Rodinná oslava

Celá rodina sedí u stolu. 

Všichni jí, vedou živou debatu, smějí se nebo si něco šeptají.

Jen bratr a jeho přítelkyně potichu sedí vedle sebe s očima přišpendlenýma k prostírání. 

Je patrné, že se tu necítí dobře, ale nikdo si jich nevšímá. 

Po jídle si jdu dát ven cigaretu. 

Po chvíli za mnou přichází bratr. 

Sedá si na lavičku vedle mě a pohled, který mi věnuje, mluví za vše. 

Stisknu mu ruku na znamení, že to bude dobré. 

Pokusí se o úsměv, ale koutky mu hned zase spadnou dolů. 

Stejně jako já, ví, že nebude. 

Nejradši bych nás oba zachytil v tomhle okamžiku, ale náplast se má strhnout rychle.

„Je na čase jít, “ řeknu a típnu cigaretu o hliněný popelník. 

„Nechci jim to říct.“

„Je úplně jedno, co v životě uděláš, ani jednomu z nich se nezavděčíš. Pokud tě kdokoliv z nich odsoudí. Bude to jejich chyba. Nehledě na to, že nikdo z nich není bez poskvrnky. Je správná chvíle.“ 

Teď se snažím já, o co nejvěrohodnější úsměv. 

Stojím si zatím, co jsem řekl, ale hádku následovanou obviňováním všeho živého v dosahu dvou kilometrů, bych si klidně nechal ujít. 

Vstává a pomalu se souká do dveří. 

Otočí se na mě a rty naznačí slovo děkuju. 

Kéž bys měl za co.