Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+16 neviditelných
Poslední dopis
datum / id27.11.2019 / 501084Vytisknout |
autorrevírník
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
témaMysteriózní
zobrazeno285x
počet tipů8
v oblíbených0x
Prolog

Závěr knihy přírodních próz Duše lesa.

Poslední dopis

 

 

Milý chlapče!

Je mi líto, žes nemohl v noci spát kvůli filozofování, ke kterému jsem Ti já dal podnět svou odpovědí na dotaz, jestli se ještě zabývám svým starým tématem. Ale lituju Tě jenom trochu, protože kdyby nebylo jednoho, našel by sis jiné k nesmyslnému ponocování. Já to tak mám každou druhou noc, dumám o něčem, co mělo přijít úplně jindy než v čase vymezeném spánku, a vždycky pak čekám, že budu přes den k ničemu. Ale není to obvykle tak zlé. Jen někdy si odpoledne náhradou za noční vymýšlení zdřímnu, většinou nemusím. Ale co, jsme důchodci, tak co nás honí?

Vcelku bych Ti, milý příteli, rozuměl, jen kdybys byl v tom svém nočním přemítání nezaměnil najednou tu obyčejnou duši lesa, kterou já mám na mysli a k níž ses i Ty svého času přiklonil, za možná významnějšího – a­ jistě vznešenějšího – ducha. To se s mou představou neslučuje, proto můj rozbor, kdybych se do něho chtěl pustit, byl by jiný. Ale asi se pouštět nechci, mně pro můj neklid postačí ta má přízemnější představa, ta o té duši.

Nevím jak líp, jak přesněji Ti vysvětlit, že nemám na mysli nic tak velkolepého jako Ty, že je to sice nesmírně významná, ale přece jen taková lehounká dušička, ta má, asi jako když uřízneš prut černého bezu a tu vatovou bílou hmotu zevnitř vydloubneš. Je to jako nic, pápěří takové. Nebo se ta duše může podobat šťastné náhodě, která napravila mou chybu, když jsem s úmyslem uchystat podmínky pro přirozenou obnovu lesa proředil velkorysou těžbou starý jehličnatý mýťák trochu moc a následkem toho půda místo očekávaného náletu těch pravých semen zarostla třtinou, která, jak víš, je pro semenáčky jehličnanů vražedná. Dodnes se nestačím divit, co pak nastalo. Na mezi daleko v polích se vysemenila jedna bříza, náhodou zavanul příznivý vítr, náhodou její semínka přinesl až sem, náhodou se stovkám z tisíců podařilo zapadnout mezírkami v drnu až na minerální zem, náhodou v pravou chvíli zapršelo, ta semínka vyklíčila a rychle rostoucí břízky začaly nepřátelskou třtinu dusit a rdousit, až ji po pár letech přemohly a její sklácená těla proměnily v úrodný humus. V něm našly podmínky ke klíčení konečně též semínka jehličnatých stromů mateřského porostu. Takový čarokruh příznivých náhod to byl. K původně zamýšlené obnově toho lesa nakonec došlo, jenom to bylo se zpožděním, a hlavně – b­ez mého přičinění. Co myslíš, nemohl to být jen takový šprým duše mého lesa? Nebo ten v Modřínové hoře (i o tom se možná někdy dočteš), kdy po letech živelné obnovy samého modřínu nakonec přece tu jednodruhovou mlazinu zpestřily duby s borovicemi a potom, za další roky, se v jejich stínu objevil ještě podrost smrčků. Co jsem si o tom měl myslet? Jistě, duby zasely sojky a ty druhé vítr, ale celé to dění, trvající roky a skoro nepostřehnutelné, mířilo přece jednoznačně k prospěchu celé té generace nově vznikajícího lesa! Jak to, samo od sebe!?

Takových šprýmů jsem v lese zažil nespočet. A o tom já si teď v penzi přemýšlím.

Také může být všechno jinak, třeba jsou to jenom mé praštěné představy a věci jsou ve skutečnosti prostší a není nutné nad nimi tolik dumat, jen vzít na vědomí a nechat je dál kouzlit. Třeba si představ čerstvý pařez modřínu, přijdeš k němu, voní ještě po citrusových plodech a směsi všemožného koření, tak jak čerstvé modřínové dřevo obvykle voní, a­ na tom pařezu uprostřed známého tmavě načervenalého jádra si všimneš ostře ohraničeného, ještě o odstín tmavšího terčíku, takového napříč přeříznutého válečku. Co si řekneš? Prostě jen: Ejhle, duše stromu! Nic víc, dál se tím nechceš zabývat, nic to přece neznamená, každý strom má duši, to už víme. Jenže tato dušička tě přece nějak zaujme. Je na rozdíl od té bezové pevná, je z tvrdého zdravého dřeva. Také si všimneš, že z ní vybíhá stejně zbarvený paprsek, bývalá v­ětvička. Vyklubala se z mateřského kmínku n­e tlustšího než tužka před sto deseti lety, jak sis právě na letokruzích spočítal. A to už si nemůžeš pomoct, už si uvědomíš, že ten dvou nebo tříletý modřínek byl až dodnes neviditelně uvězněný uvnitř širokého kmene a nikdo ho nespatřil, dokud nepřišel dřevorubec s pilou. A najednou jsi s ním tam, v minulosti, a najednou vidíš ten dávný modřínek ne jako nějaký řezem zkomolený váleček, až doteď skrytý uvnitř nehybného pařezu, ale vidíš, jak se tu z trávy dere ke slunci svobodný, svéprávný, ještě poddajný, ještě ohebný stromek, z něhož jednou bude tenhle starý modřín, ale zatím je na začátku života. A představuješ si, jak roste a zároveň ztrácí svou podobu pod vrstvami dřeva, které sem s roční pravidelností ukládá neúnavný, nikdy nekončící růst živé hmoty. A ta odkrytá historie už Ti není lhostejná, už v ní najisto vidíš pravou duši stromu, včera ještě neviditelnou. Protože duše přece neviditelná je a nebýt řezu dřevorubcovy pily by i zůstala. No a takových duší, i docela malých, i těch nejmenších dušiček, j­e u mě plný les. Každý strom, každý keř a bylina má tu svou. Ale já se většinou nezabývám duší jednoho stromu ani jedné kytky, ale duší lesa, celého. Klidně si ji umím představit jako sbor duší všech stromů, i zvířat a lidí, kteří k němu patří. A o tom, co mi ta sjednocená duše mého lesa občas ve světlé chvíli napoví, o tom pak napíšu, protože mám k psaní sklon, tak jako někdo jiný má sklon k vyjadřování ústnímu. A víš, co je zábavné? Že nikdo nemusí ani poznat, že píšu na pokyn jeho duše. Ani že se někdy pokouším psát dokonce o ní samé – ó ta smělost! Ovšemže se jako čert kříži bráním, abych tu svou smělost nějak nezneužil, to by dobře nedopadlo, to by pak spravedlivě proměnila všecko, co jsem údajně v jejím jménu načmáral, v břečku.

Tož takové to mám s tou svou duší já. Na rozdíl od Tebe a Tvého velebného ducha.

Snad o trochu blíž k Tvému pojetí byla má žena Jana, když ji, ještě jako děcko, z míry vyvedlo semínko, které vyklepala ze smrkové šišky. Leželo jí na dlani a bylo tak malinké! Poprvé si něčeho takového vůbec všimla a poprvé se nad tím zamyslela. Takový velký strom – a­­ tohle?! Vždyť se to ani moc neliší od semene kdekterého polního plevele! Prohlížela si semínko ze všech stran, jen dovnitř neviděla. Musí to tam být všecko už teď, dávno před tím, než z něho ten smrk bude, nějak šikovně sestavené, ale jak, když tam nevidím? Víš, jaké to bylo pro malé děcko trápení? Vědět, že tady v tom maličkém smítku je ukrytá dopodrobna naplánovaná stavba celého nebetyčného smrku – a­ nemoct s tím nic dělat, nemoci se přesvědčit, jak se tam vejde, celá, se vším všudy, s každou z nespočetných jehliček, s každou větví, s každým pupenem, šupinkou kůry, kořínkem? To ji ničilo, ta vtíravá otázka a za ní žádná odpověď. Nestačilo jí jen vědět, chtěla také rozumět. Strašně ji hnětla neukojená zvědavost, ta nemožnost prokutat se hladkou slupičkou k tomu jitřivému tajemství, na vlastní oči spatřit celý děj té přeměny, toho růstu, a všeho, co k němu vede. A jak dosud vyrůstala bez víry v Boha, tak toto byl začátek celoživotního hledání té neznámé síly, té nepředstavitelné moudrosti, jež tak zázračně řídí svět cestami jejími smysly a jejím rozumem nepochopitelnými. Musí přece jednou přijít na kloub tomu zázraku zrodu, růstu, množení, všech těch proměn, té nekonečné rozmanitosti živých bytostí a sobě navzájem tak podobných zárodků, z nichž vyrůstají.

Nepřišla na to ovšem dodneška. A to nevíš, kolik času nad tím tráví. Dlouhé minuty stává nad každou ze stovek kytek, co jich v pokoji, za okny, před domem a na zahrádce pěstuje, co se s nimi při zalévání a každém setkání baví, domlouvá jim, něžně hladí a všelijak hýčká. A neobdivuje pouze je samé, tu jejich různotvarou barevnou a voňavou krásu, ale celou přírodu obdivuje skrze ně, protože je má nejblíž. A někdy se jich bezradně ptá: Kde jste se tu na světě, miláčci moji, vzali? A hned útěšlivě dodá: To Bůh si s vámi tak hrál, když vás uváděl do života. Tak jste nádherné. Ani nevíte, jak jsem ráda, že vás mám, co bych si bez vás počala? A kdo jí nahlédne přes rameno, každému ukazuje ty jejich zázračné blizny a prašníky, a to měkké zprohýbání korunních plátků a jemné nuance barev uvnitř a vně květu, a trvá na tom, že je to zázrak a dožaduje se souhlasu.

Také vím od své ženy, jak se trápila v době, kdy ji okolnosti vyhnaly ze svěžího domova v podhůří Jeseníků do začouzeného područí chemických závodů na dolní Vltavě, jak žila v té neuvěřitelné pustotě jenom napůl, jak hledala kousek přírody a nikde ji nenacházela, jak nikdy neviděla hvězdy, i slunce celé dny jen zarudle pomrkávalo za neprůhledným příkrovem. A kolem byla přízračná šeď a­ ona se synkem v kočárku spatřila něco vzdáleně podobného kvetoucímu šípku, nepoznávala ho, šla k němu, byl šedivý, zaprášený, nehezký, nepodobný žádnému ze šípků, které znala. Tak jí to přišlo líto, že před ním padla na kolena a odprošovala ho za to, že ho nemůže mít ráda, že ona doma znala šípky jiné, pravé, s čistě vybarvenými korunními lístky, byly jako překypující kytice ve váze svěží krajiny, ale on – a­ť jí odpustí – o­n takový není. A jak by mohl, ona mu rozumí! Co na něm může být krásného, když tady jediný bojuje s nepřátelským prostředím, když nemůže nikdy vyhrát, když jediná pochybná výhra je to, že tu vůbec je a zázrakem se drží naživu. Odprošovala ho za to, že k němu nic necítí a též za zradu, že odešla z domova sem, do té neskonalé bezútěšnosti. A jak tam tak klečela před tím zaprášeným keřem, který se šípku skoro nepodobal, poprvé se to v ní ozvalo. Až později to propukne naplno, ale v tu chvíli jen horoucně zatoužila vrátit se domů, kam patří. Tak ten nehezký vyslanec pro ni nedostupné přírody dal první podnět, aby to v ní rostlo a bobtnalo, až pak jednou přišlo pevné rozhodnutí a ona přes všechny čekané i nečekané obtíže se vrátila sem domů, do svého pravého domova pod jasným jesenickým nebem.

A teď mi prosím Tě vysvětli, co to ve skutečnosti bylo, co tu Janu táhlo domů?

Já vím, Ty už v té otázce čuješ, že zas mířím k té své prožluklé, rozumem nikdy nevysvětlené duši a chystáš se spustit: T­o přece byla její duše, jen ta, a víc už nic.

Já bych však, nezlob se, přece vsadil na víc. Na to, že si Janu od mládí připoutala duše jesenických lesů a ta její už bez ní dál nemohla dýchat. Tak tomu rozumím já, a mysli si, co chceš.

Ale vidím, že jsem si ani tím příkladem o Janině smrkovém semínku, ani tímto o šípku moc nepomohl a bojím se, že Ti nakonec tu svou představu nebudu vůbec schopen vysvětlit. Asi proto, že se mnou to bylo jiné, já jsem v mládí víru v Boha měl a pak ztratil, a to je rozdíl. Má cesta k poznávání světa byla jiná, přičiněním hluboké víry snad méně náročná než její. (A Tvá, protože ani Tys víru neměl.)

Tak co myslíš, je to duše, co Janu celý život ovládá? Nebo duch?

Ty v tom dopisu mimo jiné říkáš: „Já chápu duši jako něco individuálního a vytvořeného přírodou v souvislosti se vznikem mozku na určitém vývojovém stupni v živočišné říši.“ Vidím to dnes už stejně, ale to se týká jen duše lidské a já tady mluvím o duši lesa, tam šel podle mě vývoj jinudy.

Ptáš se mě, proč jsem se mazlil s náletovou jedličkou s vypučeným pérkem, s leskem jejích jehliček, jestli v tom nebyla podvědomá asociace vztahu k ženě.

Bude to, zdá se mi, dost vážná otázka, protože i Jana, když se jí před třiceti lety dostala do ruky má první knížka, četla v ní plno milostných, až erotických náznaků. Ale o těch já jsem nic nevěděl, o ničem takovém jsem nepsal. A teď i Ty se na to ptáš, tak asi na tom něco bude. Přesto odpovídám, jak jsem odpověděl jí: Co bylo při psaní v mém podvědomí nevím, ale ve vědomí bylo jen to mazlení s jedličkou, jíž už vypučelo pérko jako předzvěst opravdového růstu. Bylo tam jen štěstí z toho, že klečím u životaschopné jedličky, co vyklíčila ze semene přilétlého z rozpadlé šišky někde na vrcholu jedle a můžu se z ní radovat.

 

Končím.

Už se jen zeptám: Nezdá se i Tobě, že roky teď nějak rychle mizí v tom svém propadlišti? O moc rychleji, než když jsme byli na vrcholu? A že s sebou odnášejí oheň, s nímž jsme ještě nedávno za spoustu věcí horovali? Nevím jak Ty, ale já už nechci nic napravovat. Jsem vděčný za každý den, jaký je. Přicházím na to, co v mém životě znamená nejvíc. Se zpožděním vyměňuji lidstvo za lidi, za pár svých blízkých. A s potěšením zjišťuji, jak „velké“ starosti blednou vedle toho, čeho je mi dopřáváno.

I Tobě to přeju. Zdravím rodinu.

Jaroslav

Petrovice 10. prosince 2009.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

01.12.2019 07:25:17dát kritice tiprevírník

Jestli je to opravdu tak, jak píšeš, Přemku, tak nemůže být pro mě větší pocta a snad i jakési zadostiučinění nebo co, zkrátka - klid, spokojenost. Díky.

30.11.2019 20:24:26dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, přečetl jsem od tebe již mnoho. Rozšířil to o komentáře a tvoje odpovědi. Díky tobě i já přicházím na to, co v mém životě znamená nejvíc. Také jsem vděčný za každý den jaký je. Snad to chápu dobře, dopis mě dostal do obrazného vyrovnání se s duší lesa i člověka. Za to ti moc děkuji. 

27.11.2019 19:59:501 tipů dát kritice tiprevírník

Jak, neuměla? Ty to ven dáváš ve verších. A jak! Pravda, někdy všemu úplně nerozumím, ale to už tak u básní je. Dáváš pocity.

27.11.2019 19:55:17dát kritice tipPhilogyny

Nikdy bych to neuměla dát ven. Všechny tyhle pocity. Fotím si celé roky pařezy. Jsou jako prostřené stoly.  Planetky.  Klenoty lesa. Ráda čela. 

27.11.2019 18:26:48dát kritice tiprevírník

No, to ti bude slušet.

27.11.2019 18:17:37dát kritice tipCalifornia Memory

šatky

27.11.2019 18:16:43dát kritice tipCalifornia Memory

Tak šál už mám. Krásnej. Vzala jsem ty šátky s sebou. Prodavačka vzdychla - ty jo, takový pěkný charlestonky jsem už dlouho neviděla, bych nesehnala teďkonc lepší, prý jestli je ten večírek ve stylu Great Gatsby :)  Zůstala jsem úplně zkoprnělá, koupila jsem je před pár lety už ani nevím kde. A přej nahoře to není organzatickou, ale polyester tyl a uvnitř viskóza.

27.11.2019 18:12:14dát kritice tipCalifornia Memory

:DDD

 

27.11.2019 16:19:12dát kritice tiprevírník

Tak vidíš, Memory, jak je na světě hezky.

27.11.2019 15:48:35dát kritice tipCalifornia Memory

A není to bundička, je to kabátek s nenápadným květinovým vzorem ve tkanině, který hází maličko odlesky. Je tříčtvrteční, takže lem šatů mi pod ním bude trošičku vykukovat. Nebude to ideál, to vím. Ale s kabáty mám zatím problém, finanční a ještě na ně nejsem zvyklá, stejně jako na kostýmy. Ale to půjde, jednou to dám i s kloboukem, genofond na to mám a mámě moc sluší.

