Kdesi jsem četl a nebylo to dávno, že dnešní tvůrci poezie se bojí, nebo nemají na to, aby napsali dlouhý text. Napsal to renomovaný kritik. 

Když se podívám do svých dílek, jde většinou o miniatury, nebo o útvary o pár veršů miniatury přesahující.

Byla to výzva. Neodhodlal bych se zvednout ji, nebýt zajímavé nabídky jednoho režiséra - napište něco na Holana. Nějaké útržky, milníky jeho života…

To, co je kurzívou, jsou Holanovy verše. 

Něco už jsem sem dal. Ale tohle je celek.

No a tohle to je:

Na všechny otázky, myslel si

že byl připraven odpovědět

svým složitým poetizmem

Květiny jsou tiché

Kámen nevnucuje hudbu

cudnému větru

 A co je zpěv, vědí jen oněmělí ptáci

A možná tak trochu básníci, kteří verše ztrácí

Trousí je z kapes, stejně jako vlastní život

Jak bys charakterizoval svůj poetizmus, Vladimíre?

Nesnaží se dávat odpovědi

Ani na hádanky, které nezazněly

Ani na otázky, které by nedal ani nepřátelům

 Jen ten, který v horečkách vypotil probuzení

může napsat –

-        poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví,

že co je bez chvění, není pevné

ale co já …

list, nemusí tě o nic prosit

dal jsi mu růst a on to nepokazil

ale co já …

Chtěl jsi, abychom se našli skrze třes

a dopřát nám tak, rozechvěním

zlomenou naléhavost křídla

Kovadlinu vody

Beze snah o předpis odpovědi

Chtěl jsi nám dát poznat, kdy stůně strom

A svoboda, že je možná jen s dobrovolnou chudobou

od mocných vyvržení

A taky jsi nám daroval Terezku Planetovou

chycenou v synkopách jambického verše

Ve strofách vždy stejně dlouhých, loučících se životem

Jako ty ...

s poezií po smrti dcerky …

Kdybych se tě zeptal na Hamleta

Na co z něho?

Nevím, snad na samotu na hřbitově

Samota, ta je z uvědomění pravdy a nemusíš být ani na hřbitově, v noci,

obklopený kostmi.

Vždyť ani suché kosti nezaručí samotu, pravou, hlubokou jak smrt.

Ví o tom své prorok Ezechiel. I suché kosti mohou povstat.

Ne však bez ducha!

Samota, ožívá klidně vprostřed davu, přátel,… rodiny.

Samota je šmouha saze v drtivém tématu limity chvíle.

Jaká je ta chvíle

Až už jen ta shrbená tma

pravdu vyzví

Jestli za ní

světlo svítí

a k čemu byly jizvy

Jestli stačí být jen kapkou

nebo aspoň pramenem

Břehům skrápět petrklíče

či prolámat se kamenem

Mohl bys mi říct něco o samotě opravdové smrti?

Ano …,

ale jen kdybych ji s tebou prožíval

Kdybych sestoupil až k tobě v umírání

a nenechal tě s ní o samotě

Pak bych věděl

co o ní říct

Ale až opravdu přijde,

ve tvém daném čase,

pak je to hodina,

kdy člověk zradí člověka

… protože se bojí

Takže nepovíš

Bojím se povědět ti ...

Soucitný pane, vrať mi nebojácné srdce

Bál se takto Hamlet? Snad smrti, kterou tušil?

Smrt, není druhým bodem přímky, která začíná prvním bodem – narozením

Život totiž není přímka.

Osobní samota se zjevuje mezi těmito body. Vyskakuje náhle z kterékoliv roviny.

Na tvoje osobní „SÁM“ nevymyslí nic nejlepší filozof, psycholog, ani matka, … a kdyby ano

bude to jen jejich nápad, touha, míjející se s tvým nitrem o parník

Je to osud a Hamlet jej začal rozpoznávat při pohledu do prázdných důlků lebky.

Osud, silný jako chlap rostoucí i po vojně

nemá kladné řešení, rovnice bez kořene a ty víš, že musí vyjít špatně

Je vyrytý do sněhu ostrými rampouchy,

nikdy neodtává

Třeba tím řešením bylo pro něj nebe

Nebe, jestli na něj myslel, nevím, žijeme jen přeludem, a kdo ví, jestli jej vůbec nebe napadlo

Myslíš, že spíš došlo na propast, která nedá na vybranou?

Co bys po něm chtěl.

Mladý muž, ten Hamlet, umřel mu otec, kterého měl tak rád. Najednou se dozví, od ducha na hradbách, že jej bratr otrávil. Bolehlav v uchu. Co bys po něm chtěl.

Neví, co má udělat. Může se pomstít. Neudělá to. Protože vidí vraha Klaudia se modlit.

Zvláštní. Klaudius se vlastně nemodlí, i když to tak vypadá

Jen klečí, v gestu modlitby.

A ten, mládím stižený, myslel, že když jej zabije, bude muset s ním být v nebi.

Se spaseným vrahem svého otce.

Zvláštní, k záchraně života stačilo jen gesto.

Láska bez víry nemá smysl, vklad do bezedné studny

Dá se jí odolat?

Snad, v bolestech.

Ani bolest nedohmátne do dna, protože život je tak krátký.

Strach ano, ten má dno nadosah.

Proč se bál, vždyť On byl s ním. Proč se víry zříkat, vždyť On byl se svým Vladimírem

Vladimír s Ním však v té chvíli nebyl. Bytí spolu je oboustranné. I Bůh s tebou může být a ty jsi sám. To se pak On musí modlit k člověku:

Jsi tam?

Slyšíš mě?

Chci ti patřit, pustíš mě?

Zimničné paprsky noci, nemají věčnou moc, tak jako lež ji nemá nad pravdivou skutečností.

A jednou začalo tát …

někde v Holanovi. Šupiny zmrazků odplavili naivitu …

Pak pevně povstal

se silou pravdy verše

v kolenou

Takto může stát

kdo našel pravá slova

jak pohlazení orosené sklínky

A když je, nalezená, začal psát

bez jediné kudrlinky

kolena se rozechvěla

dech se zúžil

zastavil

jakoby ty básně chtěly

chrám aby z nich postavil

 Přijde mi to jako modlitba, vysvětli mi, proč se modlil?

Je to zbytečné …, je to jako vysvětlovat, proč se musí dýchat

Nejlíp se modlí v kuchyni, i když to bývá kuchyň nespavosti

Nespavost z utrpení, se kterým nemůžeš nic dělat, jen snad, že sejdeš na stranu trpících

Ten kdo nemá, co by daroval, může zpívat mlčky verše

k odpuštění

Že jsi opustil

Boha

Uvěřil světlonošům rudých luceren

Světové straně krve

Kde se dobrat pravdy,

když strach z odpovědí rozechvěje i plamínek svíčky,

rozžehnuté mrtvým, na dušičky?

Kdo už nemá, co by daroval

tomu zbývá vlastní ticho

zmlklých ptáků

Mrtví, ti se neptají, spí ve svém strachu

Byl však statečný, se sazenicemi pravdy, sázenými už kdysi v Bělé pod Bezdězem

A tak se ptal se, raněný v těžkém probuzení

a v horečkách vypotil odpovědi

cenné hloubkou oněmělých ptáků, po svaté Anně

až na pedály strání

stoupne si svítání

za pozdvihování rána

já se tam vrátím

ke kořenům nahých stromů

k básni

k Bohu

Vy chudokrevní o krev Krista k transfuzi pro člověka

Však s trativody krve Kainovy

Otevřeli jste mi oči

Někde v roce padesát konečně začalo svítat, i když v temnu Pankráců a Mírovů

nebylo nic vidět.

Rozbřesk ve vědomí básníka.

Vrátil se tiše do náruče matky

Psal by, třeba cínem z roztavených křtitelnic

a mlčel bronzem zvonoviny

I když nápověda skrze zuby diktovala jedovaté sliny

A litoval, že ticho nekřičelo dřív.

Nad tlamou propasti

chlemtající svobodu

Poznal jsem skrze tebe, Vladimíre

co je poezie …

… to že jsi, přenádherná dívko

a že nemůžu tě líbat

a nemůžu tě mít

z úcty před tvým panenstvím

Tak ti zpívám …

a svá mocná křídla

orlí skládám

z řevu bouře

k prosebnému vánku

ke ztišení svatostánku

Vladimír Holan zemřel 31. března 1980 v Praze