Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 434 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

On-line

+14 neviditelných
Chlebojed
datum / id13.11.2019 / 500665Vytisknout |
autorVigan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno252x
počet tipů12
v oblíbených1x
Prolog

https://www.youtube.com/watch?v=8e8jjXaMkus


 

Chlebojed

Středeční město. Vladimíra se lehce dotýkal nějaký muž. Vedle sebe, na přechodu, spatřil podobný zimník stejně postiženého nešťastníka. Muž v něm, se světlými vlasy, učesanými na pěšinku, stejně přešlapoval, stejně si vytahoval límec vysoko a stejně čekal na zelenou. Voněl jako mokrý pes a když vstoupili do vozovky, silně do Vladimíra strčil, taktak, že neupadl. Vladimír mu nic neřekl. Všude neblahé příznaky zimy a Vladimír neměl na sobě žádné termoprádlo. Četl o něm v internetových diskusích, že je dobré a víc než hřeje. Osvobozuje od pocitu osamělosti jedince, oblečeného v levném textilu, od nepříjemného pocitu outsidera. Vladimír, třesoucí se zimou, obešel obchod na nároží, obchod s modrou střechou. Zastavil se přede dveřmi a díval se skrze sklo dovnitř. Dáma, v tento okamžik kupující, si u pultu zkoušela kulich. Vladimír ji chvíli pozoroval. Nekuřátko. Kolem projelo velké auto. Mokrý špinavý sníh padl na Vladimírovy tmavé kalhoty. Mokré kousky špíny ulic ulpěly v látce, tváříce se jako hvězdná obloha bez lesku. Svaly na stehnech mu tuhly chladem. Paralyzován krásou ženy, právě si zkoušející kulich, se nezmohl na pohled na něco jiného. Přemýšlel o oblečení, které by mělo světýlka všitá v ramenou. Podle nálady měnící se barvy. Světýlka nyní září purpurově. Usmál se té představě. V těchto ponorných stavech, dalek od všeho, co jej ruší a obtěžuje, setrvával Vladimír nejraději. A kdyby k tomu měl svůj notebook a poléval upatlanou klávesnici levnou kávou…ach při tom se dokázal i vzrušit. Maloměstský ruch jej však vzdaloval od příjemného snění, ušní lalůčky se mu nadouvaly mrazem a tak raději nabral svižnou chůzi. Schůzku na pracovním úřadě měl přesně v deset hodin. Vladimír přišel o pět minut později a úředník se jevil nezúčastněně. Stále totéž. Vladimír neposlouchal.  Vražda má sice dlouhou promlčecí lhůtu, ale kdyby se teď něco stalo, byl by aspoň slavný. Však nic se neudálo. Nikde nebude napsáno, že Vladimír K. toho a toho dne a několik odstavců o krveprolití. Pro Vladimíra nic zajímavého. Vzal si svoji průkazku nezaměstnaného a venku si vysoko vyhrnul límec. Zbývají mu čtyři roky do důchodu, proč ho sem stále volají, otáčel se s otázkou na šedivou budovu plnou úředníků. Proč jej stále někdo obtěžuje? Proč by měl dělat nějakého podržtašku mladému všivákovi, který je akorát vyštudovaný, ale v praxi je nula. Nechce už nikomu pomáhat, být něčím užitečný, jak říkala jeho žena Milada. Vladimírova žena je o deset let mladší. Není ráda, že Vladimír nepracuje a celé dny vysedává u počítače.

„Díváš se tam na kurvy, co?!“ ječela pokaždé, když si Vladimír odnášel hrnek s kávou do pokoje. Luštila sudoku a hlavu nezvedla. Většinou neodpovídal a na kurvy se podíval, až Milada odešla ke kamarádce.