27.11.2019 15:41:31dát kritice tipCalifornia Memory

Ano, oslovila jsem tě, protože ta rozhořčenosti byla dnes ráno spíš ve mně, než v tvém textu. Třeba jsem jí tam viděla zcela neoprávněně. První věta tedy byla směřována tobě, jako vysvětlení a omluva. Zbytek už je jen volný proud mých myšlenek a popis, proto kurzíva. Vůbec si toho proto nemusíš vůbec nijak zvlášť všímat. Ale pokud tě i jen napadlo, že by sis mne mohl představovat, jak vypadám ve svých nejhezčích šatech, tak mě to těší. Znamená to pro mě, že je to dobrá volba, když si jí všimne i muž, který mě nezná a to jen na základě popisu ;)

27.11.2019 14:29:42dát kritice tiprevírník

Milá Memory, oslovuješ mě, tak to asi opravdu patří mně. Tož na to se ti přiznám, že nemám ani nejmenší představu, jak v tom outfitu vypadáš, i když jistě skvěle. Tak daleko má představivost nesahá. Ale děkuji za snahu.

27.11.2019 14:04:58dát kritice tipCalifornia Memory

A nejen vypadat skvěle  ;)

27.11.2019 13:58:54dát kritice tipCalifornia Memory

A ty mi promiň, revírníku, neměla jsem včera odkejvat kámošce, že se mrkneme po jiném outfitu, než v kterém jsem se jí ukázala. Ona je někdo jiný než já a má úplně jiné představy. Potřebuji se především cítit dobře a ne vypadat skvěle. Protože to spolu souvisí a jedno bez druhého nejde. Když bych si na něco hrála, byla by to faleš a lež a stejně by se vše prozradilo. Takže půjdu v tom, co mám, na co jsem zvyklá a nebudu dál nesmyslně utrácet. Mám černý šaty pošitý bílejma korálkama (korálky mají šedivoametystový nádech a jsou asi dvoumilimetrvé). Šaty jsou rovné, ála 20/30.léta, ke kolenům, bez rukávů, dvouvrstvé. Nejdřív černá kratší bavlna nad kolena, a přes to průsvitná černá organzová vrstva ke kolenům, lemování důstojnou krajkou z organzy. Bílek vzor z korálků je jen vepředu, v celé ploše šatů, hustý, symetrický, evokuje vzdáleně bílého kostlivce na černém pozadí. Šaty jsem si koupila na pohřeb dědy v Anglii, jsou tedy vcm pohřební, ale to myslím že zapadá. Budu mít světlé punčochy, vysoké kozačky až pod kolena. Kolena mi budou vidět a kousek stehen pod tou černou organzatickou přes-sukní. Budu mít modrou bundičku s kapuckou z Ully Popken, tu kterou nosím na pracovní pohovory. Chtěla jsem si vzít černý svetřík přes šaty s blýskavými flitříky, co jsem měla před rokem na Dušičkách, ale je mi v něm horko, když se pak někam přijde, takže asi ne. Navíc ty flitříky se tlučou s těma korálkama trochu. Chci dnes sehnat něco jinýho. Když záchranář, tak záchranář... jedu shánět něco přes ta holá ramena. Co to bude, to je ve hvězdách, ale jakousi reflexní barvu jsem viděla pěknou a perem snad vládnu dostatečně abych... No jakože do peří nejdu, to ne, ale nějaký pěkný světlý šál jako.. doplněk

27.11.2019 13:40:45dát kritice tiprevírník

Je chvályhodné, žes dospěla až tak daleko, že dokonce ne jen k odpuštění, ale dál. Tvá terapie asi opravdu k něčemu byla. Možná (?) měla i jiné, vedlejší účinky. Tak si dovolím vysvětlit pro sebe i tvé pocity při čtení tohoto mého dopisu příteli.

27.11.2019 13:21:26dát kritice tipCalifornia Memory

Musela bych to číst znovu celé, a bylo tam těch míst hodně, kde jsem ty pocity rozhořčenosti, ukřivděnosti a jízlivosti cítila. Vznikaly postupně a hromadily se, nebylo to o jednom slovu nebo obratu ani náhodou. Přišlo mi to systematické. Ale byly to moje pocity při čtení, takže jiní čtenáři to mohli vnímat jinak. Nejsem oni a oni nejsou já. Ani ty jako autor nemusíme být v pocitech zajedno.

Hrůzostrašný zážitek to byl, ale je odpustitelný. Paní ředitelku, Vilemínu Šuraňovou, t.č. zastupitelku na MÚ, myslím že v Čakovicích, jsem potkala v metru na Palmovce před pár lety. Zeptala jsem se jí, jestli si na mě vzpomíná. Nevzpomínala si. Řekla jsem jí to všechno a zjistila, že hovořím se starou zlomenou paní, která všechno vytěsnila a je už vlastně senilní. Po terapii jsem jí odpustila. Mám ji dnes svým způsobem ráda. Musela to mít velice těžké, otec zřejmě vykořeněný Rus...nebo byla dokonce bez otce, jako já. Odpustila jsem jí to, dokázala jsem to. V hlavě mám nyní vzpomínku, že jí to v bleděmodrém obleku na té Palmovce pořád ohromně slušelo. Byla to velká, dobře oblékaná dáma s kloboukem. 

27.11.2019 13:21:25dát kritice tiprevírník

Vďaka, Gabi.

27.11.2019 13:01:431 tipů dát kritice tipgabi tá istá

 jakousi rozhořčenost, ukřivděnost až skoro jízlivost? ani náznak, naopak, na mňa sála pokoj, vyrovnanosť, ohliadnutie, zmierenie, spokojnosť...dostať takýto list, je dar

27.11.2019 12:53:35dát kritice tiprevírník

Renato, Luboši, mám radost, že se vám ta pasáž tak líbí.

Ireno, pokud vede tvé přemítání na toto nadhozené mysteriózní téma až k tomu, že se víc rozhlížíš, tak jsem spokojen.

C. Memory, byl bych potěšen, kdybys tam žádnou rozhořčenost, ukřivděnost ani jízlivost necítila, protože tam není. Ani nevím, proč by měla být. Něčím jsem snad, nějakým slůvkem nebo obratem, v tobě vyvolal asociaci vedoucí až ke tvému hrůzostrašnému zážitku, který je neodpustitelný, pro mě přímo nepředstavitelný a pro tebe bezpochyby na celý život, ale nevím, jak jsem se tomu měl vyhnout. Snad se od tebe dozvím, čím se to stalo.

Všem děkuji za komentář.

27.11.2019 10:45:25dát kritice tipCalifornia Memory

Zdá se mi to nebo dnes cítím z tvého textu jakousi rozhořčenost, ukřivděnost až skoro jízlivost?

Ducha a duši nelze významově oddělovat od těla, je to trojjedinost, se kterou jsme přišli na svět. (Teologické pojetí). V ateistickém pojetí je stejnou trojjediností  mozek/ego-srdce-tělo. Nevím jestli to takhle mají i rostliny, mluvím teď o člověku. S tou trojjedinosti se rodíme.

Můžese ovšem stát, že například prožitým traumatem duše z těla vystoupí a pohybuje se mimo tělo. Pak se říká, že ten člověk ztratil duši, vytřásli z něj duši a tak. Mně se to stalo v první třídě na základce. Již tak dost traumatizovanou z rodiny si mě vyhlédla sadistická ředitelka a zmlátila mě v ředitelně tak, že jsem se z toho počůrala. Třískala se mnou o prosklenou knihovnu a několikrát se mnou hodila o zem, o počtu facek a řvaní nemluvě. Doma na mě v životě nevztáhli ruku, takže jsem byla naprosto v šoku. Ředitelka byla v takovém amoku, že jsem nikdy nic takového neviděla ani v televizi, že by takhle někdo s dítětem zacházel. Vymlátila že mě tenkrát duši. Jednoho kluka prý zase zmlátila svazkem klíčů do hlavy tak, že mu tekla krev a musel na šití.

Duši mi navrátila do těla alternativní léčitelka v roce 2014.

 

27.11.2019 09:40:591 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, Jardo, zase mám na krajíčku:-))) a přemítám, kdeže je duch - duše mi nejbližší... a pak se kouknu z okna - duch našeho kopce na mne aktuálně mává křidélky sojek a nových bílých slípek a kočky se protahují na parapetu a psi vyvalují na gauči ... díky za to, že se více rozhlížím!

27.11.2019 09:02:41dát kritice tipKočkodan

 

Na mou dusi, Jardo, jsi borec...

 

 

 

A stejne jako Renata bych take vypíchnul semínko a pokleknutí.

 

27.11.2019 08:22:15dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moc hezké. Líbí semi hlavně pasáž o duši a o janě, jak přemítala nad tím malým semínkem a jak klečela u zaprášeného šípkového keře. Ano, všichni bychom měli před přírodou klečet... T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.