Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
Prostý Král a echt gold
datum / id02.11.2019 / 500345Vytisknout |
autorBullshits
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno41x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog


Už dávno jsme zjistili, že nejsme stvořeni pro tento svět...

Prostý Král a echt gold

Stalo se před pár lety, že jsem si konečně řekl... „je čas vypustit naprosto vše...“ Vlastně jak vznikla ta prvotní myšlenka?

Vznikla na základě „fungování“ mého kamaráda, kolegy, který už dnes mým kolegou není. Předtím jsem chtěl mít spokojený život, s milující holkou/ženou, která na mě nedá dopustit, stejně tak, jak já na ní…  Byl jsem už dospělej a zrovna tuhle ženu, už opravdu nechtěl zklamat. Ale faktem je, že jsme vše oba lámali přes koleno, jen každej z jiného důvodu.

Člověk, muž co miluje a opatruje to nejdražší, co mu zatím život přinesl. A ano, nic se nemá přehánět, už taky několikrát poučenej, že i láska potřebuje prostor a nedá se zavřít do krabice. Vždy hromada stěhování do jednoho hnízda, kde se vše vždy vyjebe tak, že už se ani nejebe. No bohužel z určitých důvodů mi tato možnost dlouhodobě nevychází, je ve mně pravděpodobně určitý problém, ale o tom jindy. Každej je někdy hovado, ale někdo prostě o trochu víc.

Ale vraťme se k té mé inspiraci k „přechodnému období“, které teď prožívám. Mému kamarádovi, co byl o necelej rok mladší, se vešel celej život na zadní sedačku auta. Nevychloubal se, jen to tak konstatoval, jako prostý ubohý fakt. Což mělo jednu nespornou výhodu, když se nasral, tak prostě v momentě táhnul do nevidim. Bydlel v podnájmu, v přízemí poblíž Praha Michle, nějaké 2+kk a měl obrovské dvoukřídlé vstupní dveře, nalakované lesklou bílou barvou a na nich zdobený štítek z mosazi, který nesl jeho příjmení. Prostě „KRÁL“, po otevření těchto dveří, jste vstoupili do vyvoněného a stroze moderně zařízeného bytu, dokonale uklizeno, jak kdyby tam ani nikdo nebydlel, rozhodně ne on. 

I já říkal, když jsem tam byl... ty vole, kdo ti tu ulízí kokote? „Nikdo ty píčo, tady vůbec nejsem, stojíš na kraji vstupní uvítací haly pro veřejnost, nebo když přijde na návštěvu matka, což je tak jednou do roka. Pojď ještě dál, tady nic není, já bydlím tady…“ Otevřela se mi tmavá vlhká místnost, kde se odlupovala i omítka na zdech. Jeden skřípající gauč, co zároveň sloužil místo šatníku a stůl s rozebraným kompem. Jinak všude okolo se válely jen komponenty, píčoviny, desky, ramky, zdroje, disky a zbytky krabic od vybalené elektroniky či žrádla. Vedle monitoru plnej hrníček vajglů s nápisem „Michal“ a okolo jména čtyři červené růžičky. 

Jen se tak směju a říkám, aha, tady už to poznávám, tohle mi už k mému jmenovci sedí. Vážili nějaké věci a dali něco stranou, pufff… a řešili něco s jeho těžce nadupanou základní deskou, kterou mi prodával i s procesorem… Jen tak koukám a říkám, tak co hele, máš nějakou? „Ne, mrdám na ně, jen tak jednou měsíčně si seženu nějakej rychlej šuk, ale k trůnu se mi nesmí přiblížit, mám tady svatej klid“ a úsměv. Dál už jen dodává... „tak jsme si řekli (jako veličenstvo), že na to prostě serem.“ 

Líbilo se mi to množné číslo, tak jasně, patřilo k němu, samozřejmě vše nutno brát s velkou dávkou sebeironie. Celou dobu jsem se jen tak smál, mé sympatie k jeho životnímu stylu, byly stále větší, naprosto vše chápal a povídal mu…   

Hele, já to mám teď doma totál na píču, jsem jak zasraný chovný zvíře, který nesmí šukat, vlastně já se šukat odnaučil! Jsem fakt unavenej, už nenacházim sílu se snažit. Je neuvěřitelný, že to vůbec vypouštím z huby, ale kurva, vono to takhle prostě je, kam až vše zašlo, je nepochopitelný. Až půjdem od sebe, protože ono to k tomu jasně směřuje, tak si vše zařídim přesně takhle a dotáhnu ty věci možná ještě o fous dál, mám na to talent a smích… Usmívá se a dodává svou oblíbenou hlášku…  

„Máme vyzkoušený, že když neděláme absolutně vůbec nic, tak ono se to stejně děje, tak nějak samo. Ba co víc, kolikrát se to i vyřeší a my jen čumíme a musíme se celé té tuposti bytí začít smát.“  [The Sad Punk]

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.