Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

KDYBY SE SVEDLI POHNOUT V ČASE

10. 11. 2019
0
0
198



Kdyby bylo něco takového možné, jako vypodložení líných zadků čímsi, co by nutilo k činnosti, jak mě vyzvali zrovna včera na blog.cz k sepsání čehosi jako příběhu o stroji času, tak tedy potom bych si zvolil Měcholupy támhle za Kladnem a za Lužnou ještě dál, zrovna dneska s datem 9. listopadu 1917, za rok a pár dnů by skončila Velká válka, a pokud hned teď, bylo by to jen pár hodin před příjezdem pražského rychlíku – když dnešním měcholupským nádražím postaveným nedávno tamté době před stoletím, dnes už vůbec, a to opravdu vůbec, po pouhých jenom 102 letech, žádné rychlíky už ani neprojíždějí.

Natož aby kvůli komukoli zde zastavovaly, proto i ten Císařpán bydlící vždycky na zimu támhle za lesy na zámečku v Lánech, a jindy semhle na Křivoklátě, ať mi mou prostořekost jezdce časem promine.

 

Vysvělujícím důvodem přechozí prázdnoty traťového grafikonu je i jinak zcela jednotvárně prázdný, ploše vybydlený, kraj posetý už vyklizenými chmelnicemi, poněvadž zrovna předevčírem v jakže tom vzdáleném carském Petrohradu nastala jakási drobná ozbrojená pouliční přestřelka načatá jakýmisi přiopilými námořníky, no ano, jen pouze těm, co si už nevzpomínají, připomenu, že se událo, když například třeba z Ostravy to k předválečným hranicím ruské říše bývávalo vlakem ani ne pouhých 200 kilometrů, málem jako z Prahy Libušiny Matičky do těch Měcholup, necelé 3 hodiny jízdy po kolejích, po níž potom následovaly dlouhé táhlé planiny dnešního Polska, splynoucí posléze do Ukrajiny.

 

Kola vlaku drncají až do stavu vjemu slyšitelnosti, Franz Kafka se probouzí z ranního polospánku, za okny teď před půl devátou je ještě mlhavo, je totiž půlka září, všechen chmel už dávno sklizen a proto lány sloupů vestoje neviditelně napínaných dráty jsou nad hnědou hlínou ornic zcela holé jako o Dušičkách všude kolem hřbitovy.

Pak ho vezou bryčkou, za poslední měcholupskou zatáčkou se dlouho dívá za mohutností přepony výšky tamtoho konstrukční mohutností kraji naprosto dominujího železničního mostu, připomínající jako bránu věčnosti pod kterou zrovna projeli, a on to ještě neví, ale my už ano, že zrovna tady se pro něj začíná ten jeho Zámek, a ne teprve až nějakou tou siřemskou sýpkou na kopečku za vsí o pár kilometrů později.

Vždyť přece zakrátko míjí v sedadle bryčky samo zámecké stavení stojící napravo od císařské cesty támhle na povlovném návrší uprostřed hned první obce za Měcholupy, obestavěno nízkými domečky už tehdy, dnes ovšem už k nerozeznání splynuvší s horizontem, poněvadž do cesty naším pohledům ze stejného místa onehdy postavili nějakou tělocvičnu, nebo co, pročež za takovouto současnou oponou nezbylo nic po dojmu celého zámku, a tamten dávný kočí, jakoby náš zatarasený dnešní osud věděl, se zvoláním Hyje!, před prázdnem dálky polí táhnoucích se až do příští vsi práskne bičem v půlce září roku sedmnáctého náručního koně po zadku.

 

Já ovšem mám na setkání s Franzem Kafkou ještě čas, pouze ho pozoruji ze stoletého odstupu, aniž bych se na místě samém skrýval do podoby nějakého, dejme tomu, cáru zvolna se rozestupující řídnoucí mlhy, vždyť moje chvíle nastane až zítra, kdy on musí projít cestou na oběd tady podél tohodle domu, kterým je jednopatrová budova stojící na siřemské návsi, ano, bývala to myslivna, o čemž svědčí, že v patře mezi okny jsou odedávna jako jakýsi vydvětlující vývěsní štít vymalovaní dva jeleni.

Kdybych se mohl vrátit v čase, tak bych tam tenkrát jen tak stál, a až by mě cestou na oběd Franz Kafka míjel, znenadání, to aby se on až lekl a o to více si můj příští podnět zapamatoval, bych ho potom povenkovsku oslovil.

„Dobrý poledne, pane Kafko, vidíte támhle ty jeleny, sousede?“

Zatímco on by se podíval, kam jsem ho nasměroval slovy, já bych mimo jeho pohled dokončil.

„Doufám, že o nich jako pražský spisovatel tedy na výletě něco napíšete. Třeba cosi do deníku, nebo pár řádků v dopise nějakému vašemu známému, když už ne celou povídku. Třeba takovou tu nějakou jak bývají tištěny v kalendářích.“

Na takové porovnání by se Franz Kafka, dneska buchar depresivních nálad všech neurotiků, určitě zaškaredil, ale mě by tahle změna jeho mimiky tenkrát neodradila, abych dokončil.

„Jedná se přece jenom o unikát, který zřejmě zbude za 100 let v celých příští bezněmeckých Čechách širokodaleko jen pouze jediný.“

„V naší odevěké Bohemii bez Němců?“ hlesl by pouze udiveně on. „Něco takového přece nepřichází v úvahu, vždyť by to bylo proti veškerému Zákonu!“

A být na mém místě tehdy a tam nějaký ten dnešní český blbeček, ihned by se sápal, aby se Franz Kafka pustil tady v Siřemi do psaní románu Zákon, stejně přece že už má na začátek připraven vhodný fragment o muži pocházejícím z venkova a stejně zapomenutém jako tahleta dnešní vystěhovaná Siřem, který se mu vlastně jen sotva taktak vešel do děje onoho nedávno dokončeného Procesu.

 

Kdoví, třeba jsem tehdy Franzi Kafkovi napověděl tenkrát naopak já, a on se kdesi o těch dvou jelenech na siřemské zdi komusi nějak vypsal, třebaže se písemně v nás obklopujícím světě věcí nezachovalo, to se ví, když příčinou byl vlastní jeho pokyn v závěti, aby se vše písemné zbylé po něm zničilo, v plnění kterémžto pokynu byly o něco později obzvláště dochvilné gestapo i dílčí provozovny národního podniku Sběrné suroviny, jakož i plísně, myši a nepořádní knihomoli.

Co mohli, zmohli, co nedojedli, vypili.

Hnědé zadky si vytírali dočerna kaviárem.

 

Nedochovalo-li se tedy, měl by zrovna na tomto místě vzniknout nějaký stroj času, nikoli však vehikl zvoucí k návratu přispivatele příležitosti s názvem blog.cz, nýbrž cosi jako odstředivka mázdry všednosti pro účel rekonstrukce.

Původní Kafkův zápisek o jelenech na siřemské zdi se už asi nenajde, aniž by se někde znenadání objevil, třeba na nějaké aukci, ale co kdyby vznikly jeho dnešní pastiše, kvalifikované nápodoby, rozmlouvám takto sám se sebou sedě na schválně nepohodlné lavici nastražené před měcholupskou nádražní budovou, odkud nejbližší dnešní osobní vlak kamkoli k tamtomu nebo opačnému obzoru bude odsud odjíždět teprve až za čtyři hodiny.

Takže mám celý tenhle nápad se znovuoživením Franze Kafky prostřednictvím několika vět čehosi jako literární protézy, popřípadě transplantační pomůcky jiného druhu, ještě dost času o cosi lépe rozvinout a promyslet.

A kdyby snad chtěl kdosi sdílet tohle zamyšlení spolu, prosím, jen si poslužte, zdejší měcholupská přednádražní lavice stojící čelem ke kolejišti je dlouhá nejméně pro tři, takže proč by ne, kdokoli si proto případně k rozvíjející práci může přisednout a začít podle svého příst příští osnovu.

Dokonce ihned – ihned, a semhle, na zadek, no ano, třeba hned vy, madam, cože, že jste vnučka inženýrky Radky Kavkové támhle z Rakovníka, klidně si i vy přidřepněte do tohodle mého stroje času, povídám!

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru