Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

vzpomínky na prahu

25. 11. 2019
4
5
596

většina těchto řádku vznikla ve vlakovém kupé při cestě domů z prahy do mé rodné ostravy po třídenním výletu naší maturitní třídy

Koleje na kterých se člověku zdá, že v životě nepoznal strast a žal. A červánky, které hladí naše slova citu po spáncích v rytmu mých obnažených myšlenek (svlékly se ti s radostí). V hlavě i srdci včerejší deci, tak líbej mne přeci.

Rýmuju, protože povětšinou nenacházím ta správná slova. Ale vím, že ty mi rozumíš a tak se tím nemusím trápit. Nechci. Miluju ten pocit známých očí, které čtou ti z tváře víc, nežli víš ty sám. Víc než najdeš v hrdle skleněných láhví.

Možná se najdu až mě najdeš ty. A možná se ztratíme sobě navzájem. Možná koketuje s pravdou a představou. Našla další kousek sebe, kterými ji osud skládá cestu před nosem. Ale co to říkám osude, nechci se tě dotknout svou mladistvou drzostí, ale nevěřím ti. Já žiju pro ty podivné náhody, které otřásají vším, co jsme doposud poznali. Ty, které křičí, jak křehká je pomíjivost. Ty, kvůli kterým sedím ve vlakovém kupé a cítím se milovaná a miluji. A vím, že nic krásnějšího už není. Milovat. Šťastně i nešťastně, prudce i rozvážně, chvíli i napořád. Zhasnout, vzplát. Vzplát a pak zhasnout. Na pořadí nesejde, má drahá. Hlavně svůj cit za levno neprodej. Nenech se zlomit i kdybys měla již po tisící odhodit svou lásku na oltář. Nechat ji pohřbít hořkým požehnáním svatého muže, kterému schne na prstech hřích včerejší noci. Až donutí tě odříkat otčenáš pro další rty, které si neměla líbat. Až budou pět ti madrigal zlomených srdcí a ty rozeznáš ten sladký tobě tak známý moll.

Nezapomeň, že věci a obzvlášť ty nešťastné mají svůj důvod. A že v životě pláčeme víc pro ty, které se nestaly a ne naopak.

Pamatuješ, jak jsme tenkrát večer zpívaly Václaváku o hvězdě, co pro ni kluci pláčou, klopí zraky? A jak jsme se smály a nevěděly proč a čemu. A jak si plakala, protože lidé neváží slov. Jak slunce padá na červených střechách. A jedno pivo dělá kamaráda kamarádem. Kde noční cesty tě vždy zavedou domů. I ve chvílích, kdy nevíš, kde to tvoje doma vlastně je.

A jak pak slunce pomalu zapadalo na kolejích, na kterých se člověku zdá, že v životě nepoznal strast a žal.


5 názorů

Budu se od teď na Prahu dívat jinak. Díky 


Gora
27. 11. 2019
Dát tip

Kolejnicemi orámovaná mini by se četla lépe rozvrstvená do několika odstavečků, pohled na jeden velký ti možná odrazuje čtenáře, třeba by se to dalo ještě upravit...

Připojuji několik postřehů:

Tato část mne oslovuje poetikou + poslední věta...

Jak slunce padá na červených střechách. A jedno pivo dělá kamaráda kamarádem. A noční cesty tě vždy zavedou domů. 

Přecházíš ze třetí osoby do první, lépe by bylo držet se jednoho stylu vyprávění.

Za první koleje patří čárka Koleje na kterých se člověku zdá,

tady bych upravila - kousky sebe, ze kterých osud skládá ...

kousek sebe, kterými ji osud skládá cestu před nosem. 

Hřbitovní kvítí pak zalij svými slzami, ale vícero už neplakej. - v textu užíváš dost zastaralých výrazů, jako příklad uvádím předchozí větu, nejdou mi - archaismy- tak úplně k výpovědi mladé dívky...

 


K3
26. 11. 2019
Dát tip Arnikavevlasech

Ještě z toho je cítit opojení a nejen alkoholové. Takové spontánní texty je dobré uchovat a eventuelně použít v další tvorbě. Alespoň mě se to osvědčilo.


Prosecký
25. 11. 2019
Dát tip Arnikavevlasech

Kdyby nahoře bylo třeba 29. září 1983, mohl bych se pod to podepsat. Nezávisle na formě (ta bude pro enzúčastněného asi nepříliš originální, ale my pod těmi řádky slyšíme i tuhudbu, vidíme i ty obrazy, i ty pasáže, i ty stánky s klobásami, i tu Ivanu, stojící v metru zády k nám, když ...  ) je to zážitek sdílený generacemi .... .... .... .... ..... ....... ......... ......... ........................................  


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru