Změna senátu

Na nábřeží ráno přejela motorka mladou soudkyni. I s pejskem, informují noviny. Těch nevyřízených spisů, těch odročených jednání, těch procesních peripetií, a každá bude mít své číslo jednací a veřejný rozměr.. A zatímco advokáti už přemýšlejí, jak změnu senátu využít ku prospěchu svých kauz, svět několika nejbližších se otřásl bolestí.

Příliš křehká rovnováha

Vyprávěla mi známá o svém hledání partnera. Když našla takového, který o ni jevil zájem, ukázaly se potíže. Prý ji ve zprávách oslovoval "šelmo". A to se jí příčilo, od té chvíle ho nechtěla. Jak málo stačí k narušení křehké rovnováhy mezi dvěma lidmi. Síť, z níž jsme upleteni, je někdy příliš slabá, jako pavučinka ve větru hrozí roztrhat se vlivem nenápadné lidské nešikovnosti, slova, gesta.

Souostroví ikon

Čekám v obchodě a prohlížím si vystavený telefon, iPhone 11. Dokonalá hračka. Rozumím lidem, kteří jí propadnou. Všecky krásy světa vtěsnané do kapesního počítače. Člověk má před sebou souostroví ikon, dotykem prstu volí, kam ho zrovna srdce táhne: fotky, videa, zprávy, internet, hudba, diář, vše reálnější než realita. A na každý z těch ostrovů svítí modré slunce a kolem šumí moře dat. Jakým způsobem tohle přispívá ke korozi mezilidských vztahů je velká otázka, která ještě dlouho zůstane bez odpovědi. Tuším ale, že neblahá tušení se potvrdí.

Ed

V tlumeném světle pokoje, za šicím strojem nahrbena sedí žena. Dlouhé blond vlasy jí zakrývají záda i ramena. Zabraná do práce nemůže tušit, že ji někdo sleduje. Pokoj je plný nepořádku, jen stůl se strojem a jeho pravidelným rytmem vnáší do pokoje řád; řád továrny,  noční směny. Beru do ruky dalekohled, zaostřuji. Žena mezi prsty nedrží látku, ale kůži. Na některých místech je zčernalá. Pak se sehne pro něco k zemi a její vlasy se přitom smeknou; je to paruka. Otočí se a podívá se oknem přímo na mě. Není to žena, ale muž. Sedí na křesle z lidských kostí, stínidlo lampy je z lidské kůže, stejně jako si z lidské kůže právě šije šaty. A v posteli v rohu pokoje, kam již nedohlédnu, leží jeho několik let mrtvá, mumifikovaná matka. Naproti bydlí Ed Gein.

Mamas a papas

Je pátek, blíží se půlnoc. Prší. Ve městě je klid. To daleko odsud, za horami Alp a Pyrenejí, jež tonou v mlze husté tak, že by se dala krájet, za oceánem, v Mexiku se mezi sebou právě vraždí muži z drogových kartelů. Někdo je po aztécku čtvrcen obsidiánovou mačetou, jiný je ve jménu modernizace půlen motorovou pilou. Člověk by nevěřil, čeho jsou schopní takoví Zetas. To v městě na Vltavě, pod červenými střechami, co do nich zrovna prší, se nejvýš hádají mamas a papas. Žijeme v nádherné zemi.