„Měl bys raději pomoci dětem!“ řvala pokaždé, když Vladimír odnášel prázdný hrnek do dřezu. „Pomoct bys jim měl!“

Vladimír nechtěl. Děti jsou dospělé, vyučené, ať si pomůžou samy. Jemu taky nikdo nepomáhal. Všechno si musel udělat sám. Všechno. A co teď má? Malý byt a Miladu. A děti. Ty jsou naštěstí pryč. Kdyby tak i Milada byla pryč. Stejně spolu pár let nespí, tak co. Svět s Miladou není pěkný. Kdyby to šlo a Milada by byla zavřená v počítači, snad by na něj ani nechodil. Občas by se podíval na kurvy, na Miladu a pak by jej zase vypnul. A usnul by. Konečně by spal až do rána. Chrápal by s otevřenou hubou klidně, beze strachu, že se Milada vzbudí a bude zase vyvádět, že se mu jistě zase zdá o kurvách, když sebou tak mele ze spánku. A ještě u toho pomlaskává, jakoby se mu zdálo bůhvíco ještě k tomu! Co se mu mohlo ještě k tomu zdát horšího? Ptal se sám sebe, ptal se Milady. Milada neodpovídala. Vladimír ji už jako muž nezajímal.

Spát s Miladou je peklo. Dobrotivé nebe! Proč je svět tak složitý? Vladimír se díval prosebně nahoru k trhané mlhavé čáře za letadlem. Odletět někam pryč! Trochu se mu zatočila hlava. Zamířil přes silnici k poště. Město měl Vladimír rád jen v létě. Kupoval si oříškovou zmrzlinu, seděl u fontány, ukousal špičku kornoutku, ano tam dole. Zmrzlinu sál jako děcko mléko z prsu matky. „To dělají jenom blbci, Laďo!“ vyčítala mu Milada a ukazovala na Vladimírovy pokapané šortky. Vladimíra pak doma vysvlékala už v předsíni, aniž si zul boty. Rvala mu šortky jak divá. Teď je naštěstí zima. Milada na něj šahat nebude. Vladimír posmrknul, zašmátral v kapse zimníku a zapálil si poslední cigaretu. Dopolední drbny naproti masa a  uzenin, pokyvovaly uvědoměle naproti sobě svým poznatkům jako černoušek v jesličkách o vánočních svátcích, jakoby mimo svátky měl jen právo na své mlčení…„jeden známý fotbalista udělal jinému jesle, zapálil přitom svíčku a ještě se nachystal na rohový kop.“

 

„Nepovídej Máňo!“

„No, namouduši!“

„No tohle!“

„No jo!“

 

()

Herna, vystrčená přední zdí neforemně do náměstí, jakoby schválně, aby o ni lidi málem zakopávali, ta fontanela náměstí, pulsující peřinka, to citlivé místo Vladimíra, herna U Šárky vedle právě zrekonstruované lékárny, blikala do prostoru města už dopoledne. Nikdo v ní nebyl. Vladimír v ní zůstal jen jednou, kdy si spletl bar, v němž měl čekat na kamaráda z vojny, Jožku Hájka, který snil o tom, že jednou bude v Nevadě Amíkům natírat rakety. Sázel jen ve fortunách, občas sportku, ale tyhle mašinky ho nelákaly. Navíc tam viděl sedět své dva spolužáky, kteří se mu zdáli být mnohem starší nežli on. Viděl jejich pokroucené prsty začouzené z levných cigaret, tak tvrdé, že by z nich šel seškrabat střelný prach. Mačkali se sprostou usilovností terminál, a báli se prohry. Potom Vladimíra pozdravili a nechali si poručit každý dva panáky. Bavili se o obvyklých věcech, o kterých se baví muži kolem šedesátky, ale hlavně, co jejich stará a kolik se toho sní a protopí. Vladimír jim přikyvoval, co jiného, když si sednul špatně. Oba Vladimírovi spolustolovníci pošilhávali po automatech, ale peněženky už jim neposkytovaly příslib možné, případné výhry.

