Snímek č. 2001

Počkám, než se ke mně otočí čelem a objektiv přiblížím ještě o trochu blíž.

Učí vás teorii symetrie tří bodů a způsob, jak cíl v objektivu vycentrovat, tak, aby diváka nerušilo okolí. Ve škole jsem byl vždycky dobrý. Moje fotky mají duši.

Sedím, tajím dech, bolest zad ve mě vyvolává obrazy želvích krků kancelářských krys a čekám. Fotografování je především o čekání. Prý je to trochu jako čekání v porodnici, ale mě se to přirovnání nikdy nelíbilo.

Dva tisíce fotek, než zachytíte racka těsně předtím, než prorazí vodní hladinu. Dvacet tisíc fotek, než najdete tu správnou hustotu mlhy. Tolik pokusů, než zachytíte myš, co před kočkou uteče tak rychle, že můžete vyfotit, jak s rozevřenou tlamou prolétá vzduchem. Dokonce můžete i…

Cvak.

Prst mačká spoušť foťáku dřív, než si uvědomím, na co se to dívám. Cvakám, dokud nemám plnou kartu, pak se zvedám a běžím k autu. Cítím se jako když jsem tenkrát fotil vyhynulý ptáky Dodo. Hodiny a hodiny strávený ve photoshopu. Všecky ty umělý krajinky a scenérie. Hodiny a hodiny přemýšlení jaký pocit vyvolá žlutý karafiát vedle otlučenýho hrnečku.

Zamknu se a rychle vytočím to číslo. Tón vyzvání a já jsem v tenzi, jsem v tenzi jako když fotíte divokýho medvěda, v tenzi jako když fotíte orla těsně předtím, než vám nalítne do obličeje, v tenzi jako když si uvědomíte, že to malý roztomilý vlčátko vlastně není samo.

„Tady Ted Rod z Daily Bugle“

„Tede“ říkám.

„Ano? Kdo volá?“

„Tede, právě jsem vyfotil péro Justina Biebra.“