Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Můj život 1
datum / id03.11.2019 / 500367Vytisknout |
autorRihavlin
kategoriePovídky
sbírkaMůj život,
zobrazeno37x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Můj život 1

1

Můj život je pěkně na hovno. Možná si tuhle větu častokrát opakujete i vy, ale věřte mi, tak na hovno, jako ten můj snad už ani být nemůže. Sedím u jídelního stolu u nás doma. Táta s mamkou a skoro čtyř letou ségrou zrovna svačí závin a já naproti nim jen tak sedím. Nejím, potřebuju zhubnout a navíc jsem předtím na tajňačku snědla řízek, takže si to ani nemohu dovolit. Sedíme takhle naproti sobě, což u táty vyvolá pocit, že bychom měli mluvit o něčem důležitém. O něčem větším něž sto tisícový dluh, který nasekal neplacením zdravotního pojištění nebo o nefunkčních žárovkách, které se nacházejí v prakticky celém domě nebo bratrově závislosti na počítačových hrách. To poslední na mě ale stejně brzy vytáhne v tématu „Lenost“, takže to se asi nepočítá. No prostě není nic lepšího na probrání než moje schizofrenie.

Pro naši rodinu je to celkem nová věc, že mám schizofrenii, mi řekli až teď, po půlročním a podruhé tříměsíčním pobytu v Bohnicích. Takže se z toho moji milí, vyrovnaní rodičové mohou zjevit. Rok lhali o tom, proč jsem v Bohnicích a teď přišla doba, kdy je třeba jít s pravdou ven. To je chci fakt vidět. Jenom představa, že to ví byť jen jeden člověk navíc se mi zdá děsivá stejně jako legrační. Představuju si svou sedmdesátiletou babičku, pro kterou je cokoliv, co nejde zjistit z krve nebo na rentgenu jen simulace. Chtěla bych vědět, jak bude reagovat na tohle.

Problém ale je jedna vlastnost, kterou moje babička má, a to, že je strašná drbna. Co se dozví babička, ví hned celá famílie. Takže předpokládám, že až před ni předstoupím, tak tím zároveň vytroubím světu, že vlastně nejsem jenom trochu jiná(jak tomu všichni chlácholivě říkali), ale nemocná. Haha, jak říkám, absurdní a přesto se tomu nevyhnu. Budu muset, at chci či ne, předstoupit před matriarchu naší rodiny a podat hlášení. Ona to pak dál nechá vytroubit. Nebo vyšle své posly i do nejvzdálenějších zákoutí svého království.Nice…

Abych se vrátila k tomu nemilému rozhovoru mezi mnou a mým cholerickým papínkem. Sedíme takhle proti sobě, když on se do mě opře. Jako obvykle začíná s papouškováním článků, které si přečetl na internetu. Zaprvé: sport, fyzická námaha a víc sportu. To vše vyřeší. Abych mu zas úplně nekřivdila, má částečně pravdu. Nebudu tady do detailů rozebírat chemické pochody v těle, ale ano, během sportu se nám do těla vyplavují endorfiny, což je velmi prospěšné atakdále atakdále. Problém je v tom, že já jsem opravdu poslední člověk, kterého by šlo nazvat sportovcem. Možná jsem i dokonce tak trochu líná a určitě se mi při takovém běhání do krve endorfiny nevyplavují. To spíš k další m endorfinům přijdu u dalšího dílu GOT. To je asi tak jediný maraton, který totiž zvládnu.

Zadruhé: denní řád. Ech, zase má táta trochu pravdu (což mě logicky dost sere). Ted už do mě naprosto bez okolků ryje, hlasitost jeho projevu se zvyšuje, ale tváří se naprosto ledově klidně. Abych se nenechala zahanbit, oplácím mu stejnou měrou. Takže nakonec sedíme proti sobě s pokerfacem na tváři. Jistě že je denní řád pro lidi trpící schizofrenií důležitý, ale to je i pro zdravé. Navíc táta to žene do takových extrémů, že by snad bylo příjemnější odjet na vojenský tábor. V takových chvílích si říkám, že není zas tak špatné se na noc zas do těch Bohnic vrátit. Navíc, jsem poněkud tvrdohlavá a ráda si věci dělám po svém, takže si rozhodně nenechám od kohokoliv diktovat, co mám a co nemám dělat. Teda když nejsem v Bohnicích. Nebo ve škole. Nebo když není mamka doma. Sakra!

Teoreticky mám denní plán vymyšlený. Skládá se z učení maturitních otázek, čtení odpočinkového filmu, procházky, a ještě něčeho, na co si už ani nevzpomenu a určitě to tím pádem nebudu ani dodržovat. Něco takového si totiž zásadně nepíšu, zdá se mi to zbytečné. A zmiňovala jsem už, že jsem trochu lenora?

Třetím bodem otcova monologu byla můj výzor .A teď si fakt nedělám srandu. Zdá se mu totiž, že moje vlasy jsou mastné, vadí mu, že nejsem namalovaná, nosím jeho starou flanelovou košili a legíny a neochotně je vyměňuji za něco „ženského“. Ano, to mi opravdu řekl. Prý se o sebe také nedostatečně starám. Mamka dělá, že tam není a povídá si se ségrou. Aspoň bych si mohla učesat vlasy. Zde už to ale nevydržím a dávám otci stopku. Nemaluju se už dlouho a začínat s tím znova nechci, je to totiž jako závislost (vyléčený alkoholik taky přece nepůjde na „jenom“ jedno pivo), do oblečení ať mi nekecá a náhodou nosím i třeba mikiny nebo svetry. Sice jsou taky trochu větší (zastávám totiž pravidlo, že čím víc X u oblečení, tím líp), ale nějaké mám. A vlasy si nečešu, protože je nemám zase až tak dlouhé, učešou se samy při koupání. Tak, to jsou ale argumenty, s tímhle nemůžu prohrát.

Ale houby. Táta je jen víc naštvaný a mě jeho s prominutím, blbý kecy už fakt lezou krkem. Koukám do blba a snažím se myslet na něco hezkého, nic mě ale nenapadá, a tak si v duchu přeříkávám Ezechiel 25/17.“Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest…“ Myslíte, že to pomáhá? Další houby. Už si připadám jak v lese. Čím víc tátu ignoruji, tím víc se do mě opírá. Mám pocit, že můžu snad i za globální oteplování nebo vymíraní pand. Mamka opět sedí, ale tentokrát se kouká oknem ven do zahrady. Dík, mami, za podporu v těžkých chvílích. Není náhodou vztah rodičů k dětem taky „v dobrém i zlém“? Ségra radši utekla. Začínám přemýšlet nad tím, co říct abych ho uklidnila. Asi se zkusím vymluvit na to, že je mám z toho rozhovoru strašný úzkosti. To by mohlo zabrat. Teda alespoň na mamku.

Mamka zabrala, takže se teď koupu ve sladkém vítezství. Táta se dokonce i uklidnil, vnitřně uznal urážku, a nakonec i přemohl své ego a řekl mi, že mě chápe. Nechápeš, tati, věř mi, že opravdu ne. Ale to stejně nikdo, tedy alespoň ne ten, kdo není jako já, jako my .Jen ten si totiž dokáže představit jak je život se schizofrenií na hovno.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.11.2019 21:01:47dát kritice tipRihavlin

Děkuji moc za přečtení i za přání.Já se jen tak nedám, jsem tvrdohlavá jak mezek.

 

03.11.2019 13:00:59dát kritice tipdievča z lesa

v tvojom veku by som vo flanelovej rozgajdanej košeli išla s kľudným svedomím aj maturovať (dopadlo to ináč, kúpili mi ešte aj čipkovanú podprsenku, prežila som) ... máš zdravý pozorovací potenciál, ten ti bude nápomocný pri určovaní svojej pozície a možností vo svorke ľudí ... sme súčasťou, to pobolieva ... trošku humoru nezaškodí a ten ti nechýba ... drž sa!

03.11.2019 12:28:27dát kritice tipDanny

Buď sama sebou, nenech se zviklat ostatními a drž se. Tip.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.