Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jobova svítání

20. 11. 2019
2
4
478
Autor
O.Pasir

Poéma k památce velkého básníka a malé země

 

Jobova svítání

 

 

Věnováno památce

velkého básníka

a malé země

 

(V textu použita citace z díla Františka Hrubína: Jobova noc /1945/.

Viz. text kurzívou: „Prastará metafora…  - … Jobova noc…“)

 

(sepsáno na jaře a v létě 2014, v době blížícího se 25.výročí tzv. „sametové revoluce“)

© Otakar L. Pasíř - o.pasir@gmail.com

 

 

 

 

 

 

Prolog

 

Už po věky

tlí v starém hrobě Job,

ve staré zemi, kolébce staré víry.

Dnes nikdo neví už, kde leží onen hrob.

Tam, kdesi v kamení, dnes ukrývá se, sirý,

a jenom starý příběh stále žije…

 

 

O Jobu pastevci,

o Bohu krutějším, než žití,

o pokoře a o strachu,

jenž lidská srdce sytí,

o víře zkoušené,

o pokoře a utrpení,

o víře rdoušené,

co v nevíru se mění,

když „On, který jest“

na pokorného, věrného,

přec nechá dopadnout zlou pěst.

 

Ten starý příběh

dál dějinami spěje,

jak věčný žalný pták,

jak vichry beznaděje,

co strhávají víře podobu

a mrtvé zůstavují bez hrobů.

 

 

A že těch mrtvých zetlelo,

bez hrobů, bez jména,

než smutný básník nalezl

ta slova ztracená,

jak zkamenělý dávný květ

a odhodlal se vykřičet:

 

„Prastará metafora venkova:

celou noc hřmí a celou noc se blýská,

běsové si nás prohlížejí zblízka.

Té noci říká se noc Jobova.

 

Jobova noc,

 

Jobova noc…“

 

Dávno ty verše vykřičely

vysněnou víru v lepší časy.

Ale pak ztichly, zahlušeny,

a oprýskaly ze své krásy

až za tmu hrobů…

 

A dnes už není, kdo by zvedl hlas,

není, kdo zvedl by dnes znova,

a třeba tiše jen,

zabroukal slova básníkova

a rozechvěl ve strunách čas.

 

 

Už nezahřmí a nezablýská

pod nízkým nebem z olova?

Již nepozná víc žádná víska,

jak vypadá noc Jobova?

Je postavena hrůzám hráz

tak pevná, že zastaví čas?

 

Pro nás?

 

Či v nás?

 

 

Zpěv první

 

 

Znovělá metafora venkova…

Tma usedá, ráno se blíží vlídné,

nad lány temnými mlha do zmrazků stydne

a lampa ospalá sklání se čím dál víc,

jak dohořívající svíc.

 

Zdá se to dávno, už tak dávno,

co skončila noc Jobova.

 

Jobova noc

 

Poslední noc

 

Ta noc, kdy ve sklepích se chvěla

s dítětem matka, s otcem syn,

kdy k připomnění těžkých vin

blýskala za obzorem děla

a kdy s pohledem těkavým,

plným strachu a temné viny,

v děrách se skrýval vprostřed špíny,

bývalý kat před katem svým.

Ta poslední noc před šeříky,

než ztichla děla od dáli,

než z temných sklepů lidé s díky

na světlo vyšli a zpívali.

 

Ta poslední noc hrůzných roků

tak uzavřela temnou sloku

básníka, který věřil snad,

že nebude víc muset básnit

nikdy už. Navždy, napořád.

 

 

A tenkrát, ještě vprostřed krve,

uprostřed dýmu, olova,

slz díků, květů, napoprvé

skončila se noc Jobova.

 

Jobova noc

 

Poslední noc?

 

Snad každému ten sen se zdál,

a tak i básník zazpíval…

 

Ach, zemi krásná, velebená,

prostřená jako zvoucí stůl,

hotova vždy, jak vlídná žena,

podati hostu chléb a sůl,

studánko květů strdí plných.

kterými zdobíš Boží sad,

nesmí již nikdo plody ze tvých,

tak obtížených, větví krást!

 

Zpět ale k plytké metafoře,

k cestičce, osvětlené spoře,

kterou se vkrádá tiše chlad

od nedalekých blat.

 

Tma usedavá, prostá, matná.

Jak moc spát by se ještě chtělo!

Nad obzorem však neúplatná

Zora už sklání zkřehlé čelo.

 

Drtivé ticho zlomí náhle sten…

Snad první ptáče, snad jen dětský sen

- předjitřní - krátí noční bezčasí

a pod obzorem, temně, bez krásy,

zarudne matně obraz dalších chvil.

Ach, Jobe, básníku, kdybys byl někdy žil,

pak proklel bys to plížící se ráno,

pak zůstalo by v starých knihách psáno

po tobě, kdybys, někdy, někdy vskutku žil,

že stokrát proklel jsi, ten sen, cos´ tehdá snil…

 

Tu hřmící noc už roky vzaly,

když ozvěnou se navrátila z dáli

duněním těžkých chlapských bot.

Milice, pušky, práce, krev a pot.

Sychravé náměstí, kvérů slavobrána,

do bláta pohozená moc

a v převlečníku nadějného rána

pomalu blížila se další noc.

 

A básník Job, co nikdy nežil,

co stokrát zmíral stovkou ran,

zřel, než po sto prvé přežil,

an přichází Livjátan.

A z básníkových slov jen žal

zazněl, když tehdá zazpíval:

 

Ach, zemi krásná, velebená,

prostřená jako zvoucí stůl,

hotova vždy, jak vlídná žena,

podati hostu chléb a sůl,

studánko květů strdí plných,

zdobená, jako Boží sad,

kdo zas se chystá plody ze tvých,

tak obtížených, větví krást?

 

A Livjátan žere slunce. Bestie

nasadila si masku nové demokracie,

ostnatý drát ze starých lágrů snáší,

ve chrámech bílé svíce zháší,

svoji dlaň bleskem proměňuje v pěst,

a práce není úděl, práce už je čest.

Rozkoší perverzní se svíjí,

když pole v lány hřeby sbíjí,

a v školách káže nový řád,

na věčné časy, napořád.

 

Kolotoč běd se znovu točí,

má v každém koutě stovky očí,

tisíci skrytých uší slyší,

zná všechny rejdy krys a myší,

a na každou z nich líčí past,

aby jen sama mohla krást.

 

A krásná, ale zbitá země,

barví se rudě, barví temně,

nedává básníkovi spát.

Napořád. Napořád?

 

Z ostnatých drátů vítr vane

vzpomínky znovu prožívané,

kolotoč násilí a běd,

a stále, stále, pořád znova,

dokud to snesou básníkova

ústa a nevyplivnou zpět.

 

Zem v mlýnu dějin zrno mele,

bázlivé drtí, drtí smělé,

z krvavé mouky chleba peče,

z oráče mění se v pohaněče

a dává lidu svému jíst,

strach, lež a nenávist.

 

Však obluda též ztrácí síly.

Netuší sama, k čemu cílí.

Krví i vlastních dětí zpita,

v zvratcích se ještě vposled zmítá,

a v minulost se zvolna mění,

než pohltí ji věčný chlad.

 

Co zemi zbývá? Připomnění?

Či smlčet vše? Nic neříkat?

 

Jak ale zůstat jedním z mála,

kdož nesou srdce okoralá

od minulosti ještě zpět?

Jak nevyzpívat jarní píseň,

jak nevzít si, a neznat tíseň,

zas život do svých rukou zpět?

 

Konečně už té zemi zdá se,

že na lepší čas zablýská se,

a jak v snu, skromném, odvěkém

zas člověk bude člověkem.

 

Tak jako led se v kapky mění,

tak také lidé proměnění

vítají nový jitřní svit

a chtějí žít, zas po svém žít.

Mít klid a žít.

 

 

A tehdy, s koncem zimy tuhé,

již jaro v léto překová,

tenkráte, už napodruhé,

skončila se noc Jobova.

 

Jobova noc.

 

Poslední noc?

 

 

Zpěv druhý

 

A opět metafora stará…

Morana zmírá v čistém prudkém proudu,

slunce svým teplem rodnou hroudu

vzbudí a rozvoní ji chlebem budoucím,

k zapomnění všech zim.

 

Doufejme už, snad,

napořád.

 

Tak hnul se čas.

A čerstvý vítr vane.

Přináší dávno nevídané -

rozkvetlé čisté něžné květy,

rozdává písně, blíží světy,

a v ryzích srdcích ryzí kov

zní statisícem slov.

 

Jsou průzračná, jak srdce lidí

 a stydí se ten, kdo se stydí

své tajné touhy vyslovit

a svobodněji žít.

 

Ach, zemi krásná, velebená,

prostřená jako zvoucí stůl,

hotova vždy, jak vlídná žena,

podati hostu chléb a sůl,

studánko květů, strdí plných,

kterými zdobíš Boží sad,

konečně budeš plody ze svých

větví na vlastní mísu klást.

 

Naději novou země vítá,

a vyhlíží svůj lepší čas,

ta země tisíckrát už zbitá,

ta země uvěřila zas,

zatímco kdesi v sklepích skryta,

už další obluda se válí.

Poslední noc ji vírou halí.

 

Ta poslední a horká noc,

v níž rty jsou plné rtů a plodů,

noc, ve které se bez úvodů

 jde pro lásku. Ne pro pomoc.

 

A opět zní ta slova temně,

blesky se nebe dotklo země,

a šeptem zní tu odznova:

 

Jobova noc!

 

Noc Jobova!

 

 

A země neví, věřit má-li,

obluda Nétvor vpřed se valí,

když od východu, od dáli,

častušky mění se v chorály.

 

Znovu, jak kdysi, krásná země

dupotem  pásů chví se temně,

však místo šeříků jen pláč.

Ach, řekni, Bože, řekni - zač?

 

Ta zem se pásy tanků chvěje,

vyhání lidi z beznaděje,

žene je přes ostnatý drát

a těm co zbyli, nedá spát…

Přichází nový, dlouhý mráz.

Ze hlav a srdcí vyhání,

opojné jarní doufání

a staví mezi lidmi hráz.

 

Ach, zemi krásná, velebená,

prostřená jako zvoucí stůl,

hotova vždy, jak vlídná žena,

podati hostu chléb a sůl,

studánko květů, strdí plných,

kterými zdobíš Boží sad,

kdo zas se chystá plody ze tvých,

tak obtížených, větví krást?

 

A básník Job, co věky sen svůj střežil,

tak, jako kdysi, před roky,

zas zří, jak jeden každý, který přežil

znovu se mění v poskoky,

jak pěsti zpět se mění v dlaně,

jak matka skrývá odevzdaně,

před svými dětmi starou píseň,

dusí ji v prsou a jak tíseň,

zas znovu nutí lidi lhát…

Snad napořád už.

Napořád?

A jak jde čas a temno sklízí

každým dnem vydatnější žeň, 

do noci, jako malá sirka,

zaplane mladá pochodeň.

 

Oslní a pak zhasne tiše,

jak slova Joba, básníka,

co opět sotva hrůzou dýše,

když verš mu ze rtu uniká.

 

 

A  Job, ten básník beze slov,

přeje si ve své bezmoci,

aby ho brzy kryl už rov,

by nemusel zas, do noci,

tak jako kdysi, stále znova,

psát do starých knih stará slova,

ta slova, z kterých čiší chlad,

napořád.

Snad už napořád.

 

Však osud krutý dál a dál

jej nutí, aby zašeptal:

 

Ach, zemi krásná, velebená,

prostřená jako zvoucí stůl,

hotova vždy, jak vlídná žena,

podati hostu chléb a sůl,

studánko, kdysi květů plná,

zdobících zemský Boží sad,

kdo se to chystá zbylé plody,

z tvých olámaných větví krást?

 

 

Nad smutnou zemí jako rov,

vrství se hory prázdných slov.

 

Slov, která v ústech hned se příčí,

ať člověk šeptá, nebo křičí,

hory slov, která lidi dusí,

tak, že se ani nepokusí

je ze svých hrdel vypustit,

a tak v té zemi vládne klid.

Klid na práci, klid dělný, plodný,

klid bratrský, klid bezvýchodný,

tak, jak snad jen klid umí být.

 

Na krásnou zem - už bez krásy,

snáší se dusné bezčasí

a studánka se mění v hrob.

A v něm, snad,

starý básník Job.

 

Kolotoč ale dál se točí.

Tisíce uší, tisíce očí,

co samy nejsou nikdy samy.

Tak práci čest! 

A Pánbůh s námi!

 

A lid miluje krásnou zem…

Zem práce. Z práce do práce.

A jako kdysi – proti všem -

májové manifestace.

Už nelíbá se v sadu milá,

pod bílou třešní, bez studu.

Jde s milým, aby nasytila,

s májovým davem obludu.

A obluda je, zdá se syta,

myším a krysám neodmítá

se na požeru přiživit,

jen aby měla klid.

A ten klid vládne, vládne všem.

V klidu se topí celá zem.

Po chřípí v klidu sotva dýchá,

a bestie se neostýchá,

syčíce z chřtánu mantru klidu,

hřbetem se točit k zemi, k lidu,

a čas od času v hněvu svém,

pomoci klidu pendrekem.

 

Pak, náhle, v blízké dáli, panychida trojí.

A místo chorálů je slyšet chorovod.

Svět, zčista jasna, novou dobu strojí,

však Nétvoru to, zdá se, není vhod.

Zesláblý plivá jedovaté hleny,

naposled ještě zkouší hrůzně řvát,

však místo řevu jenom dýchavičné steny

a pak už nic, už nic, jen pád.

Ve vlastním chaosu teď bezmocně se zmítá,

uprostřed zvratků, žluči, vlastních sraček,

a statisíce klíčů mu zvoní umíráček

a z dusné noci, snad už, nové jitro svítá.

 

Ze setby strachu náhle klíčí

výhonky vzteku, lístky vzdoru,

bestie strachem vztekle syčí,

a marně žebrá o podporu.

 

Ty její krysy, její myši,

zmizely náhle v příšeří,

a jejich pištění se tiší,

už ani ony nevěří,

že obluda kdy ještě vstane.

A na náměstích - nevídané!

Po létech strachu, potupy,

najednou, nikým nepozvané,

tísní se husté zástupy.

 

Náměstí hlasy přeplněná,

zvoněním klíčů vzduch se chvěje,

studentka, herec, muž a žena

strhali pouta beznaděje,

zlobí se, křičí, smějí, pláčí,

sychravý podzim v jaro mění,

ze tmavých mraků jasné slunce stáčí,

a dlouhou noc pohání k rozednění.

 

A k tomu z balkónů se slova

snáší, jak sladký vodopád

a lháři (osvícení znova),

do kamer píší: Chceme vysílat!

 

Obluda neví, nechápe nic z toho,

zatímco pelech oné zrůdy

opouští její vlastní smysly,

opouští její vlastní údy,

až vposled zbývá jenom hlava.

Ta v úkrytu se, ve sklepení,

vlastnímu strachu tiše vzdává

a z hrozivé se v směšnou mění.

 

 Noc končí. Ranní kuropění

bestii bere zbylé síly

a uvrhá je v zatracení.

Aby už nikdy neděsily.

 

A ve studánce voda živá,

útěšně hladí, jasně zpívá,

že nemusí již básník spát,

že znovu může mezi svými,

oslavit krásu země rýmy.

A navěky už.

Napořád.

 

Zem procitnula hněvem dětí.

Snad Bůh ji bdělou zachová.

Tak skončila se, na potřetí,

snad naposled, noc Jobova.

 

Jobova noc.

 

Poslední noc?

 

 

Zpěv třetí

 

Snad metafora poslední…

Mozolné ruce dávno už stáčí bílý mok,

když světla autobusu prošlehnou úzkou cestu,

z pondělka do pátku, za rokem rok,

aby pak zvolna tichly k městu.

 

A město ještě sní…

 

Snad o snu Joba, básníka,

co svoje ústa odmyká,

jen aby znovu ze všech sil,

vyzpíval, o čem věky snil.

 

O zemi krásné, velebené,

prostřené jako zvoucí stůl,

hotové vždy, jak vlídná žena,

podati hostu chléb a sůl.

A o studánce, plné květů,

zdobících zemský Boží sad,

v němž nebude už sladké plody

nikdo a nikdy více krást!

 

A celá země, náhle živá,

po dlouhém klidu tančí, zpívá,

básníky z dáli volá zpět,

a dojímá tím širý svět.

Ta země, svobody tak chtivá,

s celým světem se objímá,

naivně přímá, důvěřivá,

vše vděčně přijímá.

 

A básník Job, snad z nostalgie,

znovu se dívá, znovu žije,

znovu jej na rtech slova pálí,

slova, jež samet nezahalí.

A snad i proto, dokud dýchá,

kanou mu ze rtů slova tichá:

 

Ach, zemi krásná, velebená,

prostřená jako zvoucí stůl,

hotova vždy, jak vlídná žena,

podati hostu chléb a sůl,

studánko květů, strdí plných,

zdobících zemský Boží sad,

konečně budeš sladké plody,

do úst svých vlastních dětí klást?

 

Však zatím, tajně, myši, krysy,

co ve tmě, tichu navykly si

žrát čím dál více každou noc,

berou si k sobě na pomoc

obludu, na niž i ti smělí,

raději hrůzou zapomněli.

Přesilnou stvůru, vládce temných vod.

Ze stok a kanálů vyvolán Behemot.

 

Kde je však jeho hrůza celá?

V osmahlé tváři se úsměv bělá,

ruce všem podává na pomoc,

neony rozjasňuje noc.

 

A zatím jeho myšky malé,

se rozbíhají do všech stran,

a vychvalují, chválí stále,

jak dobrý je ten temný pán.

 

Slibují věci nevídané,

černý den, po něm bílou noc,

zázrak že vbrzku už se stane,

stačí vzít půjčky na pomoc…

Však svoje pravé plány tají.

 

Zatím se řády rozdávají,

hlupcům se plácá na plece,

když odvádí je do klece,

v které se zlatým zrním pase,

a tam v té kleci ze zlata,

i země z výšky zlatou zdá se,

blýskavou. Byť jen od bláta.

 

Tak letí čas a stále jen

ze zubů hadích, den co den,

slova jak kapky medu prýští

do lůna země. V dobách příštích

však mnohým zhořkne onen med,

zhltaný. Snad už naposled?

 

Však zatím malá země slaví,

vymetá starý, rudý prach,

zatímco jiný, nedočkavý,

už tlačí se přes její práh.

 

Sametem spoután básník Job

marně se k dechu ještě vzpíná,

ten samet, těžší nežli hrob,

naň lehl jako stránka stinná,

všech věků jeho života.

Jak verš, co z hrdla podřízlého,

posledním vzdechem klokotá.

 

Tak země, věky hradbou krytá,

nabízí strdí, chléb i sůl,

včerejší nepřátele vítá

a prostírá na prostý stůl.

A pramen květů, strdí plných,

zdobících zemský Boží sad,

zapomíná své sladké plody,

do úst svých vlastních dětí klást.

 

Jen Behemot se tiše směje

a ruce mne si radostí,

jak země plyne od naděje

vstříc bolestem a úzkosti.

 

A v zemi znovu slova, slova,

valí se proudy ze všech stran,

podobna slovům, která koval

před mnoha lety Livjátan.

 

Znovu se líhnou, znovu rojí,

a připravují o rozum,

a jako kdysi v zemi strojí

hráze všem snům.

 

Ty malé myšky i velké krysy

do chřtánů rvou si víc, než kdysi,

a v duchu nového dekoru,

spílají mrtvému Nétvoru.

 

Jen básník Job - ten smutně zírá.

Úzkost mu opět srdce svírá,

slova mu hrdlo popálí,

však básník stále otálí

vrhnouti svoje verše, rýmy

do boje s běsy prokletými,

aby se splnil věčný sen

a noc vystřídal den.

 

 

Nakonec přece…

 

Jako slza, co nelze vzít už nikdy zpět,

zachví se znovu starcův ret:

 

 

Ty, země, pevnou hradbou krytá,

co přečkala jsi mnohé vpády,

tisíckrát potupená, zbitá,

proč točíš se k svým dětem zády?

Proč tváře, kdysi mužně smělé,

vítají dneska nepřítele

a místo meče chléb a sůl

prostírají na chudý stůl? 

 

A země, dávný jara květ,

bojuje možná naposled.

Z posledních sil a beze zbroje,

vešla do posledního boje

a slabá, stará, churavá,

boj o svůj život prohrává.

 

 

V Blaníku čiší temná díra.

Procitlé slavné české voje

vyšly do posledního boje,

však zemi srdce úzkost svírá…

 

Vidí jen hordy žoldáků,

jež popohání jejich víra

k  Afghánistánu, k Iráku,

a svatý Václav žehná tomu,

fanglemi svobody a kříži,

zatímco v jiném zemském sadu,

bratrském, krásném  Bělehradu,

se tisícovky bílých domů,

humanitárně v trosky hříží.

 

Krev reků jak by vodou zřidla,

a rvala srdce zhrzená.…

tak země ztrácí svoje křídla.

Už nemá ni ta zlomená,

co nad Kanálem kdys se rvala,

s vrahy své vlasti účtovala

a měnila svůj hněv

na odvahu a krev.

A hrobům mladých chlapců, kteří

zmírali kdysi pod šeříky,

dnes nikdo, nikdo neuvěří

 a nevysloví svoje díky.

 

Však těm, co přicházeli kdysi,

a v rukou nesly okovy,

dnes myšky malé i velké krysy,

stavějí čestné hřbitovy.

 

Proč lípy uschly, padly kmeny,

jen při zemi se mochna plazí,

a národ, stokrát obrozený,

dnes v zapomnění tiše vchází?

Proč lidé zas, jak před roky,

tiše se mění v otroky?

 

Zas země stokrát ponížená,

níží se v roušce odpouštění,

aby jak žena znásilněná,

se kála za své znásilnění.

 

A přesto – či snad proto – země

maličká seje dračí sémě,

a za cizími zády stoje

vříská do křižáckého boje.

 

A básník Job se děsem chvěje,

jímá jej hrůza beznaděje,

že tahle noc je poslední

až do skonání dní.

Ten, nejsoucí, teď rety svými

modlitbu za vlast plete s rýmy,

zaplétá prosbu s prokletím,

včítá svým veršům tisíc vin

a ptá se tiše, tiše slovy,

té země, znovu pod okovy:

 

 

Proč, země, kdysi velebená,

prostřená jako zvoucí stůl,

hotova vždy, jak vlídná žena,

podati hostu chléb a sůl,

pramínku, květů kdysi plný,

zdobících zemský Boží sad,

stále míň plodíš sladké plody,

a stále víc jich necháš zkrást?

 

 

Proč stará otka oráčova,

tisíciletý silný kmen,

pokácen jako řady jiných

a do ciziny odvláčen?

 

A proč je brázda Přemyslova,

před věky v potu vyrytá,

dnes betonem a plechem  fabrik,

otrockou prací, přikryta?

 

Proč zbylá pole zkrápí mléko?

Proč místo pšenic žlutý mor,

táhne se zemí, předaleko,

od obzoru až za obzor?

 

A které slizké noční můry

haraší mrtvou stvůrou temně

a ženou z lágrů do klauzury

ve strachu lid té malé země?

 

Kdo denně prázdná slova vřeští,

kdo káže nový věčný řád,

jediný pravý? Kdo ho věští?

A pro koho?  Pro zemi snad?

 

 

Tak svými rýmy blouzní,

blouzní básník Job,

ten starý básník, který nikdy nežil,

ač slovy poety, ve hrůzách temných dob,

zpovzdálí vždy tu krásnou zemi střežil

a snil svůj věčný, sladký sen,

 že po noci zas přijde den

a on pak bude moci spát

v svém hrobě ztraceném

navěky.

Napořád.

 

 

Ten příběh ale končí už.

Není víc básník a není žádný muž,

který by zvedl slovo

a napodobil alespoň

 to snění básníkovo

a nenechal tu malou zemi spát

navěky.

Napořád.

 

 

 

Epilog

 

 

Z děravých kapes básníků,

stojících opět v tlačenici,

trousí se drobty veršíků

pod nohy. V dáli, pod vinicí,

 

tam v kádi z hroznů dívčí paty

mačkají z plodů skromné země

mok lahodný, mok hříšný, svatý,

co laská bílá lýtka jemně

 

krvavě sladkou vůní. Těla

v bocích se vlní jako v žáru,

vzduch zmámený je - i zem celá,

úmorem nových suchopárů

 

a básníkům rty v škleb se lepí.

 Cítí jen svoje vlastní boly,

slogany hluší, neony slepí,

v úzkostech bloudí po okolí,

 

a vráží stále po paměti

na strach svých otců, matek, dětí,

na svědomí, co nedá spát,

té zemi krásné, osamělé

snad navěky už,

napořád.

 

To básník Job,

ten – občas, z cely,

šeptal kdys proti nepříteli

a odvažoval se i ptát,

zda zmírá malá, krásná země

dnes naposled?

Či napořád?

 

Mlčí dnes, mlčí básník Job

a mlčí celá krásná země,

a mlčí noví básníci,

mlčí, jak dávný starcův hrob

a jara květ se barví temně,

jak obloha, než blesky opět vyková

noc černou, v které zazní znova

šeptem, ta stará, děsuplná slova:

 

Jobova noc!

 

Noc Jobova!

 

 

 

A  Behemot se tiše směje…


4 názory

Dales
08. 01. 2020
Dát tip

Přečetl jsem celé, * za práci a připomínku F.H.

Téma samotné a motivaci dát do něj ten čas a práci chápu, díky přibližně stejnému věku.  Nicméně je ti určitě jasné, že dílko daleko nedozní. Mladší mají svoje mladší proudy historie. 


Musaši
23. 11. 2019
Dát tip

Potěšilo mě, že jsi mi odpověděl, i když jsem si tvou odpověď musel najít sám. Až budeš příště někomu odpovídat, zamodři si jeho jméno v tabulce Avíza, stiskni Ctrl a odešli.

Jsem rád, že tady mezi nás přibyl někdo, kdo se zaměřuje na vázaný verš, ale ty mi píšeš, že ti vázaný verš "nevadí". Znamená to, že píšeš i volné verše nebo třeba i prózu ?

Respektuji tvou koncepci Jobova svítání, ale opakuji, že tady uspěješ daleko spíše s dílky menších rozměrů. Nepochybuji, že si tady tvoje básně své čtenáře najdou. Pokud ale chceš sám probudit zájem o svá dílka, musíš číst taky básně jiných, psát jim kritiky a dávat jim tipy a taky jim posílat avíza. Všechno tady funguje na principu vzájemnosti. Píšu ti to vše tak podrobně proto, abych ti ušetřil čas, běham kterého jiní dělají obvyklé chyby. Jen vloží svou báseň, na kritiky většinou ani neodpovídají a o dílka jiných se nezajímají.


O.Pasir
22. 11. 2019
Dát tip

I já se obávám, že to málokdo dočte, ale co k tomu říct? Udělal jsem si prostě radost a přetavil svoje okouzlení Hrubínovou Jobovou nocí i přemýšlení o naší vlasti v trochu jiný pohled na naši poválečnou historii a její opakování se. Vypreparovat z toho menší básničky by se rovnalo tomu, že z naší historie vypreparujeme jen to, co se nám hodí. A to je cesta do pekel. Bohužel je to poéma a má smysl jen jako celek. Jde kontinuálně od začátku do konce. Jedině by se to dalo snad rozdělit na jednotlivé zpěvy, aby to bylo kratší a přitom to celkově neutrpělo. Udělat si z toho miniseriál :-))

Vázaný verš mi nevadí, když je dobře napsaný - myslím tedy jinými básníky. Sám se hodnotit, nebo někam řadit - to si netroufám. Píšu jak cítím a jakou mám náladu. Někdy vázaně, někdy ne. A jestli se z toho někomu aspoň něco bude trochu líbit, bude to fajn.


Musaši
22. 11. 2019
Dát tip

Přiznám se, že nemám sílu dočíst cosi tak grandiózně dlouhého, i když už pár prvních slok mě přesvědčilo o tom, že se ti psaní vázaných veršů daří.

Možná mi tě sem Osud záměrně přivál v době, kdy mám v úmyslu napsat "pro Písmák" 126 anglických sonetů a někteří čtenáři jsou pohoršeni už tím, že jsem jich zatím zveřejnil 14. Už tím jsou znepokojení, už to jim připadá jako šílený záměr grafomana.

Svým způsobem obdivuji to, žes věnoval tolik času a úsilí tak obrovskému dílu. Obavám se ale, že tak rozměrné dílo tady nikdo číst nebude.

Zajímalo by mě, jestli sám sebe a svou práci bereš vážně. Myslíš si o sobě, že jsi velký básník ? A proč se zaobíráš právě vázaným veršem ?

Tip dávám, i když jsem celé dílo nedočetl, protože nepochybuji o tom, že tam jsou pěkné partie. Jen by je možná bylo potřeba z megabásně vyprostit a udělat z nich malé stravitelné básničky.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru