

Sere mě to tak, že miss vyhodím ještě před orgasmem. Pak jdu a pěkně po jednom vyházím kaktusy z okna. Zbyde jen vzpomínka. Prach ve větru.

 

Z mahagonový krabice vytáhnu doutník, ustřihnu špičku a zapálím si. Je silný a já ho tahám do plic. Zatočí vám s celým světem. Jako život. Chci říct, že při přebalování lidí co do zítra umřou získáte něco jako imunitu. Všechno je to jenom v hlavě. Celej proces umírání. Celej proces života. Všechno je jenom v hlavě, dokud nevidíte, jak rychle dokáže lidi smazat Alzheimer.

 

Je kolem vás tolik smrti, že ta vaše vám začne připadat neskutečná. Je to jako umřít a bát se už jenom života.

 

„Všechno je to jenom v hlavě“ říká zrzka s pihama na nose, když se mi zase jednou nepostavilo péro.

 

„Víš, že až 70% impotence je kvůli stresu? Všechno je to jenom o tom bejt schopnej uklidnit svůj sympatikus…“

 

Kývu, zhluboka se nadechnu, ale zároveň vidím, že tam v rohu jsem na jeden kaktus zapomněl. Je celej zkroucenej a šedej, já dýchám, kývu, ale taky se mi zatraceně zrychluje tep, protože ten kaktus připomíná ruce pošťačky Emily. Nekróza tkáně při cukrovce. Tkáň, co modrá a pak šedne. Je další den a Emily nemá ruce. Vaše tělo je vaše, dokud není. Je další den a Emily nemá nohy. Jste to vy, dokud nejste. Je další den a Emily je pryč.

 

Postel je prázdná.

 

Ubohá změť molekul v prostoru snažící se vydržet pohromadě co nejdéle.

 

„Zlato, nechtěl bys mě aspoň vylízat?“

 

Kývám a nasávám vůni její kůže. Chutná téměř sladce. Prohne se a já palci stisknu její boky. Hladkost. Cítím její tep. Teplo. Je tak naživu, a přitom stačí tak málo.

 

Přemýšlím, nad tím, co s vámi udělá malá ischemie mozku a ona křičí, že už bude.

 

„Už budu zlato…“

 

Ledvinové kameny.

 

Bakterie rezistentní na antibiotika.

 

Agresivní pravé neštovice, proti kterým vás vaše máma neočkovala, protože se bojí autismu. Ty boláky, co trhají kůži na kusy.

 

„Zlato, zmáčkni mi bradavky“

 

Progresivní paralýza. Noc kdy jen tak přestanete dýchat. Zkrat. Říká se tom spoj na krátko. Pípání ve tmě. Epileptickej záchvat ve vaně. Viscerální leishmanióza. Primární amébová meningoencefalitida neboli neglerióza.

 

„Zlato, zlato…“

 

Stehna obklopující moji hlavu se sevřou a bříško pod mojí rukou se napne.

 

Jednou si mi řekla, že žít je jako porodit mrtvý dítě.

 

„Zlato… zlato…“

 

Mnoho povyku pro nic.

 

„Už budu… zlato… už budu… zlato už jsem, už jsem…“

 

Má ústa jsou vlhká a její také a stěna teplé kůže kolem mé hlavy na chvíli odhlučí svět. Celé její tělo se napíná a vás napadne, že tohle je možná ono. Celej život pro sekundu absolutní slasti. Možná, že to dává smysl. Kolik odměn ještě potřebujete abyste řekli ano?

 

Je mi z toho zle. Mlha, co přichází a odchází. Svět, co se zase vrací do matnýho zhnisanýho normálu.

 

Moje práce je jako řetězec McDonald´s. Jednou odejdete, ale celý ten kolos úpadku a smrti jede dál.

 

„To bylo fajn zlato. Pojď, podíváme se, co s tebou…“.

 

Dál donekonečna.

 

 

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

06.11.2019 15:55:13dát kritice tipProsecký

Tip nedávám za samotný text a za to, že inspiroval tolik kritiků.

06.11.2019 15:45:173 tipů dát kritice tipMarcela.K.

Profesí zdravotní sestra, vetšinu času u lůžka.

Ty mrtvé bych nespočítala, ale pár jich uvízlo. Modrý poměnkový oči učitelky, která nesměla učit, protože měla svoji víru a tak ji odstavili... ty modrý oči vidím ještě dnes: " Marcelko, koho Pán Bůh miluje, křížkem ho navštěvuje:" Smíření. Na půl těla ochrnutá... 

Můžeš psát o rozkladu, hnusu...

Pamatuju si třísla paní, kterými jí sákla lymfa z nohou a břicha. Ty vrstvy buničiny, která "sladce"zapáchala a musela se neustále měnit. 

Spoustu hlenů vyteklých z úst jiné ženy, která zemřela vsedě...

Barvu Gabriela, který až k pasu zmodral při embolce

Muže sežraného zevnitř, který si vytrhl infuzi a nechal ji vykapat pod deku, protože už prostě chtěl odejít...

...nechci pokračovat.

A můžeš se umilovat třeba s tím nejbáječnějším chlapem, nebo ženskou na světě, ale pokud se nesmíříš sám se sebou a s tím, že nejsme nesmrtelní... Ta práce má smysl, ale je příšerně těžká.

A meníčko z Mac Donaldu ti energii na ni nedá.

 

02.11.2019 09:02:59dát kritice tiptrojort

...každý je nějak každý...skvěle pojato...

01.11.2019 21:19:032 tipů dát kritice tipAndělka1

Nedá mi to. JEŠTĚ JEDEN POHLED NA SMRT A UMÍRÁNÍ. Asi se potřebuji vypsat. Je to o DOPROVÁZENÍ. nENÍ TO Z MÉ HLAVY...vyjadřuje moji zkušenost. Za mne. Děkuji. I těm, co mi tento textík připomněli.

....smočil jsem mu spánky a dal jsem mu napít. Neodvažoval jsem se ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a objal mne kolem krku. -" JÁ SE DNES TAKÉ VRÁTÍM DOMŮ...." Dobře jsem cítil, že se děje něco neobyčejného. Tiskl jsem ho  náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že NEMOHU NIC UDĚLAT, ABYCH HO ZADRŽEL...

Antoine de Saint-Exupéry. MALÝ PRINC

01.11.2019 20:18:55dát kritice tipCalifornia Memory
redaktor prózy

/promiň, přivlastnila jsem si předchozí komentáře ;)

 

01.11.2019 20:17:39dát kritice tipCalifornia Memory
redaktor prózy

Nesouhlasím. Tvoje Pohádka, to byla výhybka jinam. Ten směr mě zajímá, chci ho číst dál a vidět vývoj. Je tam.

01.11.2019 19:51:041 tipů dát kritice tipKohelet

Vždycky tu zůstanu pro tebe. Ale poslední dobou mi jde dolů originalita... je to jako film který už jsi viděla. Pořád ta samá zápletka. Tolik verzí příběhu, že už nedokážeš žít aniž by o tom někde neexistoval scénář. Víš jak to myslím? 

01.11.2019 19:39:19dát kritice tipJanry

osobne mi to príde ako hra na jednu ale veľmi silnú kartu ...pritom v balíčku je ich...asi to autor tak chcel ,proti chuti žiadny ...dielo sa mi páči 

01.11.2019 18:28:511 tipů dát kritice tipAlegna

Umíš vtáhnout čtenáře do textu, moc dobrý je kontrast slasti a nemoci na smrt, snad i ten silácký postoj vypravěče, za který se většinou maskuje přílišná citlivost

01.11.2019 16:35:11dát kritice tipCalifornia Memory
redaktor prózy

Zlato, ty si zakazuješ žít, ty si něco nedovoluješ. Nebo obdivuješ takový hrdiny. Proč? Máme se radovat. Je mi smutno. Taky jsem byla u umírání. Děda si vytrhoval jehlu s výživou z ruky, jak moc už chtěl umřít. Obdivovala jsem ho i na smrtelné posteli. Stejně tak babičku. Jak se tvářila vznešeně... Každému co si přeje, každému, co si zaslouží. Cítila jsem smutek. Ale i třeba spravedlnost a malost sebe sama vůči nim.

01.11.2019 16:33:132 tipů dát kritice tipDanny

Síla. Perfektní kontrast sexu a smrti. Tip. Jenom nesouhlasím s tím, že po smrti už nic není.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.