Co jsem komu udělala - 4.část - příště to zmáčkni

Dýchal na mě rumovým, pivním, griotkovým, a vůbec bůh ví čím prohnilým dechem:

,,Já to prostě udělám,‘‘ zvýšil hlas. ‚,udělám to, protože jsi úplně pitomá! Kvůli tvojí blbosti, že jsi mi o tom neřekla včas!‘‘

Třepotal se mu sebelítostí, opilostí. Já se na něj totiž dívám se zděšením, takový strach a stres jsem asi nikdy necítila, skoro jsem omdlévala, dělalo se mi nesnesitelné těžko od žaludku, v uších mi trochu dunělo, srdce tlouklo, jako kdyby se se mnou chtělo rozloučit. A co nejhorší, bála jsem se o toho člověka přede mnou, o Radima. Nikdy nesmířený se svým osudem. Nesmířený s momentální situací. Přišli jsme o peníze, o velkou bláhovou sumu, vzdušné zámky a hrady, údajně mou vinou. (V jaké souvislosti? Nechme prozatím být.) On pil už před tím, než jsme se to dozvěděli. Po příchodu oné informace do sebe obrátil vše, co teklo a mělo nějaké slibné promile, co mu šeptaly, že mu uleví. Mě zas něco šeptalo, že jsem posraná až běda. Klepala jsem se jako nedobře živená čivava a měla chuť si vytrhnout vlasy z hlavy a co chvíli čekala výstřel. Upřímně, do této chvíle jsem netušila, co slovo strach skutečně obsahuje.

Bála jsem se ale taky o jiné. Ten nabitý revolver totiž neohrožoval jen jeho, ale i sousedku nad námi, rodiče, které by pohled na vystřelený mozek jejich syna moc nepotěšil a já bych to taky nechtěla schytat do xichtu, ono v Pulp Fiction to vypadá komicky, když se mu tam rozlítne mok mozkový po celém autě, však já bych to s dovolením vynechala a těm bílým zdem by to moc neseklo.

,,Radimku, Radimku můj, nedělej to prosím, víš, že Tě miluji, víš to, že jo, tak toho prosím nech‘‘ opakovala jsem hystericky. Sama jsem cítila, jak mám oči vytřeštěné. Každé slovo se mi v krku zadrhlo, přes ten sucháč tam skoro i zabolelo, protože jsem pár minut předtím stresem zvracela.

Čapla jsem ho po ruce a začali jsme se přetahovat, s děsem jsem si říkala, zda, kdyby vystřelil do stropu, by kulka proletěla, zastavila se nebo pokračovala do sousedky. Že mohla skončit ve mně? To mi došlo až později. Díval se střídavě na zbraň a pak na mě. Svitl mu nápad.

,,Zahrajeme si ruskou ruletu, nééé?!! Jak je to ve filmech…‘‘ prskal s mokrými ústy. Pak otočil bubínkem, natáhl zpátky a přiložil k hlavě. A… nic… Po dvou pokusech se vrátil k předešlé scéně. Přemlouvání, potom začal mluvit o svém životě, stále držel zbraň u hlavy, jaký je to strašný chudák, že má v životě strašnou smůlu, že jakmile se něco začne dařit, zkazí se to. Že si toho zažil už strašně moc a je to pěkně nefér. Kdy to konečně bude lepší? A do toho ještě tohle? Když kvůli té záležitosti ještě riskoval skoro život a o prachy z toho přišel? Je to nula a nic jiného, nic nedokázal a nic nedokáže.

Každou otázku jsem mu vyvrátila, s tím, jak je to neskutečně hodný a úžasný člověk, jak jenom mě vytáhnul z depresivního srabu, jak mi dělá dobře a jak se cítím skvěle, když jsem s ním, že toho dokázal tolik, na co má být pyšný. Udělala jsem z něho postavu z červené knihovny. Je to ten pravý a nikdy bych ho neopustila!

Tento výjev trval asi půl hodiny, než se rozhodl to divadlo skončit. Revolver strčil zpátky do skříně a velice nejistou chůzí a skoro pádem se svalil do postele, zatímco já si zapálila v obýváku a oddychla si, že moje láska přežila, že se nakonec umoudřil a šel spát.

Jsme spolu pár měsíců a já vím, že je to ten pravý hodný chlap. Nikdy by mi neublížil, přeci…… ….Přemítala jsem….. Můžu být ráda, že takového mám, však na takového už nenarazím, práci má, vlastní byt taky, pak ještě krásnou chalupu se zahradou na víkendy. O takovém chlapovi se mi ledatak mohlo zdát, když jsem se narodila taková, jaká jsem se narodila. Co na tom, že stresovou situaci nezvládl úplně dobře a alkohol ho donutil dělat tak hrůzné činy.

Ale pocitu, že jsem za tu chvíli zestárla o dvacet let jsem se nezbavila do šesti rána. Prokouřila jsem krabku a zádumčivě koukala z okna do tmy. Byla zima, to jsem měla problémy se spánkem normálně. Než jsem ukončila civění do temné ulice, ulehla vedle Radima a začala ho hladit ve vlasech, vzpomínala jsem, jak jsme se dali dohromady.

Právník, se kterým jsme provolali hodiny, se na první příjezd za mnou vykašlal a odjel s nějakými courami k moři, což jsem se sice dozvěděla později, nicméně jsem se cítila hrozně odsunutě a prosila ještěkamaráda Radima o společnost. Když už se mnou někdo tolik vyjebal, alespoň nějak efektivně jsem chtěla strávit sobotní večer jinak než doma v depresích.

Vypili jsme láhev, možná víc, tvrdého. Když jsem byla, zatímco on byl docela ok, v začínající fázi těžké alkoholové mlhy, vrhli jsme se po sobě, užili si na gauči, on se mi vystříkal na prsa, já si to jeho nadělení ještě s požitkem patlala na prsty a vsála do úst. Přesně to olizování prstů je moje poslední vzpomínka. Pak jsme si to prý rozdali ještě třikrát. To už nejsem schopna potvrdit. Ráno jsem se probudila a opustila ho chrápajícího v ložnici, protože jsem musela rychle domů. Sama bych to uzavřela jako úlet, ale ani nevím jak, vlak s cílem “skoro šest let v piči‘‘ se rozjel.

Víte, když Vám někdo máchá zbraní pár centimetrů od Vás, před očima Vám neprojede celý život, nemyslíte na své milované, ani na to, že ten před Vámi je prostě šílenec.

Spíš se strachy poserete a celý druhý den nežerete. Co na tom, že bylo vidět, že mu tato situace dělala dobře. Moje pozornost, můj strach, moje řečičky, jak je to dokonalá osobnost. A nejlepší na tom je, že to celé sehrál kvůli fiktivnímu průseru. Ten průser totiž zapadal do celé mozaiky lží a on do těch lží tak zaletěl, že byl schopen i něčeho takového. Ano, až tak moc jsem ho milovala.

A teď mi promiňte mou čirou nenávist, ale ten pohled na rozstřelenou lebku jsem si měla spíš přát než odklánět. Blbost a naivita nezná mezí, to mi věřte, protože stále víte jen smítko z celé story.

A ano, i po tomhle jsem s ním byla dlooooouuuhouuu dobu. Bezmozkovec obecný. Takový název do odborné literatury bych dala naivní ženský. A hlavně blbý. Hlavně blbý…..