(osvětimské pastorále)

    „Nečtu Hemingwaye, protože je to žvanil,“ práskl o stůl kartou muž, který byl tak všední a nevýrazný, že kdyby v ruce nedržel karty, tak by byl neviditelný.
    Tajné přání všech pedofilů.
    Snad i proto měl na krku uvázaný šátek jako Ferda mravenec.
    „Kdo to kdy slyšel, aby si rybář nechal sežrat rybu?“ dodal do usedajícího prachu na stole.
    Kouřil cigaretu tak, jako když chce všem okolo spálit kůži.
   
    „Kdo by se chtěl oběsit na popsaný utěrce?“ řekl chlap, co měl hlas jako prodejce Večerní Prahy.
    Na karty v ruce se potil.
    Trpěl neustále strachem ze smrti.
    Již několikrát se jí chtěl vyhnout sebevraždou, ale vždy ho někdo na poslední chvíli vrátil do života.
   
    Asi tak sto Santa Klausů navštívilo koncentrační tábor v jeho plném provozu.
    Chtěli vlézt komínem spalovny, ale toho dýmu bylo mnoho.
    HO HO HO!
    A nikde žádné mléko a sušenky.
    Jen spousta anorektických lidí, kterých se tu sešlo neuvěřitelné množství.
    „Co je to kurva za století?“ kývali na sebe Santové hlavami.
    Obdarovali alespoň úředníky ve stejnokrojích a pak nasedli do vozů s červeným křížem.
    Zatímco Židé na baráku soudili Boha.
    Zkoušeli mu přišít to, co se jim právě dělo, ale nemohli najít dost argumentů.
    Největší problém byl, že si Boha přivlastnili, a teď nevěděli co s ním.

    „To je horká karta,“ řekl Ferda mravenec, a práskl s doutnající kartou přes ostnaté dráty času o bochník chleba čerstvě vytažený z Osvětimské pece.
    „Formují se nám tu dějiny,“ řekl ten od Večerní Prahy.
    „Začne to klonováním ovcí.“
    „Hello Dolly,“ zazpíval kamelot a bezhlavý rytíři po návštěvě frizéra Mr. Gilottina si hodili pár tanečních kroků.    
    Šlapou si vzájemně na nohy.
    Něco jim chybí k dokonalosti.
    Šarm?
   
    „Znáte bibli?“ ptá se mě brýlaté johovistické děvče, které u mě právě zazvonilo.
    S prstem na spoušti knihy knih.    
    Zatímco druhá dáma (vždy chodí ve dvou) drží zásobník nábojů s úsměvem těžkých časů přicházejících.
    „Znáte Hemingwaye?“ křičí z kuchyně karbanem nasáklý Ferda.
    Dámy dělají, že nic neslyší.
    Třeba tomu tak vážně je.
    „Nemáte namočený prádlo?“ ptá se jich kamelot a kolem mne začne vycházet z bytu průvod Santa Klausů.    
    Zdá se být nekonečný, ale s děvčaty to nehne.
    Jen mluví o něčem, co mi potřebují sdělit.
    Co chvíli sahají po záložkách v knize, aby do ní nahlédly, a něco mně zarecitovaly.
    Stále s tím nasládlým úsměvem na tvářích.
    Nasládlým jako dým.
   
    „Proč nás Bůh opustil?“ ptají se Židé v zátylku mé hlavy.
    „Bez víry v Boha nelze žít,“ tvrdí mi do očí dvě evangeličky bezkrevných operací.