Na poště

    „Zase nás byla navštívit,“ řekla na poště paní z výboru.
    „A co bylo?“ ptala se paní od přepážky.
    „Zastavila se jen mezi dveřmi, aby nám vysvětlila krevní skupiny.“
    „Takže je teď už znáte,“ řekl poštmistr Lebeda.
    „Neznám. Já jsem ji moc neposlouchala,“ řekla paní z výboru. „Já se jí bojím. Je tak špinavá a...člověk neví, co ji popadne.“
    „To je ale chyba,“ řekl poštmistr. „Ona k vám přijde, aby vás poučila, a vy to vezmete takhle na lehkou váhu.“
    „Ještě vy začínejte. Jediný co si pamatuji, tak to byla zase ta její závěrečná věta: To jenom, abyste děvenky věděly.“
    „A víte?“ ptal se poštmistr Lebeda.
    „Maruško já sem nebudu chodit,“ řekla paní z výboru ženě za přepážkou. „Jakoby nestačilo, že nám chodí na výbor bláznivá ženská. Teď už máme i bláznivého poštmistra.“

    Ve dveřích se objevil údržbář, pan Jasný, který právě opravoval na poště záchod, co špatně splachoval.
    Mračil se a přešlapoval na místě.
    Byl to takový drobný šedivý pán, který budil dojem, že toho má spoustu na srdci, ale nějak se nemůže vyjádřit.
    „Tak co?“ optal se poštmistr a pan Jasný přistoupil k přepážce, jakoby ji chtěl přepadnout.
    Chvíli se ještě vrtěl, ale pak spustil tichým hlasem.
    „Ty ženské věci do toho záchodu neházejte.“
    „Já?“ zeptal se ho poštmistr rovněž potichu.
    „Opravdu je tam nedávejte,“ řekl pan Jasný. „My jsme toho museli s panem starostou vyvézt plné kolečko.“
    „Ale my tam nic takového nedáváme,“ řekla Maruška od vedlejší přepážky, protože měla tuze dobré uši, ale pan Jasný se neobrátil na ní, ale hovořil dál s panem poštmistrem.
    „Opravdu je tam nedávejte.“
    „Dobře,“ přikývl poštmistr Lebeda. „Já už je tam dávat nebudu,“ dodal konspirativně.
    Na ta slova pan Jasný spokojeně kývl a odešel.
    „Maruško já sem nebudu chodit,“ řekla paní z výboru, když nabrala dech.

        Na poštovní úřadu v ten okamžik vcházely dvě malé holčičky.
        Držely se kolem ramen jak opilci tancující k domovu z putyky.
        Přátelství dokáže být skutečné v každém věku.
        Jsou chvíle, kdy i lidé vědí co činí.
    Díky tomu, že to činí bez toho, aby věděli.
    Zastavily se uprostřed místnosti a zpytavě obhlédly dospělé kolem sebe.
    „My máme krevní skupiny. Heč!“ řekly dvojhlasně a vypochodovaly ven.

    „Maruško...“
    „Přijďte zas,“ dodal po hokynářsku poštmistr Lebeda.