„A vy nejste v práci?“ zeptal se jich Vladimír. Muži se po sobě s údivem podívali.

„Tys byl vždycky vůl, Laďo. Tys toho mnoho nenamluvil, ale když jsi něco řekl, tak většinou blbě,“ řekl jeden z mužů a vyptal si od Vladimíra stovku. Když odešel, i druhý si vyžádal sto korun, s příslibem brzkého vrácení. Vladimír se peněz nedočkal. Když oba výtečníky potkával v momentě, kdy nestačili přejít na druhý chodník, pozdravil je jen pokývnutím hlavy s výrazem, jakoby jim něco dlužil on sám.

„Mohl bych pěstovat holuby nebo přeštické prase“, uvažoval často, ale Vladimíra to nebavilo. S prasetem si svět nezmění, nebude krásnější.  Bavilo ho jen sázení, doufaje, že si změní celý život a neuvidí Miladu.

„Jenomže“, řekl si Vladimír, „jak se znám, zavolal bych ji, ne hned, za čas, přece jenom už jsme s Miladou spolu tak dlouho. Vychovali jsme tři děti. Máme vnoučata.“ Vladimír si tento prostý fakt předříkával často a nahlas, kdy Milada nebyla doma. Jakoby čekal, že mu někdo v prázdném bytě odpoví.

Vladimír je rád, že vnoučata vidí málo. Nechápe jiné prarodiče, jak mu strkají pod nos fotografie nějakých dítek s velikými diplomy a vykulenýma očima z nějakého dárku. U toho samozřejmě dort jako kráva.

„My už s dědou nechceme jít babi. Děda nic neříká,“ stěžovali si dva vnuci, když s nimi přišel z cirkusu domů. „Co bych pořád říkal? Vždyť tam byli tři šašci!“ divil se Vladimír a trpěl, když mu kluci vlezli na počítač hrát nějaké přihlouplé střílečky.

„Ty jsi fakt nemožný, nemůžeš ty děti nějak zabavit?!“ ječela Milada, ale docela potichu. V tomto případě byl Vladimír rád, že vnuci jsou uloženi na hlídání, a není vedle jejich křiku slyšet Miladino spílání. Šel na záchod a nesvlečen usednul na mísu, ruce v dlaních. Čekával tam dlouho.

Čekal tehdy dlouho i U Šárky, a když oba somráci v podobě bývalých spolužáků konečně vypadli, objevila se Ona. Přišla k baru. Krom Vladimíra, uzívaného barmana, a hromady skleniček, nic nerušilo standardní provoz výherních samovládců. Vladimír ženu chvíli pozoroval, ale zdála se mu přehnaně viditelná, taková, jak o nich mluví Milada, když Vladimír sedá ke svému počítači. Odvrátil rychle hlavu. Ona však přišla k němu, usmála se a žoviálně pronesla nad prořídlými Vladimírovými světlými vlasy: „Co Vy tady Vladimíre?“

Vladimír zalapal po dechu.

„Šmarjá Jiřinko, to jste Vy? Já jsem Vás nepoznal, jste…nějaká jiná,“ koktal Vladimír, nešikovně povstal od stolu a vylil zbytek kávy na stůl.

 „No mě taky propustili, hned po Vás, a tak dělám dealera s chlastem. Trochu jsem šla do sebe, abych toho jako víc udala, hehe“, smála se rozpustile Jiřinka. „A co Vy?“

„Co já, no, nic. Jsem starý, neperspektivní,“ Vladimír se stydlivě kroutil jako jitrnice, na níž nezbyly špejle. Posunoval židli za sebe. Ukláněl se pitomě. Musel se tomu v duchu smát.

 „No ten mladý, co přišel po Vás, ten byl úplně blbý. Stejně ho za chvíli vyhodili taky, a na Vaše místo dali Havránka.“ Vladimír se musel smát i tomu prostoduchému apoštolovi Havránkovi, co teoreticky věděl všechno, prakticky jen s knihou. Vladimír poslouchal Jiřinčin monolog, a protože Jiřinka měla dost času a byla rozvedená, a Vladimír docela zachovalý, tak skončil s Jiřinkou v jejím bytě kousek za městem. Ani nevěděl, jak se to stalo. Snad ho ošálil lesk Jiřinčiných rudých nehtů, pár skleniček červeného vína, nebo křížek houpající se na dmoucích ňadrech bývalé mzdové účetní. Ani si nepamatoval, jestli si s Jiřinkou potykali. Pamatoval si jen, že měl velice příjemný sex. Nebo neměl? Mávl nad tím rukou a jako v transu si pak doma rval kalhoty dolů, jako kdyby byly pokaňkané bůhvíjak dobrou zmrzlinou. Jiřinku potom viděl jen v bílém autě, jak profičela pokaždé s jiným amantem, ale slušně na něj pokaždé zamávala, pokud jej spatřila. Vladimír si hýčkal v sobě tohle malé sladké tajemství, se kterým se pochopitelně inkognito svěřoval na erotických internetových portálech, o kterých neměla Milada ni tuchy. Přiživoval ho všelijakými fantaziemi, a k tomu vrcholnému blahu, o kterém tak často čítával v nemoudrých knihách, byla by mu stačila ta obrovská výhra ve fortuně. Vladimír tušil, že zřejmě překračuje hranice citlivé únosnosti a trpělivosti Miladiny, časové horizonty chvilkové indispozice nebažení po výhře se však jevily nenávratně ztracenými.

Středeční město lokalo studený vzduch. Žulové kostky chystaly na kolemjdoucí mnohá překvapení uklouznutí, které pak stmelovalo jednotlivé nadávky v jeden silný organizační tým proti nepořádku na radnici. Musí se hledat viník. Vladimír zůstal opatrný. Viníka hledal také, díval se kolem sebe, pozoruje tváře zahalené starostmi a všedními zážitky, hledal někoho, na koho by mohl prstem ukázat a říci, ano, to je on, ten může za to, čím jsem, a co se mi stalo, ale všichni byli tak stejní, tak nepřítomní, jako ty ovečky bez bači. Vladimír se zastavil před výkladní skříní, ale viděl jen sám sebe. Sám překvapen, zaskočen svým přiznáním. Netušil, že to půjde tak lehce. Bránil se. Pokoušel se různými zdůvodněními dojít k momentu, kdo je za to všechno sakra zodpovědný?! Já ne! Já ne! To oni! Prsty měl však ztuhlé a lýtka, trefená křečí se nechtěla odlepit od chodníku. Parafráze malého města se vryla Vladimírovi do lícních kostí. Do očí dostal tik. Ale v odrazu z výkladní skříně a na špičkách svých starých bot viděl jen špinavý sníh a sebe.

„Nevím, jak to dlouho vydržím, možná bych měl navštívit i nějakého psychologa, ale pokud bych vyhrál, vím, co bych udělal“, smrkal Vladimír do kapesníku a sledoval počínající sněžení. Lidé se proměnili ve sněhové koule a míjeli se. Naráželi do sebe bezmyšlenkovitě, rozrušeně, vyrušeni jen pozdravy dobrého dne.

Ráno, když Milada vstávala do práce referentky skladu v místním, ještě fungujícím podniku, Vladimír slíbil, že se zastaví za svojí matkou. Týden u ní nebyl, udělá, co je třeba, a zváží prosperitu holubů i toho prasete. Maminka by měla radost. Lesk jejích očí odešel s poslední zabíječkou a posledním zaříznutím staré slepice, kterou jim vnutila na polévku. Však po ní větrali byt ještě dlouho. Hospodářská stavení po smrti otce zela prázdnotou, nasáklá potem a dechem zvířat.  Zájem matky o veškeré dění venku spláchnul kanál na dvorku, dávno zaschlý krví zabitého dobytka. Slova z ní vyloudilo jen rejdění myší v poloprázdné komoře. Matka s Vladimírem celé návštěvy promlčela a čekala, co Vladimír, a Vladimír čekal, co matka. To čekání, nekonečné v obyčejném zoufalství člověka, toužícího po změně, se proměnilo v pouhé „ahoj mami, tak za týden“. Matka na pozdrav zamknula barák na dvě petlice a doma si posadila kočku na klín a čekaly spolu na myši.

Vladimír, nakročen k autobusovému nádraží, směr rodný dům, se v  půli cesty zastavil. Píchlo jej u srdce. Do prsou mu zavibroval telefon, zpráva od matky, kterou jí jistě psala její mladá sousedka Lenka, jež si dělá zálusk na její malovanou almaru po stařence Žofii.. „Ladiku přijeď až zítra, mně není dobře, ležím, zítra ti udělám Boží milosti, mamka.“  Vladimírovi se ulevilo. Hřála jej k tomu pocitu i sázenka v náprsní kapse, jejíž sumu hodně přehnal, Milada bude řádit (jako vždy), ale mávnul rukou a šel si stoupnout na své nástupiště. Uvařím jí polévku, chvilku bude klid, řekl si, když usedal na první sedadlo, hned za řidiče. Nastoupilo ještě pár babek, na zádech to, co neprodaly na trhujedna slečna filigránového vzezření a my hoši, co spolu pijeme, uštědřili Vladimírovi přátelskou přivítací herdu do zad, div neolízl sklo před sebou.

Obec voněla některými komíny. Komíny, které vyfukovaly kouř ze dřeva. Vladimír měl rád tu vůni. Už jí moc nebylo.

Před bytovkou se správcová nějak divně usmívala, jako kdyby byla opilá. Vladimír ji ledabyle pozdravil a právě umyté schody bral raději po dvou, po třech už nezvládal. Doma, v předsíni se mu něco nezdálo. Rádio hrálo nahlas. Jejich rádio. Na věšáku pověšený jeho zimník. „ Ne, to není můj zimník!“, chtěl zakřičet Vladimír, ale slova mu zkostnatěla v krku a vypadla se s vyplazeným jazykem na podlahu.  Žíly mu naběhly na rukou, paty zarazil hlouběji do lina, na čele pot rašil si cestu ven jako mladý hrášek. Zimník smrděl jako mokrý pes. Vladimír si vybavil šťouchanec na přechodu od stejně postiženého nešťastníka. Prohlédl si nanicovatý kabát.  Ne, tenhle má jiné knoflíky. Tam ten měl tmavě hnědé, tenhle má světle béžové a ještě jeden chybí. Ppchch. Slyšel Miladu tlumeně mluvit, ale přes řvoucí rádio neslyšel, co šeptá. Potichu se vkradl do pokoje ke svému počítači. Nebyl vypnutý. Uf! Pod stolem vzal pet láhev s minerálkou, která jen válela dno. Jedním lokem ji vypil. Rozepnul zip poklopce, s úlevou vzdychnul, a láhev naplnil zpěněnou močí. Podíval se na teplou  láhev proti oknu. Usmál se a obsah vlil do Miladiných amarylisů. Ze stolu, z hrníčku od jednoho z vnuků, který ho uhňácal v keramickém otravném kroužku, vzal permanentní fix a na nejoblíbenější ženin obraz s vlčími máky napsal velkým písmem

 

Hájku

Start raketoplánu

Se mírně opozdil..

 

Poté ulehl na gauč, zavřel oči a skrze Miladiny neslušné vzdechy slyšel svůj oblíbený rádiový pořad Jaromíra Ostrého, Stříbrný vítr – O ženách, které mají duši.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.12.2019 21:07:441 tipů dát kritice tipVigan

Kvaj, Lakrov, Cali..díky lidí..

 

20.12.2019 22:09:15dát kritice tipCalifornia Memory

Líbí se mi i ty odkazy, jestli to jsou nevím - Vladimír, Chlebojed (Páral, medojedky - Kniha rozkoší, smíchu a radosti) - my hoši, co spolu pijeme (...chodíme, Bylo nás pět) a další vychytávky

20.12.2019 22:05:14dát kritice tipCalifornia Memory

Zvláštní. Trochu stylisticky různorodé, jako by autor/ka styl teprve hledal/a. Místy jakoby náběh na Párala, který se objevuje a zase mizí. Nominované je to správně, nelituji čtení. Připadá mi to jako začátek románu, hrdinovi bych dala šanci vymotat se z toho kruhu beznaděje. Tolik žije životy ostatních a svým vlastním mrhá.

18.12.2019 14:26:33dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
...Voněl jako mokrý pes... je krásné přirovnání, po jehož přečtení mám dojem,
že tenhle text už na Písmáku někdy byl a přiměje mě číst dál.
Baví mě slovo ...Nekuřátko... a moc se mi líbí ta krátká pasáž,
začínající slovy ...bec voněla některými komíny...
Dobré čtení. Takové předvánočné patetické (nebo pateticky předvánoční?) ale v dobrém slova smyslu.
Líbí se mi ta "poraženecká" atmosféra.
Netuším, kdo je autor a nesmím se podívat, dokud nepřečtu všechny soutěžní
prózy za listopad, takže zatím jen
Tip.

14.12.2019 17:41:11dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Jak jsem to četl, připadalo mi to jako "nekonečná" série obrazů beznaděje hlavní postavy a čekal jsem, co nakonec stane, aby je ospravedlnilo. Nestalo se však nic tak překvapivého, jen nevěra jeho ženy. No.

25.11.2019 20:25:14dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

OK,a díky ...

avi PM

25.11.2019 20:20:54dát kritice tipVigan

Děkuju všem za čtení i za poznámky...

A Goro, můžeš... správně má být asi malé v...ale tím velkým V jsem chtěla zdůraznit takový odměřenější přístup...vztah mezi nimi...

25.11.2019 12:14:49dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Mně to přijde skvělé...

24.11.2019 11:50:14dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Mohla bych nominovat do PM?

20.11.2019 21:19:56dát kritice tipK3

Ze začátku mě několikrát odradilo číst, ale dnes jsem skončil a zpříjemnilo mi to večer. Žádná velká zápletka, ovšem je to takové tvoje typické, lidsky oduševnělé čtení. Určitě tip.

19.11.2019 12:58:27dát kritice tipZuzulinka

takové ze života...drsně obyčejné, až mrazí

14.11.2019 00:20:35dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Vigan, parádní dílko, dobře napsané. S pocity, v nichž se zmítá hlavní postava, se  čtenář snadno ztotožní až do hořkého závěru.

Ty odstavce by čtení trochu usnadnily. Jedna maličkost - nerozumím, proč v dialogu Vladimíra s bývalou kolegyní Jiřinkou jsou velká V - pokud by si psali dopis, tak ano...

13.11.2019 21:17:33dát kritice tipatkij
redaktor poezie

Čtu a odvíjí se mi film. Vždy překvapíš. Skvělé. 

 

13.11.2019 19:54:09dát kritice tipEvženie Brambůrková

Ahoj, Prosecký to vlastně všechno napsal, ale mě se to moc líbilo. Je to tak děsivě pravdivé.....

13.11.2019 10:54:43dát kritice tipProsecký

Zajímavé. Hodilo by se:

- více strukturovat odstavce,

- více používat přímé řeči a nahradit jí některé popisy,

- rozvést některé situace a některé zkrátit.

celkově si nejsemjistý původem autora. jsou tam některé moravismy. Vyptat si stokorunu je slovakismus. 

Tip to určitě je. A nejen z nostalgie, případěn generační a situační sounáležitosti.

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.