Beznaděj

Stojím ve tmě. Do uší mi doléha sršení elektrického vedení. Rozdrolený déšť neslyšně padá na všechno. Displej mobilu mi osvětluje polovinu tváře. V té druhé se zračí něco, co se nedá jen tak popsat. Poslední most byl podpálen. V dálce na horizontu problikly kužely světlometů a zase zmizely. Musíš sám... Její poslední slova. Stál jsem nad louží a uviděl sám sebe. Vhozen do vody, bez toho, aniž bych v tomhle uměl plavat. Voda mi natéká do ušních bubínků, cítím ji ,jak mě objímá kolem obličeje. Jako kdyby přišla potopa a každou chvílí mi nosem pronikne do plic voda. Máchám rukama zběsile. Topím se. Nademnou stojí můj přízrak s vygumovanou tváří, rukama založenýma na prsou a souhlasně kýve hlavou. Vystřelí mu pravá ruka s napnutým ukazovákem směrem ke mně a slyším upravený hlas – Jsi v tom sám! Pomoz si! Nauč se plavat! … Problikne mi hlavou scéna z krvavého filmu, jak se předemnou zavírají kovové zrezivělé dveře potřísněné krví... jejich zvuk, když se dovřou. Bouchnutí. Sám. Seš sám. Sesouvám se zády o stěnu, bořím obličej ve dlaních. Sled snímků za zavřenýma očima – dveře, přízrak – Poraď si! SÁM.