Byla sobota byl říjen

Byla sobota a byl říjen. Plamenem zapadajícího slunce obzor žhnul jako vrata do vysoké pece. Na letenské zastávce postávali lidé, pohroužení do sebe a nejbližších věcí. Tramvajemi pak mizeli do jiných pražských čtvrtí, od milenek k polévkám, dětem, do svých rozvrácených manželství.

A někdo šel pořídit pár věcí do místního koloniálu. Rohlíky, něco salámu a láhev bídné kořalky.

A někteří jen tak hleděli do těch plamenů a tušili, že tam někde v dálce, kde je ohnisko toho požáru, jsou kokosové ostrovy, ukryté v hlubinách oceánu, a že tam vane větřík, co voní solí, rybami a potem snědých dívek, a bílý písek pálí do očí a do nohou a stejně bílé jsou úsměvy těch snědých dívek a jen dole že jsou růžové. 

A sobota pomalu končila, do ran potrhaných srdcí vnikalo ticho, někde to ticho rozhrnul jen krátký zvuk kutálející se lahve od kořalky a jinde zas šumění oceánu a laskavý smích snědé dívky.    

Madlenka a milý

Třeboň. Jedna z ulic od náměstí. Tady žila Madlenka Pučálkovic, stojí na tabulce. Domeček jako perníček. Ne tak Madlenčin osud. Milého jí rozhněvaná doba zavála do zákopů I. světové války. Vrátil se vyznamenán železným křížem a zostuzen kusem železa namísto dolní čelisti, kterou mu urval šrapnel. Chvíli o něj pečovala, ale pak, snad vlivem deziluze, snad z jiné příčiny, oběsila se ve zvonici místního kostela; poblíž železného kříže, jakým chtěli utěšit jejího milého, ale nepovedlo se. Bylo z toho trochu řečí, ale smrt v té době kvetla svými máky. A milý z toho ochuravěl a brzy zemřel taky; co svedl šrapnel jen tak napůl, to svedla láska docela. Žijeme životy, které nedávají smysl. 

Když se nadobro setmí

Když se v neděli nadobro setmí, přijde na jablíčko. Ještě než otevřeš knihu básní, kočičce dáš mlíčko. A sotva se začteš, z konce stránky, jejího nejtemnějšího místa hlas: Tak už zhasni… 

Stopa v zaprášené paměti

Vyšly si do bufetu v podzemí Můstku. Maminka s holčičkou. Asi sem chodívají, holčička hlásí, že na ně zbyl „jejich stoleček“. Povídají si klidně a holčička u toho ukázněně jí polívku. Pak obě dojí, holčička si oblékne chlupatý růžový kabátek a jsou pryč. Odhaduji, že to je jedno z těch nešťastných dětí, jimž zběsilý vichr této doby odvanul druhého rodiče a zbyla po něm jen stopa v zaprášené paměti. Kéž bych se mýlil.