Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Symbióza
datum / id07.11.2019 / 500510Vytisknout |
autorJohanakrupa
kategoriePovídky
témaMysteriózní
zobrazeno72x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Symbióza

Hlas klinické psycholožky, která toto sezení pacientů vedla, mě vytrhl z hlubokého rozjímání nad posledními čtyřmi lety mého života.

„Tak paní Alenko, nyní poprosíme Vás, abyste nám řekla svůj příběh a něco málo o sobě.“

Desítky párů očí se do mě zavrtalo. Některé s nedočkavou naléhavostí, jiné s nadějí. Najednou jsem si nebyla jista, zda jednám správně. Zda mě vůbec někdo pochopí. Odkašlala jsem si, postavila se čelem k zúčastněným a začala mluvit.

„Jmenuji se Alena, je mi čtyřicet let. Rakovina mě zasáhla asi jako všechny zcela nepřipravenou, na vrcholu života a kariéry. Drobné signály a bolesti těla jsem nevnímala a jela nadoraz. Když jsem se dostala na onkologii, nádor z dělohy už metastázoval přes lymfatické cesty do celého těla, hlavně do obou prsů. Nemám děti, rodiče jsou už po smrti, partner ode mě odešel krátce po určení mé diagnózy. Po zapírání, vzteku na to proč právě já, a nakonec po zralé úvaze jsem se rozhodla odmítnout veškerou moderní léčbu. Přátelé i kolegové mi to rozmlouvali, ale já chtěla zemřít přirozeně, ne jako troska po zbytečně prodlužovaném utrpení.“

Místností zašuměl mírný nesouhlas několika návštěvníků. Jiní ale souhlasně pobrukovali. Psycholožka a nějaká starší žena v přední řadě se mě mračila. Tohle asi slyšet nechtěly.

„Já vím, co si někteří myslíte. Zbytečný hazard, zahození šance na život. Ale na jaký život? Čekala mě intenzivní chemoterapie, ozařování, operace a bůhví co ještě. Jen se třicetiprocentní nadějí na uzdravení. Se sedmdesátiprocentní šancí, že se rakovina do dvou let vrátí a bude mě to čekat nanovo.“

Omluvně jsem se zahleděla psycholožce do očí.

„Dobře, Aleno, ale pozvali jsme vás, protože jste se přihlásila dobrovolně na tuto debatu s tím, že jste se z rakoviny vyléčila. Takže i když jste zřejmě našla jiný, byť alternativní způsob, tak to nevadí, povězte nám o tom.“

„Děkuji. Takže jsem se pomalu smiřovala se smrtí a u spořádala si všechny své záležitosti. Jednoho dne v létě, vybavena léky proti stoupající bolesti jsem se vydala do Tater a pronajala si na dva měsíce menší srub v chatové osadě u lesa. První dny jsem jen ležela, brečela, litovala se. Z postele mě dostal až hlad a přinutil mě došourat se do vesnice pro nákup. Procházka mi udělala dobře, tak jsem si řekla, že se vykopu z postele a začnu konečně dělat to, co se na horách dělá. Příroda je tam úchvatná a mě při jedné túře učarovala horská říčka, hlavně její namodralá, čistá voda.“

Rozhlédla jsem se po posluchačích. To jak mě se zájmem sledovali a trpělivě čekali, až budu pokračovat ve vyprávění, mě dojalo a dodalo novou energii.

„Prostě jsem dostala úplně živelnou chuť se do té vody ponořit, splynout s ní. Nevím, zda to někdo z vás už zažil, nebo aspoň tuší, co mám na mysli. Rychle jsem se svlékla do spodního prádla a nejdřív sem si do ní sedla. Nikde nikdo nebyl, i když mě to tehdy bylo úplně jedno. Voda byla ledová, ale po chvíli začala jakoby hřát. Pak jsem si do ní proti proudu lehla. Oblé kameny mě příjemně tlačily do zad a ledová voda mi narážela do hlavy, burácela v uších, přetékala přes zavřené oči. Ztratila jsem pojem o čase, prostě jsem se na krátkou chvíli stala součástí toho divokého, nezdolného živlu. Myslela jsem při tom jen na ni. Ano, na rakovinu. Je to divné, co? Proč je v každém z nás, proč nás hubí, když nás vlastně potřebuje? Co to má za smysl, přece když nebudu žít já, nebude ani ona. Z rozjímání mě vytrhly až dvě silné ruce. Náhodný turista, co šel kolem, málem dostal infarkt. Myslel si, že jsem utopenec. Utopenec s úsměvem na tváři.“

Místností zašuměl tlumený smích.

„Asi teď čekáte, že vám řeknu, že mě voda zázračně vyléčila. Nevyléčila, nádory mám v sobě dál. Ale už čtyři roky a pořád žiju. Nemoc se nešíří, ale ani neustupuje. Možná to zní šíleně či neuvěřitelně, ale já s ní uzavřela jakési příměří. Prostě spolu existujeme, ona mně neubližuje a já s ní nebojuji. Žijeme v jakési symbióze. Zajímavé a záhadné je, že se nešíří a hlavně to, že nejsem jinak vůbec nemocná a vůbec nic mě nebolí. Možná je to zlom, možná mám nějakou tu novou genetickou mutaci nebo jsem si přenastavila tím silným duchovním zážitkem ve vodě program v mozku. Vyslechla jsem si od odborníků ledacos. Já sama nevím. Vím jen to, že teď žiju každým okamžikem, vážím si každé vteřiny, kdy se mohu nadechnout i toho, že tu mohu být s vámi a říct vám o tom. Bojovat se s touhle nemocí nedá, ona je v nás od prvního okamžiku našeho zrození. Zvítězí, kdykoliv ona bude chtít nebo to, co ji řídí, či co ji stvořilo.“

Ozval se potlesk a pak vzrušená debata. Psycholožka převzala slovo. Jakýsi sympatický muž v první řadě na mě mrknul.

„Děkujeme vám, Aleno, můžete se posadit. Co jste nám vyprávěla, je vskutku velice zajímavé a myslím, že pro mnohé nemocné zde velmi inspirativní a dává nám to naději, že vyléčit se dá. Přesto musím důrazně podotknout, aby všichni zvážili vážné důsledky toho, když odmítnou klasickou onkologickou léčbu a rozhodně se cestou paní Aleny nevydávali bez předchozího zvážení všech okolností. Teď bych nakonec ještě poprosila pana Jakuba, aby nám popsal svůj příběh zdárného boje s rakovinou.“

Zklamaně jsem se posadila, psycholožka mě očividně moc nepochopila, nebo spíš nechtěla. Snad jsem alespoň některým těm nemocným zde dala opět trochu naděje, že nemusí za každou cenu projít moderní decimující léčbou.

Zvedl se sympaťák z první řady. Vyhledal mě očima a usmál se.

„Jsem Jakub, je mi čtyřicet pět let. Nemám sice takový duchovní příběh jako tady paní Alena, ale vyléčil jsem se též velice netradičně. Před pěti lety před Vánocemi mi našli rakovinu močového měchýře. Zkrátím to. Také jsem si prošel fázemi vzteku, sebelítosti a popírání. Nakonec jsem s klasickou léčbou souhlasil. Týden před svátky jsem měl nastoupit na kliniku, ale nakonec nenastoupil. Nakazil jsem se zřejmě od kolegy pravou chřipkou. Dostal jsem vysoké horečky, myslel jsem, že je to můj konec. Skončil jsem na kapačkách v nemocnici. Onkologická léčba se přesunula na konec února. Nicméně když jsem se tam dostavil na kontrolní odběr krve, ultrazvuk a nakonec i na magnetickou rezonanci, nádor a veškeré doprovodné příznaky byly pryč. Vyléčily mě viry, naši odvěcí nepřátelé.“

Ozval se potlesk, v místnosti to opět zašumělo. Sezení bylo u konce. Popadla jsem kabát a rychlou chůzí se vydala k východu z budovy. Nechtěla jsem s nikým mluvit osobně. Vždy jsem se snažila vyhnout dojemnému děkování nebo poslouchání osobních dramatických příběhů nemocných. Vysávalo mě to.

Zamířila jsem ještě na toaletu v přízemí. Když jsem vycházela z kabinky, stála tam žena z přední řady. Byla to ta, která se na mě mračila. Bez varování po mně skočila a začala mě tlouct pěstmi. Než jsem si stihla dát před obličej ruce s kabelkou, stačila mi pěstí roztrhnout ret. Ani jsem se překvapením a šokem nezmohla na obranu. Byla jak šílená, křičela.

„Ty mrcho jedna, ty nezodpovědná hnusná svině! Kvůli tobě moje dcera zemřela! Kvůli tvým nesmyslným blábolům o zázračném vyléčení. Sleduju tě už dva roky!“

Přestala mě bít a prudce do mě strčila, až jsem zády narazila do umyvadel. Pak ta bláznivá ženská šáhla do kabely a vytáhla z ní dlouhý nůž.

„Ale teď už tomu učiním přítrž. Už nikomu neublížíš a dostaneš, co zasloužíš!“

Vrhla se ke mně. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. To přece nemůže být pravda, přece teď nezemřu na záchodě rukou nějaké šílené ženské. Instinktivně jsem uhnula a začal křičet. Pustila jsem kabelku a oběma rukama zachytila napřaženou ruku s nožem. Na starší ženu měla dost velkou sílu. Volnou rukou mě drapla za vlasy, až mi vytryskly slzy. Vší silou jsem vykopla a zasáhla ji do nohy. Jen ji to rozzuřilo. Upadly jsme na zem. Pustila moje vlasy a volnou rukou mě začala opět bít do obličeje. Náhle někdo vrazil na toalety a sundal ji ze mě. Byl to Jakub z naší přednášky. Po krátkém zápase ji zkušeným chvatem vykroutil nůž z ruky a zasedl ji na zemi.

„Zavolejte někdo policii a sanitku!“ křikl na čumily hromadící se u vchodu do toalet.

Seděla jsem na zemi, moje slzy se mísily s krví, co mi tekla z úst a společně tvořily stružku, která končila někde ve výstřihu mojí sváteční blůzy.

„Jste v pořádku?“

„Ano, děkuji. Je to jen roztržený ret a pár modřin.“

Jakub se na mě pátravě zahleděl a podal mi hrst papírových kapesníků. Pomohl mi vstát. Útočnice ležela zvadle na zemi a kvílela. Musela se úplně pomást. Mé temné já mělo chuť do ní pořádně kopnout, to světlé pocítilo bodnutí soucitu a viny. Třeba jsem to opravdu neměla nikomu říkat a ona má pravdu.

Jakub mě po výslechu policie a ošetření odvezl domů. Byla jsem mu za vše vděčná a také jsem mu to řekla. Vyměnili jsme si vizitky. Možná mu zavolám, poslední dobou jsem byla tak sama.

Třetí den jsem se probudila se šílenými bolestmi. Vzala jsem si hrst léků. Nikam s tím nepůjdu. Vím, co se stalo. Ona se probudila a teď se zlobí.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

09.11.2019 08:59:011 tipů dát kritice tiptrojort

...boj vždy obsahuje cosi problematického...a často jen posiluje protivníka...

08.11.2019 16:21:35dát kritice tipAlegna

K3 :-) ano, autoritativního.....v pořádku, beru to tak, že jsi vysvětil jaký jsi, tedy, čemu věříš a tak a z toho důvodu se ti povídka nelíbí a taky zpracováním není pro tebe dobrá, ok?

Je mi to líto, že se neshodneme, protože mně se líbí a moc, psychika a přenastavení myšlení dokáží neuvěřitelnosti

08.11.2019 14:36:10dát kritice tipK3
redaktor prózy

Já jsem přece napsal, že chápu, že se občas stává zázrak a někdo se vyléčí. Nelíbí se mi však jako čtenáři zpracování příběhu a uvedl jsem proč. Na tom přece není nic autorativního, ani autoritativního. Nikomu nic nepřikatuju, jenom jsem napsal svůj názor, od toho přece Písmák je. Netřeba se pohoršovat.

08.11.2019 14:30:12dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Johano, stát se opravdu může cokoliv, to je jisté... myslela jsem to tak, že do té doby, než nastala ta "mela" s paní, tak do té doby se mi tvá povídka jako čtenářce celkem líbila, to zpracování námětu... nic ve zlém.

08.11.2019 13:22:381 tipů dát kritice tipAlegna

nesouhlasím s K3 ani s Gorou, jak píše Johana, život píše neuvěřitené příhody a posuzovat, co je možné a co nemožné, mi přijde příliš autorativní, jako by někdo přikazoval, co se může stát a co nemůže, jaký zázrak a jaké chování je na místě......proč nenapsat prostě -  povídka se mi líbí, nebo ne, podle mého naturelu

08.11.2019 13:19:15dát kritice tipJohanakrupa

Goro, moc děkuji za podněty k úpravě. S tou věrohodností nevím, co na to říct- tedy napsat. Asi jen to, že každý můžeme věřit, čemu chceme. A zvlášť v povídkách ( a to ve všech)- je to jen fikce, výmysl autora. A tak by k tomu také měl čtenář přistupovat.. Povídka přeci nemusí a ani nemůže být vždy podle přání čtenáře.

08.11.2019 13:05:43dát kritice tipJohanakrupa

K3, díky za názor. Povídka je taková, jaká je..věřit jí můžeš i nemusíš. Ostatně, všechny povídky jsou vlastně výmysly- i když někdy podle skutečných událostí či dle našich životních zkušeností a zážitků. A život sám píše někdy i daleko neuvěřitelnější příběhy :-)

08.11.2019 11:17:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Johano, od toho momentu, kdy podmračená paní napadla hrdinku na toaletách pro mne příběh přestal být věrohodný, škoda toho závěru. Zároveň mi při popisování incidentu na toaletě proběhlo hlavou - a co Jakub, kdy se objeví??  Dlouho to netrvalo :-)

Karel to vidí podobně jako já, v příběhu je "zamotaných" dost věcí najednou... viděla bych to na ukončení v místech, kde se žena ponoří do ledové vody a "cítí" nějaký mentální přerod nebo tak nějak... navíc jako zdravotnici mi je dost vzdálené odmítání léčby, ale nějaký náznak tajemna bych uvítala:-)

..........

 

odešel krátce po mé diagnóze - upravila bych např. po sdělení diagnózy / zjištění, určení.../

Děkujeme vám Aleno - před Aleno /oslovením/ čárka

celkově dost adjektiv jako  - předchozí důkladné zvážení všech okolností atd... chtělo by dost osekat...

08.11.2019 09:44:55dát kritice tipK3
redaktor prózy

Johano, nepovažuju tuhle povídku za příliš zdařilou. Vím, občas se stávají zázraky a někdo se vyléčí. Tady mě to ale zkrátka nepřesvědčilo. Možná by se z toho tematu dalo vykřesat víc, kdyby to bylo psané jiným způsobem. Už ten začátek, při popisu rozsahu nemoci. V takové fázi je už prakticky neléčitelná. Myslím, že ani lékařům by se do pouštění nějaké léčby už ani nechtělo. Věřím, že existují nějaká sezení vyléčených mezi sebou, ale nevěřím, že by je navštěvovali nevyléčení. Reakce starší ženy je taky neuvěřitelná. A že by ji dva roky sledovala? Tomu nevěřím už vůbec. Nelíbí se mi tentokrát ani způsob psaní, zdá se mi to kostrbaté a narychlo psané. Čtu tvé povídky, rád ale tentokrát mě to minulo účinkem.

07.11.2019 18:58:14dát kritice tipJohanakrupa

Děkuji oběma za přečtení a názor.

07.11.2019 17:45:06dát kritice tipProsecký

Některé přechody bych napsal jinak, tj. místo například popisu dialog, některé části bych zkrátil. Ale každý píšeme jinak a tip si určitě zasloužíš?

07.11.2019 17:38:46dát kritice tipAlegna

Přečetla jsem jedním dechem



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.