Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Žluté štěstí

28. 11. 2019
2
6
446
Autor
Ozzozorba

Na malém ostrůvku, který obtékala řeka, si hráli čápi. Skotačili a klapali po sobě červenými zobáky. Po dlouhém letu se jejich nožky konečně proběhly po zemi, zatímco unavená křídla odpočívala ve složeném tvaru. Nadělali spoustu hluku a taky se před odletem řádně vyprázdnili. Několik nestrávených semínek spadlo na úrodnou půdu a na druhý rok na jaře vyrostla z onoho místa zelená rostlinka.

Rostla a sílila a po třech letech z útlého kousku velikosti tužky vyrašil košatý keř, který se pozvolna rozšiřoval po celém ostrůvku. Byl na sebe pyšný. Nakláněl listy ke slunci, trny si brousil o vítr, a svými kořeny proměňoval půdu ve sladký nektar. Vůbec celý ostrůvek byl vytvořen z usazenin, které neúnavně vyvrhovala řeka. Zem byla napěchována maličkými mikroorganizmy, které hmotu rozkládaly na tmavé mléko, které keř miloval, a proto rostl snadno a rychle. Jeho stovky větví se nakláněly do stran a radovaly se ze svého růstu a štěbetaly si mezi sebou všelijaké důvěrnosti a postřehy.

Na jednom okraji rostla větev, jen mlčela a za poslední rok neřekla ani „pů“ a byla nehybná jako kámen. Ničemu nevěnoval pozornost, ani se neradovala, ale ani nesmutněla.

„Co ji chybí?“  Špitla jedna z větví na svou sousedku.

„Když s námi naposledy Natálka mluvila, říkala, že se v ní děje něco podivného. (Musím dodat, že tak, jako je každá větev unikátní a jedinečná, tak také má každá z nich své jméno.)

„Podivného?“ Podivila se Amálka.

„Neříkala nic konkrétního, jen se uzavřela do sebe, že chce prý něco velmi důležitého dokončit“ pokračovala Monika. „Ale co? To nám neprozradila.“ Sousední větvička se odklonila, a více se už o téma nezajímala.

„Nechce růst dál? Netouží vytvářet další odnože?“ Zajímala se Petra.

„Nechce.“ Zaznělo ze staré popraskané větve.

„Musí být buď líná, nebo slabá!“  Vykřikla Rebarbora a její rovné tělo se ještě více narovnalo.

„Kdo neroste, ať nejí!“ Zahučelo z mnoha větví keře, a pak přešly na jiné téma. Stěžovaly si na vrabčáky, kteří po nich poskakovali a zobáky uždibovali listy.

Po měsíci se Natálka obsypala boulemi.

„Viděli jste, co se jí stalo?“ Ptala se Amálka, která byla tak blízko, že se o bouličky otírala.

„Vypadá to na nádor. Nebo hůř!  Musí být nakažena nebezpečnou chorobou.“ Pravila stará větev.

„Je třeba se ji zbavit! Odpojit ji od kořene!“ Zděšeně zvolaly nejbližší větve.

„Darmožroutka a ještě k tomu nemocná. Pryč s ní!“ Sílily hlasy z keře.

„Je nebezpečná!“

„Ano! Pryč s ní.“

Za týden se boule proměnily ve žluté květy a jejich vůně se šířila do krajiny.

„Nádhera! Jak to Natálie dokázala?“ Ptala se Markétka. „Ráda bych se taky tak vyzdobila.“ 

„Třeba je z jiné planety. Nemůže být jako my.“  Dodala Lucie.  

Když se Natálie probrala z hluboké meditace, pravila:

„Moje milované, nemám slov pro to, co se mi stalo, ale výsledek můžete vidět.“ Zářila štěstím.

„Prosím, pouč nás. Chceme také vykvést a vonět.“  Žadonily nebližší větve.

„Ano, možnost tu je. Vy všechny můžete vykvést. Ale je nutno vytvořit velkou energii na vlastní proměnu. Musíte odhodit minulost, budoucnost i přítomnost. Zavrtat se do svého nitra, přidržet se svého středu a spočinout v něm dokud vás neuchopí proměna a pak už vše půjde samo od sebe. Všechny můžete vykvést. Schopnost a možnosti jsou nám vrozené.“

„Ale jak? Dej nám nástroj jak to provést. Jak cvičit…“ Žadonila Gábina.

„To je rouhání,“ zvolala silná větev. Nevšímejte si žlutého nebezpečí. Nevíte, co může přinést. Počkejte. Nespěchejte!“

Řeč byla přerušena člověkem, kterého si nikdo z větví keře nevšimla. Haluz, se žlutými květy odřezal a odnesl si ji domů. 

„Fíííha! Může si za to sama.“ Zvolala Marcela a pokračovala. „Takto dopadne každá z nás, budeme-li se odlišovat. Člověk nás mohl odříznout všechny. Žluté květy jsou nebezpečné!“

„ANOOO!“ Zašumělo celým keřem. 

Jen jediná větev si povzdechla „ÓÓch. Tajemství proměny nám už nestačila sdělit … jaká škoda.“

Zahradník, který Natálku odřezal, ji zasadil do připraveného květináče. Už dlouho pozoroval z protějšího břehu rozkvetlou větev. Poprvé ve svém životě viděl, že keř kvete žlutě místo aby dával bílé květy. Uřezanou větev zaléval a hnojil a kdykoliv měl volnou chvilku, přicházel k Natálce, aby si přičichl k jejím květům. Později ji přesadil do své zahrady, kde vytvářela další výhonky. Některé z nich zahradník věnoval svým přátelům a další sázel do slunných koutů zahrady. Zahradník pojmenoval neznámou odrůdu keře Žluté štěstí. Samotný pohled na kvetoucí větve zklidňoval a působil meditativně. V její vůni a záři tály deprese jako sníh na jaře.

Po několika letech experimentování našli vědci způsob, jakým přinutit Žluté štěstí, aby vytvářelo ještě více květů. Výsledek byl fantastický. Kvetly všechny větve. Navíc keř už netvořil trny a zahradníci tak měli lepší přístup do jeho nitra.

Žluté štěstí se stalo velmi oblíbené nejenom pro krásný vzhled, ale i pro nenáročnost s jakou se pěstovalo a nebylo okrasné zahrady, ve které by nebylo vysazeno.

„Ale vždyť nevoní.“  Otočí se chlapeček na otce, který mu příběh vyprávěl.

„Nevoní. Keř už nemá sílu, na vůni. Člověk upravil Žluté štěstí tak, aby produkovalo gejzír květů. Všechny větve obsypané květy vypadají úžasně a dokonale, ale žádná z nich už nevoní.“

„A kde je to původní Žluté štěstí? Ze kterého vyrostly všechny ostatní?  Rád bych si k němu přičichnul.“ Tázal se chlapec dále.

„To už nikdo neví.“ Pokrčil rameny tatínek.


6 názorů

Ozzozorba
29. 11. 2019
Dát tip

Tak prima:) jinak nedělám rozdíly mezi češtinu pro písmák nebo pro iblog. Jen praxí se můžu zlepšovat. Tedy psát a psát :).  


Gora
29. 11. 2019
Dát tip

Koukla jsem náhodně na tvé články na Idnes a zvýšila ti karmu:-), tak aspoň tam snad češtinu neodbýváš... 

Těším se na nějakou parádní povídku!


Ozzozorba
29. 11. 2019
Dát tip

Okej Leraku12 :)


Ozzozorba
29. 11. 2019
Dát tip

Ahoj Goro, díky za korekci textu. Budu muset na technice zapracovat :)


Lerak12
29. 11. 2019
Dát tip

Na příč gramatice - naší lvice.  (Jsem na tom hůř než Ty!)

Taková Tvá "tradiční" meditativní tvorba. Myslím dobré zpestření na zdejším serveru. Rád jsem přečetl.   


Gora
28. 11. 2019
Dát tip

 

Ozzo, dočetla jsem, ale nedostatky mi nedaly vychutnat si děj... hodně různých chybek... dole některé vypisuji...

Myšlenka o přešlechtěnosti se mi celkem zamlouvá, platí to v mnoha oblastech.

...............................

druhý rok na jaře, vyrostla  čárka pryč

 kousku velikosti tužky, vyrašil, košatý keř - obě čárky pryč

Na jednom okraji rostla větev, která mlčela a za poslední rok neřekla ani „pů“ a byla nehybná jako kámen. - tahle věta by chtěla rozsekat. Jednak v odstavci předtím je to samý - který, která..

Navrhuji takhle nějak: Na jednom okraji rostla větev. Mlčela. Za poslední rok neřekla ani "bů". Nehybná jako kámen.

kterého si nikdo z větví keře nevšimla a který haluz, se žlutými květy odřezal a odnesl si ji domů. 

zas 2x který -  Navrhuji: .... Haluz se žlutými květy odřezal a odnesl domů.

Takto dopadne každá z nás, která se bude odlišovat. Člověk nás mohl odříznout všechny. Natálie nás ohrozila!“ - 3x zájmeno nás

že keř kvete žlutě místo, aby dával bílé květy - čárka tam nemá být

Deprese v její vůni a záři tály jako sníh na jaře. - deprese až za tály


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru